ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1484.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1484/2014-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovoláních, která podali obvinění Mgr. M. V. , J. Š. , Z. V. , M. M. a V. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 9 To 323/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 419/2009, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných J. Š. a Z. V. odmítají .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných Mgr. M. V., M. M. a V. K. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 4 T 419/2009 , byli uznáni vinnými ze spáchání (ad I.) obviněný Mgr. M. V. trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona [tj. zákona č. 40/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009], (ad II.) obviněný J. Š. a (ad III.) obviněná Z. V. trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, (ad IV.) obviněný M. M. a (ad V.) obviněný V. K. trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona.
Za to byl obviněný Mgr. M. V. podle §250 odst. 3 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §59 odst. 2 trestního zákona byla obviněnému uložena další povinnost pro osvědčení, a to podle svých sil a možností uhradit úřadům práce uvedeným ve výroku o vině jim způsobenou škodu. Podle §53 odst. 1 trestního zákona za použití §54 odst. 1 trestního zákona byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 250 000 Kč, a podle §54 odst. 3 trestního zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.
Obviněný J. Š. byl podle §250 odst. 3 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §59 odst. 2 trestního zákona byla obviněnému uložena další povinnost pro osvědčení, a to podle svých sil a možností uhradit úřadům práce uvedeným ve výroku o vině jim způsobenou škodu. Podle §53 odst. 1 trestního zákona za použití §54 odst. 1 trestního zákona byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč, a podle §54 odst. 3 trestního zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.
Obviněná Z. V. byla podle §250 odst. 3 trestního zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §59 odst. 2 trestního zákona byla obviněné uložena další povinnost pro osvědčení, a to podle svých sil a možností uhradit úřadům práce uvedeným ve výroku o vině jim způsobenou škodu.
Obviněný M. M. byl podle §250 odst. 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §59 odst. 2 trestního zákona byla obviněnému uložena další povinnost pro osvědčení, a to podle svých sil a možností uhradit úřadům práce uvedeným ve výroku o vině jim způsobenou škodu.
Obviněný V. K. byl podle §250 odst. 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 trestního zákona byla obviněnému uložena další povinnost pro osvědčení, a to podle svých sil a možností uhradit úřadům práce uvedeným ve výroku o vině jim způsobenou škodu.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Z. K.
Podle §229 odst. 1 trestního řádu byly poškozené úřady práce se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních všech obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 9 To 323/2013 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 1. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění Mgr. M. V., J. Š., Z. V., M. M. a V. K. dovoláními .
Obviněný Mgr. M. V. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu. Podle obviněného byl nalézacím i odvolacím soudem zjištěn takový skutkový stav, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný namítl, že se soudy především nevypořádaly s jeho návrhy na doplnění dokazování, zejména zajištění účetnictví předmětných společností. Nebylo nijak zadokumentováno ani dokazováno, že by nevykonával pracovní činnosti, ke kterým se smluvně zavázal. Naopak bylo prokázáno, že tyto činnosti prováděl a právní služby poskytoval. Obviněný nesouhlasil ani s tím, že by předmětná činnost byla rutinní, a jeho odměna tudíž nadhodnocená. Rovněž poukázal na to, že příslušné úřady práce nevyužily všech možností, které jim umožňuje zákon č. 118/000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, a nadále podle pokynu Mgr. V. vyplácely požadované finanční prostředky. Mgr. V. následně podal jménem Ministerstva práce a sociálních věcí trestní oznámení. Tím podle obviněného došlo ke zneužití trestní represe a jednoznačnému porušení zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný vyjádřil také nesouhlas s tím, že se mělo jednat o jím organizovanou a koordinovanou trestnou činnost více osob, když ve skutečnosti nikdy nebyl statutárním orgánem ani členem statutárního orgánu zaměstnavatelů, a proto neměl žádné oprávnění jakoukoli činnost koordinovat, organizovat či řídit. Z uvedených důvodů proto podle obviněného nemohly být naplněny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný následně své dovolání doplnil odůvodněním, že v rámci dokazování nebylo soudy prokázáno, že by se předmětným jednáním ke škodě cizího majetku obohatil. Zopakoval dále, že příslušný pracovně právní vztah platně vznikl, práce mu byla přidělována a on ji vykonával. Nebyla tak prokázána jeho vědomost o faktickém nevykonávání žádné činnosti. O jeho podvodném jednání rozhodně nesvědčí skutečnost, že se na úřad práce obracel až po delší době od splatnosti dlužné mzdy, když se situaci nejprve snažil řešit s příslušným zaměstnavatelem. Rovněž nic nebránilo uzavření souběžných pracovněprávních vztahů pro různé zaměstnavatele. K vylákání dlužné mzdy od úřadů práce nemohlo dojít, neboť splnil veškeré předpoklady pro její výplatu podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele.
Obviněný Mgr. M. V. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 9 To 323/2013, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. Š. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jeho naplnění spatřoval v tom, že nelze v žádném případě souhlasit se skutkovými závěry soudů, neboť podle jeho názoru nebyly předmětné pracovní smlouvy fiktivní a popsané práce byly řádně prováděny, vznikl mu právní nárok podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, tento řádně uplatnil, a nárok byl příslušným úřadem práce přiznán, ačkoliv úřad měl možnost jeho žádost zamítnout. Z těchto důvodů nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu.
Obviněný J. Š. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2014 (správně mělo být uvedeno 22. 1. 2014), sp. zn. 9 To 323/2013, zrušil, a soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž obviněná Z. V. v dovolání uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Své dovolání podala prostřednictvím stejného obhájce jako obviněný J. Š. Dovolací argumentace i návrh na rozhodnutí dovolacího soudu jsou pak doslovně shodné s dovoláním obviněného J. Š.
Obviněný M. M. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu. Podle obviněného existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu a provedenými důkazy. Tento rozpor odvolací soud, přes nemožnost jej přehlédnout, ani nezjistil a již vůbec se jím nezabýval. Zdůraznil, že podle prvního rozsudku ve věci ze dne 25. 7. 2011 byli všichni obvinění zproštěni obžaloby, zatímco následně bez jakékoliv změny skutkových zjištění a celkové důkazní situace byli všichni obvinění uznáni vinnými. Rozsudek soudu prvního stupně považuje obviněný za nepřezkoumatelný, nalézací soud navíc nesplnil celou řadu pokynů odvolacího soudu uvedených ve zrušovacím rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, z jakých zjištění a důkazů soud vycházel, pokud tvrdí, že i on jako obviněný kohosi uvedl v omyl nebo jeho omylu využil ke svému obohacení. Sám obviněný nikoho nepřesvědčoval, pouze uplatnil nárok, o němž byl přesvědčen, že na jeho uspokojení má právo. Obviněný zopakoval svou verzi skutkového děje, podle níž platně uzavřel ve dvou případech pracovní smlouvu s různými zaměstnavateli, pro něž pracoval až do doby, kdy bylo zřejmé, že žádný z nich není schopen dostát svým splatným závazkům včetně náhrady jeho mzdových nároků. Posléze uplatnil nárok podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Orgány činné v trestním řízení neprokázaly opak, naopak projevily základní neznalost v oblasti podnikání, kdy i ve společnosti, která nemá vynikající hospodářské výsledky, je třeba vykonat mnoho práce. Obviněný dále uvedl, že příslušné úřady disponují řadou pravomocí a jim odpovídajícím prostředkům k tomu, aby jeho nárok přezkoumaly, zvážily a na základě svého odpovědného rozhodnutí mu buď vyhověly, nebo jej odmítly. Žádný z údajně poškozených úřadů práce přitom nezjistil, že by jím uplatněný nárok neměl faktický a zákonný podklad. Pokud dotčené úřady práce zjistily, že částky byly určeny nesprávně nebo mu byly vyplaceny omylem, měly postupovat podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Použití prostředků trestního práva je za dané situace podle obviněného porušením principu ultima ratio. Obviněný je taktéž přesvědčen, že lhůta k rozhodnutí o vrácení vyplacených částek je lhůtou prekluzivní, která již dávno, velmi dávno, propadla. Proto již dnes nemůže být nucen k tomu, aby úřadům práce částky, které obdržel, vrátil, a to ani stanovením splnění takové podmínky k osvědčení se ve zkušební lhůtě podmíněného odkladu uloženého trestu. Uložení takové podmínky má obviněný za nezákonné.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 9 To 323/2013, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 4 T 419/2009, a všechna rozhodnutí obsahově na zmíněná rozhodnutí navazující a Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný V. K. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu. Podle obviněného je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu dán tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu uvedl, že odvolací soud nenapravil vadné rozhodnutí nalézacího soudu, ačkoli bylo zatíženo vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný oběma soudům vytkl, že nehodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a dopustily se deformace důkazů, čímž vybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Rozhodná skutková zjištění podle obviněného neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, rozhodně však podle něj nemůže jít o trestný čin podvodu. Nebylo totiž bezpečně prokázáno, že by na jeho straně došlo k obohacení se ke škodě cizího majetku tím, že někoho uvedl v omyl, využil něčího omylu či zamlčel podstatné skutečnosti. Skutková věta ve výroku rozsudku trpí věcnými chybami, když neuzavřel žádnou dohodu o pracovní činnosti, nýbrž řádný pracovní poměr, a nikdy nepřišel do styku s Úřadem práce v K., nýbrž se se svými nároky obracel na Úřad práce P.-z. Obviněný dále podrobně zopakoval svoji verzi skutkového děje, podle které platně uzavřel pracovní smlouvu, práce mu byla statutárním orgánem zaměstnavatele přidělována a on ji vykonával, a za to mu vznikl nárok na výplatu mzdy. Opak podle něj nebyl v řízení prokázán. Jeho návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty. O jeho podvodném jednání rozhodně nesvědčí skutečnost, že se na úřad práce obracel až po poměrně velmi dlouhé době od splatnosti dlužné mzdy, když se situaci nejprve snažil řešit s příslušným zaměstnavatelem. V další části dovolání obviněný zevrubně vyjádřil nesouhlas s odůvodněním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 9 To 451/2011, jímž byl zrušen původní zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 7. 2011, sp. zn. 4 T 54/2012. Poukázal na to, že zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ani jiný právní předpis nevylučují souběh podání více žádostí o uspokojení mzdových nároků zaměstnanců za stejné časové období u různých zaměstnavatelů, a proto jen z uvedeného důvodu nemohl úřad práce takovou žádost zamítnout. Podání trestního oznámení nebylo jedinou možností, jak si mohly úřady práce opatřit argumenty pro řízení podle §14 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, a proto byla zcela mimo pochybnost porušena zásada subsidiarity trestní represe. Bylo povinností úřadů práce si zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, k čemuž byly nadány zákonným zmocněním i zákonnými prostředky. Ve věci nemohlo jít o koordinovanou činnost více osob, která byla organizována a řízena obviněným Mgr. V., když je zřejmé, že za zaměstnavatele vždy pouze jednal statutární orgán či pověřený zaměstnanec. Obvinění, kteří nebyli zároveň statutárními orgány příslušných zaměstnavatelů, současně nemohli nijak ovlivnit jednání nebo nejednání zaměstnavatelů po skončení výkonu práce, ostatně úřady práce jim osobně žádné výzvy neposílaly.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 9 To 323/2014, a Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných Mgr. M. V., M. M. a V. K. uvedl, že řada námitek obviněných je v rozporu s výlučně hmotněprávní povahou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jde zejména o námitky založené na tvrzení, že skutek tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě, je založen na nedostatečně provedeném dokazování, že soud vyhodnotil provedené dokazování nesprávně, neboť obžalobě prakticky žádné důkazy nesvědčí, apod. Obvinění v tomto smyslu namítali porušení §2 odst. 5, 6 trestního řádu, tedy ustanovení procesních, a vyjadřovali nespokojenost se skutkovým stavem, ke kterému dospěl soud na základě dokazování. Dovolání založené na takových výhradách by podle státního zástupce bylo třeba odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Ve věci nelze podle státního zástupce dovodit ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu a provedenými důkazy. Za námitky obsahově naplňující uplatněný dovolací důvod je možné považovat ty, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Těmto jejich námitkám však nelze přisvědčit, když právní závěr soudu považuje státní zástupce za zcela opodstatněný. Jelikož státní zástupce neshledal žádnou vadu naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nebylo možné ani úspěšně uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu. Dovolání proto navrhl pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnout. Ve vztahu k dovoláním obviněných J. Š. a Z. V. státní zástupce uvedl, že z obsahu jejich dovolání je patrné, že k závěru o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu docházejí obvinění jen v návaznosti na svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Z tohoto hlediska nemohou dovolání obstát, neboť neodpovídají deklarovanému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání těchto obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Obvinění Mgr. M. V., J. Š., Z. V., M. M. i V. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu), a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Je třeba uvést, že takto vymezenému dovolacímu důvodu neodpovídala převážná část dovolací argumentace obsažené v dovoláních jednotlivých obviněných. Pokud obviněný Mgr. M. V. argumentoval tím, že nebylo prokázáno, že by nevykonával předmětné pracovní činnosti a odměna za ně byla nadhodnocená, obvinění J. Š. a Z. V. vyjádřili nesouhlas se skutkovými závěry soudů, neboť podle jejich názoru nebyly předmětné pracovní smlouvy fiktivní, popsané práce byly řádně prováděny, a proto jim vznikl právní nárok podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, obviněný M. M. předkládal vlastní verzi skutkového děje, podle níž platně uzavřel pracovní smlouvy, pro zaměstnavatele řádně pracoval a pak uplatnil nárok podle zákona č. 118/2000 Sb., a obviněný V. K. namítal, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, jelikož nebylo prokázáno, že by na jeho straně došlo k obohacení se ke škodě cizího majetku tím, že někoho uvedl v omyl, využil něčího omylu či zamlčel podstatné skutečnosti, pak se ve všech případech použitá argumentace týkala správnosti a úplnosti dokazování a skutkových zjištění, nikoli právního posouzení skutku, a proto jsou uvedené námitky mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obvinění tím nezaložili přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Ze stejného důvodu nemohly být za relevantní považovány ani námitky obviněných, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť byly argumentačně podloženy pouze alternativními skutkovými tvrzeními, která nekorespondují se skutkovými zjištěními soudů.
Jelikož dovolání obviněných J. Š. a Z. V. neobsahují žádné jiné námitky, než které byly uvedeny výše, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b trestního řádu.
Nejvyšší soud dále neshledal ani obviněnými Mgr. M. V., M. M. a V. K. tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Hodnotící úvahy obou soudů naopak důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných podstatných výhrad, sám podrobně a přesvědčivě odůvodnil, proč se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Obvinění Mgr. M. V., M. M. i V. K. rovněž poukázali na porušení zásady subsidiarity trestní represe, přičemž jejich argumentace stojí ve své podstatě na shodném základě – příslušné úřady práce původně nezjistily, že by jimi uplatněné nároky neměly faktický a zákonný podklad. Pokud následně nevyužily všech možností a pravomocí podle zákona č. 118/000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, nesměly podat trestní oznámení, a trestní postih neměl nastoupit. Takové námitky ovšem vycházejí z nesprávného chápání zásady subsidiarity trestní represe. Princip subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, totiž neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněnými, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jimiž lze jinak též zajistit odstranění či nápravu nežádoucího právního či faktického stavu. Výše uvedeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů nepochybně neodporují a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo proto zcela namístě.
Přisvědčit konečně nebylo možné ani námitce obviněného M. M. o nezákonnosti uložení další povinnosti pro osvědčení podle §59 odst. 2 trestního zákona. S námitkou se již vypořádal odvolací soud, přičemž na příslušnou pasáž jeho usnesení lze plně odkázat. Námitka obviněného nemůže být opodstatněná zejména za situace, kdy škoda byla příslušnému úřadu práce způsobena jeho úmyslným trestněprávním jednáním.
Obvinění Mgr. M. V., M. M. i V. K. uplatnili rovněž dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu . V obecné rovině může dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívat ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek (odvolání) byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 1 trestního řádu, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět). Odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 trestního řádu, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 trestního řádu). Odvolání bylo zamítnuto z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z uvedeného je patrné, že v projednávané věci nebylo odvolacím soudem rozhodnuto ani podle §253 odst. 1 trestního řádu, ani podle §253 odst. 3 trestního řádu. Pokud jde o poslední alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívající v daném případě v tom, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tak vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud takové vady neshledal, nemohl být splněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněných J. Š. a Z. V. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných Mgr. M. V., M. M. a V. K. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud jejich podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání všech obviněných rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký