ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1264.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1264/2015 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2015 o dovolání podaném Ing. M. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 61 To 202/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 147/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 9 T 147/2014 byl Ing. M. P. uznán vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Zároveň byl obviněnému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku uložen peněžitý trest stanovený ve 300 denních sazbách ve výši 1.000,- Kč, tj. v celkové výměře 300.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
V předmětné věci podal Ing. M. P. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 61 To 202/2015 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal Ing. M. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný Ing. M. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Uplatněné dovolací důvody přitom spatřuje v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je dle jeho názoru jednáním v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku a nikoli trestným činem. Dále podotkl, že soud při svém rozhodování nedostatečně zhodnotil některé skutečnosti, a to např. hrozící nebezpečí, že klienti zkrachovalého fondu AIB přijdou z důvodu promlčení o své právně důvodné pohledávky, jelikož Garanční fond nepodával kvalitní informace, jak by ze zákona měl. Zájem chráněný trestním zákoníkem spočíval v tom, aby klienti nebyli zavádějícími informacemi uvedeni v omyl a tím zkráceni na svých právech v hodnotě cca 23 milionů Kč. Přitom z hlediska obsáhlosti spisu, pracovního zařazení i zdravotního stavu neměl jinou možnost ve věci zasáhnout než tak, jak učinil. K výši odměny uvedl, že jeho činnost nesla určité náklady. Zdůraznil, že ve svém jednání byl veden snahou uchránit klienty AIB od jednání Garančního fondu, což se mu podařilo. Soud druhého stupně následně neodstranil vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a namísto toho odvolání obviněného zamítl. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 61 To 202/2015, a zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující, a aby sám rozhodl rozsudkem a obviněného zprostil obžaloby.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud v tomto dále připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku opětovně reprodukoval námitky, jež uplatnil již ve svém odvolání anebo v předchozím řízení, a soud druhého, popřípadě soud prvního stupně, na ně adekvátně reagovaly. V podrobnostech lze odkázat na podrobná odůvodnění jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud přesto s ohledem na námitky obviněného považuje za potřebné se ve stručnosti vyjádřit, zda je právní kvalifikace podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku přiléhavá pro danou situaci, resp. zda by jednání obviněného nemělo být posuzováno v intencích §28 tr. zákoníku jako jednání v krajní nouzi.
Krajní nouzi vymezuje trestní zákoník v ustanovení §28 odst. 1 jako čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, který není trestným činem. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i společenskou škodlivost, jelikož jím je možno odvrátit poruchu hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem pouze tak, že jednáním v krajní nouzi dojde k narušení jiného takového chráněného zájmu, tedy jde o čin oprávněný, neboť zamezuje porušení společenských hodnot, jimž poskytuje ochranu trestní zákoník, a nemůže být proto trestným činem. Nebezpečí, které se při krajní nouzi odvrací, musí hrozit přímo, bezprostředně, a to zájmům chráněným trestním zákoníkem. Další podmínkou krajní nouze je, že takové hrozící nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak (tzv. subsidiarita), a následek způsobený odvracením nebezpečí nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější jako ten, který hrozil (tzv. proporcionalita). O krajní nouzi rovněž nepůjde, pokud ten, komu nebezpečí hrozilo, byl povinen je snášet.
Obhajobou obviněného stran krajní nouze se zabýval již soud prvního stupně (viz str. 23 rozsudku), přičemž tento veškeré úvahy náležitě rozvedl a logicky dospěl k závěru, proč na danou situaci není možné nahlížet toliko jako na jednání v krajní nouzi, neboť pro takové jednání nebyly splněny zákonné podmínky, zejména nebezpečí, které měl obviněný odvracet, přímo nehrozilo, a nadto jej bylo možné odvrátit jinak. Stejně tak se již soud prvního stupně zabýval obhajobou obviněného, který namítal, že svým jednáním v podstatě zachránil 23.000.000,- Kč, neboť osoby, v jejichž prospěch měl jednat, měly nárok na plnění od Garančního fondu, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že pro uplatnění nároku postačovalo pouze vyplnit příslušnou přihlášku, která byla k dispozici na internetových stránkách Garančního fondu a tuto přihlášku podat u Garančního fondu. Krom toho, jednání obviněného nelze považovat za pomoc ve smyslu základních povinností příslušníka Policie ČR a za řádný výkon jeho služby. Nejvyšší soud se v tomto ztotožňuje s názorem, že pokud měl obviněný v úmyslu poškozeným skutečně pomoci, mohl tak učinit zcela nezištně, aniž by žádal jakoukoli finanční odměnu. Soud druhého stupně k tomu v rámci odůvodnění svého rozhodnutí doplnil, že pokud se obviněný „ujal poškozených“, pak se jednalo o akci ryze soukromou zcela vybočující z rámce povinností vyšetřovatele policie, stejně jako z rámce jeho vlastních oprávnění. Tím méně pak mohl za vyřízení pohledávky vůči Garančnímu fondu komukoli účtovat procenta z vyplacené částky jako vlastní odměnu. Soud druhého stupně rovněž poznamenal, že pokud jde o případné promlčení nároků poškozených vůči Garančnímu fondu, nejednalo se o nebezpečí, které by bylo třeba odvracet jednáním, které obviněný zvolil, neboť nešlo o stav hrozící poruchou některého ze zájmů chráněných trestním zákoníkem. Nemohlo se tak jednat o jednání v krajní nouzi, protože nebezpečí by muselo hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem, tedy bylo by zapotřebí, aby se jednalo o objekt trestného činu. Přitom i s tímto názorem se lze zcela ztotožnit.
Dále lze uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěrům, které jsou dokazovány jednak svědeckými výpověďmi Ing. M. P. a dalších označených svědků, mezi kterými byli jak zástupci Garančního fondu či advokáti, kteří zastupovali poškozené v původním trestním řízení, jež vyšetřoval obviněný, oslovovacími dopisy jednotlivým klientům, osobně doručenými přihláškami na Garanční fond, a dalšími listinnými důkazy, jakož i jinými skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Z uvedeného je tak zjevné, že námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu