ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1357.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1357/2015 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný L. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 9 To 175/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 113/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 3 T 113/2013 , byl obviněný L. H. uznán vinným ze spáchání jednak zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 77.245,- Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený M. P. odkázán se svými nároky na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 9 To 175/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 4. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu obviněný namítl, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro aplikaci §262 trestního řádu a odvolací soud přistoupil k odnětí věci původnímu senátu jenom proto, že nesouhlasil s hodnocením důkazů provedených Okresním soudem v Příbrami, aniž by zároveň sám přesně specifikoval, v čem spočívá nelogičnost a nesprávnost hodnocení jednotlivých důkazů ze strany soudu prvního stupně a materiálně se tak snažil tento soud pouze přimět, aby rozhodl podle jeho vůle. Tím došlo k porušení zásady zákonného soudce obsažené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K výkladu uplatněného důvodu dovolání odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 986/2011. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, obviněný namítl, že v důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu věci je ve výroku samotného popsaného skutku uvedena významná skutková okolnost – čas spáchání protiprávního jednání, která z žádného provedeného důkazu nevyplývá. Nehledě na skutečnost, že čas 21:10 hod. dne 5. 5. 2011 uvedený ve skutkové větě je zcela vyloučen, jelikož k nahlášení zranění došlo zhruba 3 minuty před 21. hodinou téhož dne. Odvolací soud dále zcela přešel svá předchozí pochybení při hodnocení skutkového stavu věci, když bez opory v provedených důkazech tvrdil, že v inkriminovaný den byl poškozený přítomen v klubu obviněného, jakož i to, že mechanismus zranění násilím znalec v posudku i ve výpovědi favorizoval před mechanismem zranění bez cizího zranění. Nesouhlasí rovněž s hodnocením motivace spáchat daný čin a naopak chybějící motivace poškozeného pro jeho křivé obvinění. Obviněný se proto domnívá, že napadená rozhodnutí spočívají na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a že soudy neaplikovaly zásadu in dubio pro reo.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 9 To 175/2015-532, jako nezákonné v plném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, že bude zároveň odvolacímu soudu učiněn závazný pokyn zrušit k odvolání obviněného také rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 12. 2014, č. j. 3 T 113/2013-483 s tím, aby věc znovu projednal a rozhodl senát v původním složení.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný na podporu uplatněných důvodů dovolání uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Ohledně rozhodnutí věci v jiném senátu soud řádně odůvodnil toto rozhodnutí a důvody byly podrobně rozvedeny v předmětném usnesení odvolacího soudu. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pak podle státní zástupkyně obviněný uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že jejich hodnocení mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu.
Obviněný L. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (§16 a §17 trestního řádu). Soud nebyl náležitě obsazen, pokud jeho obsazení neodpovídalo §27, §31 a §35 zákona č. 6/2000 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Tak by tomu bylo za stavu, kdy samosoudce rozhodoval namísto senátu, nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, a dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, popř. by se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 trestního řádu.
Žádná taková skutečnost však v tomto případě nenastala. Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 986/2011 je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí řeší jinou situaci, kdy je soudce dočasně přidělen k jinému soudu, po dobu přidělení se stává soudcem tohoto soudu a nemá z hlediska výkonu soudcovské funkce žádný vztah k soudu, od něhož byl přidělen. Nejvyšší soud je si vědom náhledu Ústavního soudu na problematiku použití ustanovení §262 trestního řádu, vyloženou např. v nálezech I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011, či II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012, zvolený procesní postup odvolacího soudu však nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu, jak je zákonně shora vymezen.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ani Krajského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval podrobně důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje, že zejména soud odvolací správně vystihl při rekapitulaci důkazní situace tři zásadní hodnotící zjištění, která jednoznačně potvrzují v souladu se zásadami logiky věrohodnost poškozeného. Jde jednak o zcela nemyslitelnou úvahu, že poškozený plánoval nepravdivě označit obviněného za původce svého zranění, až k němu někdy v budoucnu náhodně dojde, případně takovou konstrukci vymyslet bezprostředně potom a neprodleně sdělit policii, jednak o odmítání lékařského ošetření v takovém případě, konečně pak v souvislosti se závěry znaleckého zjištění ohledně mechanismu vzniku zranění významně vyšší stupeň pravděpodobnosti verze poškozeného se zřetelem k dalším přistupujícím, avšak neexistujícím faktorům, které by zcela zrovnoprávnily obě verze vzniku zranění.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného L. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu