ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1326.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1326/2015 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 o dovolání podaném R. L. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 13 To 124/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 128/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 věta první trestního řádu a §261 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 13 To 124/2015, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 22 T 128/2013, zrušují , a to v bodě 3) výroku o vině u R. L. a D. H., a rovněž v celém výroku o jejich trestu a v souvisejícím výroku o náhradě škody.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Pardubicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) trestního řádu se obviněný R. L. bere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 22 T 128/2013 byl R. L. uznán vinným jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [pod bodem 1) výroku o vině], dále přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 2) výroku o vině], přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku [pod body 3-4) výroku o vině], a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku [pod bodem 7) výroku o vině]. Jednání pod bodem 3) výroku o vině se dle skutkových zjištění R. L. společně s D. H. dopustili jednáním spočívajícím v tom, že „ po předchozí dohodě společně dne 19. 1. 2013 v době po 17:00 hodině pod záminkou prodeje většího množství nafty za výhodnou cenu na D. Č. vylákali finanční hotovost ve výši 100.000,- Kč tak, že se po předchozí telefonické domluvě ze dne 19. 1. 2013 nejprve sešli před budovou nádraží ČD v P., odkud následně odjeli do ul. T. v P. k areálu Dopravního podniku P., kde D. H. předal poškozenému D. Č. písemnost, kterou nepravdivě vydával za fakturu k prodávané naftě, následně se přesunuli do ulice K V. v P., kde zastavili u zaparkovaného vozidla zn. Renault s návěsem, k němuž včetně jeho nákladu neměli D. H. ani R. L. žádný vztah, ale pouze si je vytipovali jako vozidlo stojící na odlehlém místě, před poškozeným D. Č. je označili za cisternu obsahující nabízenou naftu a po poškozeném požadovali předání sjednaných 100.000,- Kč; poškozený D. Č. nato z tašky, kterou měl zavěšenou přes rameno, vyjmul hotovost ve výši 100.000,- Kč, tuto v těsné blízkosti před D. H. kontroloval, přičemž v této chvíli D. H. poškozenému D. Č. předmětnou finanční hotovost vytrhl z ruky, nasedl k R. L. do vozidla a z místa společně odjeli; poškozenému D. Č. tak způsobili škodu ve výši 100.000,- Kč “. V ostatních případech [jednání pod body 1), 2), 4) a 7) výroku o vině] je příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl R. L. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rovněž rozhodováno o vině spoluobviněných D. H., Š. K., M. T., D. H. a M. P.
V předmětné věci podal R. L. odvolání, o kterém rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 13 To 124/2015 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal R. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný R. L. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve ve stručnosti připomněl skutková zjištění v projednávané věci a zrekapituloval námitky uplatněné v odvolacím řízení. Dále popsal jednání uvedené pod bodem 3) výroku o vině a namítl nesprávnou právní kvalifikaci jako přečin podvodu podle §209 tr. zákoníku. V tomto dále uvedl podstatu trestného činu podvodu a uzavřel, že předmětné jednání by mělo být posouzeno jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, kdy přímým pachatelem byl další obviněný, a to D. H. Při uvážení skutkového děje a s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo by navíc jednání obviněného mělo být posouzeno nanejvýš jako pomoc k trestnému činu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Samotná pomoc k trestnému činu, spočívající zřejmě ve „vylákání na místo“ by nadto musela být prokázána společnou dohodou mezi obviněnými, což však nebylo patřičně dokázáno. Rovněž je nepravděpodobné, že by poškozený Č. odevzdal peníze dobrovolně, aniž by se přesvědčil o pravosti faktury a o nákladu na vozidle. Z toho důvodu navrhl, aby v novém řízení byli obvinění, případně i poškozený, znovu vyslechnuti. Dále připomněl doznání P. L., že skutku pod bodem 4) výroku o vině se dopustil on a nikoli obviněný R. L. Takové doznání přitom soud druhého stupně neměl lehce přejít, nýbrž mohl za účelem objasnění např. provést rekognici. Postupem soudů v předmětné věci bylo dle obviněného porušeno právo na spravedlivý proces. Možnosti dovolacího soudu k případnému zásahu poté demonstroval na judikatuře Ústavního soudu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 13 To 124/2015, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 22 T 128/2013, a dále postupoval podle §265 l tr. ř. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Poté připomněla, v čem spočívá obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zejména zdůraznila, jaké námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. V mezích uplatněného dovolacího důvodu by byla relevantní námitka obviněného, že jednání uvedené pod bodem 3) výroku o vině odsuzujícího rozsudku bylo chybně kvalifikováno jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, když mělo být posouzeno jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku. K tomu však státní zástupkyně dodala, že na straně soudů nedošlo k žádnému pochybení a zvolená právní kvalifikace je přiléhavá. V tomto vycházela z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Námitky obviněného k bodu 4) výroku o vině odsuzujícího rozsudku pak nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, neboť obviněný pouze zpochybňuje skutková zjištění. Státní zástupkyně rovněž nadnesla otázku, zda nebyl opomenut obviněným navrhovaný důkaz stran možné záměny obviněného coby pachatele s osobou jeho bratra, P. L. V tomto však zcela přisvědčila argumentaci soudů a ztotožnila se s jejich závěry. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud nejprve považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud v tomto dále připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nejvyšší soud se navíc nemůže (až na výjimky) odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování.
Stran námitky obviněného, že skutek uvedený pod bodem 4) výroku o vině spáchal jeho bratr P. L., lze uvést, že soud druhého stupně jasně a logicky rozvedl, proč této verzi, která by pro obviněného byla příznivější, nemohl přiznat relevanci, resp. proč vyjádření bratra obviněného považoval za zřejmou snahu směřující ke snížení trestní odpovědnosti obviněného. Neobstojí přitom ani námitka obviněného, že on i jeho bratr patří k romskému etniku, u něhož pro většinové etnikum není snadné rozpoznávat detaily obličejů a že možnost záměny nelze vyloučit. Nejvyšší soud se v tomto ztotožnil s názorem soudu druhého stupně, přičemž s ohledem na již uvedené stran možností Nejvyššího soudu k zásahu do skutkových zjištění lze v tomto bodě uzavřít, že námitce obviněného Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Pokud by přitom obsahem dovolání obviněného byly jen námitky rozporující skutková zjištění a neúplnost dokazování (neprovedení dodatečné rekognice), nezbylo by Nejvyššímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu však byla právně relevantně uplatněna námitka stran kvalifikace jednání obviněného, jež je uvedeno pod bodem 3) výroku o vině v (citovaném) rozsudku soudu prvního stupně. Tato námitka byla současně uplatněna i opodstatněně.
Lze připomenout, že v případě podvodu jako trestného činu, oklamaná osoba v důsledku svého omylu nebo zamlčení podstatných skutečností provede majetkovou dispozici a touto dispozicí vznikne na cizím majetku zákonem předpokládaná škoda a současně se tím pachatel, či někdo jiný obohatí. Omyl je vykládán jako rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl se pak děje jednáním, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může být vyvolán nejen konáním, ale i opomenutím nebo konkludentním projevem vůle.
V posuzovaném případě pak z dosud provedeného dokazování (ve stručnosti) vyplývá, že obvinění R. L. a D. H. pod smyšlenou legendou předstírali dohodnutý prodej nafty, zavezli poškozené až k vozidlu, na kterém se předmětná nafta měla nacházet, a své jednání uzavřeli tím, že smluvené peníze D. H. poškozenému vytrhl z ruky, načež obvinění z místa společně odjeli.
Námitkou obviněného, zda by předmětné jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku a nikoli jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, se zabýval již soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení. Ten dospěl k závěru, že celé jednání mělo určitý vývoj a k vytržení peněz došlo až v poslední fázi, tedy ve chvíli, kdy poškozený D. Č. pouze přepočítával hotovost. Podle odvolacího soudu tak soud prvního stupně nepochybil, když jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku. S tímto závěrem se však nelze ztotožnit.
Rozdíl mezi trestným činem krádeže podle §205 tr. zákoníku a podvodu podle §209 tr. zákoníku totiž spočívá v tom, že při krádeži se pachatel věci sám zmocní, zatímco u podvodu mu ji podvedený dobrovolně vydá. Rozhodující je tedy zjištění, zda se pachatel zmocnil cizí věci, aniž mu ji poškozený omylem sám vydal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 622/2012). Pokud přitom omyl slouží jenom k tomu, aby pachatel měl lepší příležitost si věc vzít, jedná se o krádež (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1388/2008).
Na průběžné jednání obviněných sice lze nahlížet jako na činnost vedoucí k uvedení v omyl, resp. využití něčího omylu či zamlčení podstatných skutečností, přesto, pokud byl omyl vyvolán nebo využit jen k tomu, aby měl pachatel lepší příležitost si věc vzít, půjde o trestný čin krádeže. A právě o takovou situaci se, s přihlédnutím k dosavadním skutkovým zjištěním, dle Nejvyššího soudu v projednávané věci jedná.
Za daných okolností se tak jeví, že skutek, tak jak je popsán ve výroku soudu prvního stupně, vykazuje spíše znaky trestného činu krádeže ve smyslu §205 tr. zákoníku, nežli trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, když předmětné lsti pachatelé využili pouze k tomu, aby se mohli finančních prostředků poškozených jednodušeji zmocnit. Poslední fáze jednání, kdy (podle skutkových zjištění) došlo k vytržení peněz z ruky, tak není jen okrajovou záležitostí, která dokončila předešlý průběh jednání obviněných, nýbrž jedná se o okolnost zcela esenciální pro náležitou kvalifikaci skutku. Toto jednání dokonce svým způsobem hraničí s trestným činem loupeže podle §173 tr. zákoníku, nicméně ze skutkových zjištění nevyplývá, že by obvinění užili násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nezbylo, než podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. věty první a §261 tr. ř. (protože důvod, pro který byla rozhodnutí ve vztahu k obviněnému R. L. zrušena, prospívá též obviněnému D. H.) napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 13 To 124/2015 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 22 T 128/2013, zrušit, a to v bodě 3) výroku o vině u R. L. a D. H., jakož i v celém výroku o trestu a v souvisejícím výroku o náhradě škody, a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Je tedy nezbytné, aby Okresní soud v Pardubicích v novém řízení opětovně vyhodnotil roli obou obviněných na jednání uvedeném pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Případně provedl další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněných, přičemž v tomto novém řízení je Okresní soud v Pardubicích vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.) a vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je Okresní soud v Pardubicích povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, stejně tak částečně rozsudek nalézacího soudu, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu a v příslušném výkonu trestu na obviněném nelze pokračovat. Nejvyšší soud shledal, že na straně obviněného R. L. je dán důvod vazby podle §67 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., neboť ze zjištěných skutečností vyplývá důvodná obava, že by obviněný mohl působit na svědky a spoluobviněného nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, a že by mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán i s ohledem na jeho trestní minulost, a proto rozhodl, že se obviněný bere do vazby.
S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu