ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1344.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1344/2015 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání podaném L. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 68 To 127/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 174/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 T 174/2014 byl L. S. uznán vinným jednak zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem 1) výroku o vině], a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [pod bodem 2) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal L. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 68 To 127/2015 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu, a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině uvedeném v napadeném rozsudku, byl L. S. nově odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu pobytu na území Statutárního města Olomouc na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2013, č. j. 2 T 292/2013-37, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal L. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný L. S. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Nejprve rozvedl, v čem spočívá podstata přítomnosti obviněného u hlavního líčení, jakožto důležitý prostředek a záruka řádného a spravedlivého soudního procesu. Trestní řád přitom předpokládá účast obviněného u hlavního líčení, kdy konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti je s odkazem na §202 tr. ř. nutné považovat za výjimečné a možné pouze za splnění všech zákonných podmínek, jelikož v opačném případě by obviněnému bylo upřeno právo na obhajobu. Obviněný dále popsal, že z důvodu náhlých vážných zdravotních potíží nebyl účasten u hlavního líčení konaného dne 22. 9. 2014, přičemž soudem bylo s přihlédnutím k vyjádření obhájkyně rozhodnuto, že hlavní líčení bude podle §202 odst. 4, 5 tr. ř. konáno v jeho nepřítomnosti. K tomu dodal, že souhlas obhájkyni ke konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti neposkytl. Rovněž uvedl, že forma, kterou měl být souhlas udělen, byla v rozporu s požadavky zákona, jelikož podle §202 odst. 5 tr. ř. ve spojení s §202 odst. 4 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případě, kdy jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, pouze pokud o to obviněný požádá. Obviněný byl přitom ohrožen trestní sazbou trestného činu obecného ohrožení podle §272 tr. zákoníku v rozmezí 3 až 8 let. Výslovný požadavek obviněného, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, musí obviněný učinit výhradně osobně, což se nestalo. Tento názor obviněný opřel o závěry z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. 1 To 5/97. Dodatečným vyslovením souhlasu s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, k němuž navíc došlo omylem, resp. v nedorozumění, tuto procesní vadu nelze zhojit a vyslovený souhlas již nemá právní relevanci. Obviněný dále uvedl, že napadené rozhodnutí vykazuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný namítl, že závěr o pouhém podstatném snížení ovládací schopnosti je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které svědčí o tom, že vnější okolnosti ovlivnily, byť v kombinaci s užíváním návykových látek a smíšenou poruchou osobnosti, že mohly být naplněny znaky nepříčetnosti podle §26 tr. zákoníku. Obviněný nadto podotkl, že při naplnění přinejmenším dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zcela zřejmé, že pokračování výkonu trestu by znamenalo závažný zásah do jeho základních práv. Z toho důvodu s odkazem na §265o odst. 1 tr. ř. navrhl přerušení výkonu trestu. Rovněž vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 68 To 127/2015, stejně jako řízení jemu předcházející, a to včetně rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 T 174/2014, a aby Okresnímu soudu v Olomouci podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že tímto způsobem byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud v tomto připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou stran nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení konaného dne 22. 9. 2014 (protokol na č. l. 255 a násl.), přičemž je namístě nejprve připomenout relevantní zákonná ustanovení. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze v nepřítomnosti obviněného provést hlavní líčení, jen když má soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného. Tento postup vyžaduje splnění dalších dvou podmínek [§202 písm. a) a b) tr. ř.], a to že obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.) . Dále, podle §202 odst. 4 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze mj. konat, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let . Tento postup lze však překonat, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (§202 odst. 5 tr. ř.). Předpoklady uvedené v §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. přitom splněny byly, neboť obžaloba byla obviněnému doručena, obviněný byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán, o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o sdělení obvinění a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění dokazování.
Obviněný své námitky opírá o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. 1 To 5/97, kdy podle názoru uvedeného v tomto usnesení „ žádost obžalovaného, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (§202 odst. 4 tr. ř.), a jeho souhlas s přečtením protokolu o výslechu svědka v hlavním líčení (§211 odst. 1 tr. ř.) musí učinit obžalovaný osobně, a nikoli prostřednictvím obhájce, neboť jde o úkony, jejichž povaha takový postup vylučuje “. Námitkám obviněného lze přisvědčit v tom směru, že pokud je vedeno trestní řízení pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (obviněný byl v projednávané věci ohrožen trestní sazbou odnětí svobody na tři léta až osm let), tak žádost obviněného, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti, musí obviněný učinit osobně, nikoli prostřednictvím obhájce.
Nejvyšší soud však zároveň vzal v potaz další okolnosti související s projednávanou věcí. Nejprve lze připomenout závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 8 Tz 77/99, a to že „ samotná právní náročnost, skutková obtížnost, popř. závažnost trestného činu, pro který se vede trestní stíhání, předem nevylučují závěr, že ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. nebo ustanovení §202 odst. 2, 4 tr. ř. lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout bez přítomnosti obžalovaného v hlavním líčení “. Byť se v projednávané trestní věci nejednalo o bagatelní, resp. méně závažnou trestnou činnost, tak při celkovém pohledu nelze říci, že by se jednalo o důkazně složitý případ. Z provedených důkazů, zejména pak ze svědeckých výpovědí, bylo možné spolehlivě dospět ke skutkovým závěrům, s následnou aplikací relevantních právních norem. A přestože má obviněný právo se bezprostředně ke svědeckým výpovědím vyjádřit, resp. svědkům klást během hlavního líčení dotazy, tak při zvážení všech okolností nelze očekávat, že by tyto mohly mít zvláštní vliv na podstatu věci, případně vést k závěrům odlišným. Mimo jiné s přihlédnutím k tomu, že si obviněný, podle jeho vlastních slov, na průběh události nepamatuje. Přitom v rámci hlavního líčení konaného dne 22. 9. 2014 se svědci vyjadřovali takřka výhradně k jízdě obviněného, a jelikož si na ni obviněný nepamatuje, nabízí se otázka, zda by vůbec měl potenciál učiněné svědecké výpovědi nějakým způsobem rozporovat či doplňovat. Důležitým však zůstává zejména i to, že obviněný měl reálnou možnost kdykoli během následujícího hlavního líčení, kterému byl osobně přítomen, vyslovit své připomínky, resp. podat soudu návrhy na doplnění dokazování.
Ve vztahu k hlavnímu líčení konanému dne 22. 9. 2014 lze dále připomenout, že obhájkyně obviněného sdělila, že obviněný má zdravotní potíže a že také souhlasí s tím, aby výslech svědků proběhl v jeho nepřítomnosti, přičemž sám obviněný svoji nepřítomnost nijak neomluvil. Soud tedy s ohledem na §202 odst. 4, 5 tr. ř. přistoupil ke konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, a to se souhlasem státního zástupce i obhájkyně. V protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 11. 2014 (č. l. 267) je poté uvedeno vyjádření obviněného k dotazu předsedkyně senátu: „ ano, souhlasil jsem, aby minulé hlavní líčení bylo konáno v mé nepřítomnosti “. Ve vztahu k výše uvedenému poté obviněný nic nenamítal ani v průběhu dalšího hlavního líčení, stejně jako v rámci konečného návrhu nežádal zopakování jakýchkoli důkazů, které byly v rámci hlavního líčení dne 22. 9. 2014 provedeny. Dále lze připomenout, že obviněný měl po celou dobu předmětného trestního řízení obhájkyni a všech hlavních líčení, kromě hlavního líčení konaného dne 22. 9. 2014, se účastnil. Soudu druhého stupně tak nelze vytknout, že na v odvolání namítanou nepřítomnost obviněného u hlavního líčení, nahlížel jako na účelovou obstrukci učiněnou ve snaze oddálit konečné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud po prostudování připojených spisových materiálů rovněž nemohl přehlédnout ani to, že se obviněný vyhýbá komunikaci s orgány činnými v trestním řízení, přičemž např. doručovat mu poštu bylo možné až tehdy, když byl na obviněného vydán příkaz k zatčení a obviněný byl policií zadržen (mimo tuto projednávanou věc rovněž v trestních věcech sp. zn. 30 T 55/2013 anebo sp. zn. 2 T 292/2013, kdy konkrétně v této věci došlo k vydání odsuzujícího trestního příkazu dne 31. 10. 2013, avšak tento trestní příkaz bylo možné obviněnému doručit teprve dne 23. 7. 2014, a to až po realizaci vydaného příkazu k zatčení).
Pokud měl tedy soud prvního stupně za to, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněného u hlavního líčení, přičemž jeho nepřítomnost i tak umožňovala náležité zjištění skutkového stavu věci, soud zároveň dbal zásady, aby řízení bylo provedeno dostatečně rychle a hospodárně, bráno v potaz, že na toto hlavní líčení se dostavili svědci, kteří měli ve věci vypovídat, nelze soudu vytknout, že nesprávně přistoupil k projednávání věci v nepřítomnosti obviněného. S přihlédnutím k celkovému průběhu trestní věci obviněného před soudy prvního a druhého stupně, při zvážení provedeného dokazování, postoji obviněného ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, a za současného vzetí do úvahy vyjádření obviněného ze dne 20. 11. 2014, který v rámci hlavního líčení potvrdil, že (byť zprostředkovaně) souhlasil s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, Nejvyšší soud na straně soudů neshledal takových pochybení, které by zavdaly příčinu pro zrušení napadeného rozhodnutí. Ze všech takto uvedených důvodů lze proto spolehlivě dospět k závěru, že takto vznesená námitka je nedůvodná a v tomto směru podané dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zjevně neopodstatněné.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud, ostatně ve shodě se soudem druhého stupně, podotýká, že náplní jeho přezkumné činnosti není zjišťovat, na čem se obviněný domluvil se svojí obhájkyní, jaké pokyny a instrukce obviněný své obhájkyni dal, stejně jako posuzování kvality poskytované obhajoby.
K námitce obviněného, že závěry soudů stran možného naplnění znaků nepříčetnosti podle §26 tr. zákoníku jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, lze (ostatně jak uvedl již soud druhého stupně ve svém rozhodnutí) připomenout, že v rámci provedeného důkazního řízení byly provedeny znalecké posudky, konkrétně posudek toxikologický a posudek psychiatrický, které se mj. zabývaly mírou ovlivnění obviněného v důsledku působení požitých návykových látek, příčetností obviněného, jeho způsobilostí k řízení motorového vozidla v předmětnou dobu, případně i obviněným popisovanou ztrátou paměti (k tomuto podrobněji viz str. 5 – 6 rozsudku soudu druhého stupně). Dle Nejvyššího soudu žádný ze závěrů vyplývajících z provedených znaleckých posudků nezavdává důvod domnívat se, že by obviněný trpěl takovou duševní poruchou, pro kterou by v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost, resp. v tomto smyslu ovládat a rozpoznávat své jednání, a to v dikci §26 tr. zákoníku. Navíc užil návykové látky sám a dobrovolně, přičemž po předchozích zkušenostech s jejich užíváním věděl, jakým způsobem na jeho osobu působí. Rovněž lze podotknout, že ani ze strany obhajoby nebyl předložen žádný posudek či jiný důkaz, který by dovozené závěry z provedených znaleckých posudků zpochybňoval. Nejvyšší soud neshledal, že by pro posouzení věci bylo nezbytné doplnit dokazování zkoumáním případné, obviněným namítané, duševní poruchy, jež by vylučovala jeho trestní odpovědnost.
Dále lze uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěru, že obviněný způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, neboť se dopustil nebezpečného jednání, dále že mařil výkon rozhodnutí správního orgánu tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána, resp. že mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že se bez povolení a bez vážného důvodu zdržoval v místě, na které se vztahuje trest zákazu pobytu, přičemž tyto závěry jsou dokazovány nejen svědeckými výpověďmi a znaleckými posudky, ale i dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětných skutků jako zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu