ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1384.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1384/2015 -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. listopadu 2015 o dovolání podaném M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 12 To 176/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 22/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 6 T 22/2014 byl M. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 12 To 176/2015, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a částečně ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině, výroku o úhrnném trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným J. V., a J. V., byl obviněnému uložený trest odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Odvolání poškozeného J. V., bytem V., bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal M. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve ve stručnosti zrekapituloval dosavadní průběh jeho trestní věci. Dále uvedl, že zjištěný skutkový děj nenaplňuje znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. K tomuto podotkl, že poškozený J. V. ml. předmětné vyhrožování vůbec nezaregistroval, tudíž obviněný nemohl u poškozeného způsobit důvodnou obavu. Svědek J. V. st. navíc uvedl, že obviněný kladivo pouze držel v ruce, nijak s ním nemáchal, nenaznačoval údery apod. V tomto směru uzavřel, že právní posouzení skutkového děje je vadné. Dále připomněl, že v jistých situacích je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout do skutkového stavu věci, zjištěného soudy prvního a druhého stupně, a to zejména v případě tzv. extrémního rozporu, k čemuž došlo i v projednávané věci. Soud prvního stupně nadto nevykládal důkazy v souladu se zásadou in dubio pro reo a zcela ignoroval důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Dále rozvedl, v čem spatřuje vady v rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. Poukázal na chybné vyhodnocení důkazů a na nevěrohodnosti výpovědí poškozených. Obviněný shrnul, že se soudy dopustily závažných pochybení, když nijak nehodnotily a bagatelizovaly důkazy svědčící v jeho prospěch, v důsledku čehož porušily jeho právo na spravedlivý proces. Závěrem navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 9. 11. 2015 po seznámení s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů (zejména hodnocení svědeckých výpovědí, případně hodnocení dalších důkazů), a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud v tomto připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování. Nejvyšší soud v této souvislosti zároveň zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Právně relevantně obviněný uplatnil námitku stran absentujících znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, k čemuž podotkl, že poškozený J. V. ml. předmětné vyhrožování vůbec nezaregistroval, tudíž obviněný nemohl u poškozeného způsobit důvodnou obavu. Námitce obviněného však nelze přisvědčit. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a spáchá-li takový čin se zbraní. Zbraní se přitom rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, což zednické bourací kladivo bezpochyby je. Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je poté konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování však musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodná obava přitom nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286). Proto se v jednotlivých případech hodnotí povaha a závažnost vyhrožování, jelikož je zpravidla zapotřebí odlišit nebezpečné vyhrožování od podobných projevů, při kterých bylo pouze použito tzv. silných slov. Při posuzování se tak nelze omezit na pouhý obsah slovního projevu, ale dané výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním potenciálního pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžku způsobilou vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění, je tak nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010). Přitom se ani nevyžaduje, aby výhrůžka přímo obsahovala slova vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví, či jinou těžkou újmou, a to pokud pachatel činil úkony, které svědčí o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy. Důležité pro nyní posuzovanou situaci je, že se nevyžaduje, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl v dané chvíli reálně přítomen. Obecně postačuje, pokud je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se o ní poškozený dozví, a to např. prostřednictvím další osoby. Pokud Nejvyšší soud aplikuje výše uvedená východiska na předmětné jednání obviněného, a to za současného přihlédnutí ke skutkovým závěrům, ke kterým dospěly soudy projednávající věc v prvním a druhém stupni, lze dospět k závěru, že právní kvalifikace byla použita správně. Jak totiž vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, obviněný „ vzal zednické bourací kladivo, se kterým poškozenému J. V. ml. vyhrožoval, že ho zabije “. Zasazením poškozenému několika úderů pěstí do hlavy, stejně jako opakovaným kopnutím (jak vyplývá z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně), zajisté byla navozena situace, v jejíž poslední fázi je osoba, držící v ruce těžké kladivo a směřující vůči poškozenému výhrůžku zabitím, způsobilá dopustit se nebezpečného vyhrožování tak, aby její projev byl brán se vší vážností. Posouzení, zda jde o výhrůžku způsobilou vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění, je prováděno z komplexního posouzení celé situace. Není rozhodující, zda by pohrůžka zapůsobila ihned, anebo by ji poškozenému interpretoval později druhý poškozený (J. V. st.), který byl situaci přítomen a o jehož výpověď se v tomto bodě soudy opíraly ve svých rozhodnutích. Rovněž je otázkou, zda obviněný věděl, že jeho výhrůžku poškozený v daný okamžik neuslyší. Námitce obviněného, že poškozený předmětné vyhrožování vůbec nezaregistroval, z výše uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit.
Dále lze uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěrům, které jsou dokazovány jednak výpověďmi obviněného, poškozených a svědků, dále znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, listinnými důkazy, jakož i jinými skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. listopadu 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu