ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1584.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1584/2014-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný P. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 9 To 304/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 59/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 1 T 59/2014 , byl obviněný P. K. na skutkovém základě, že
„ v období od dubna 2011 do prosince 2013 včetně, vyjma plateb v červnu 2011 ve výši 2.000,- Kč, v září 2011 ve výši 1.000,- Kč, lednu, dubnu a srpnu 2012 ve výši 1.400,- Kč, v prosinci 2012 ve výši 6.130,- Kč, v březnu a květnu 2013 ve výši 265,- Kč a 300,- Kč, v místě svého bydliště ani jinde řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost na svého zletilého syna P. K., jejíž výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 10. 2011, č. j. 8 P 205/2008-283, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, č. j. 26 Co 85/2012-313, v částce 2.000,- Kč měsíčně, splatné vždy do 20. dne měsíce předem k rukám P. K., za uvedené období na výživném dluží celkem 52.505,- Kč “,
uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §196 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84, §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §85 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a ke každému 30. 3., 30. 6., 30. 9. a 30. 12. každého roku dokládal probační službě úhradu dlužného výživného.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 9 To 304/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 8. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že rozhodnutí napadených soudů spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení otázky, jak vysoké výživné odpovídalo v době činu hlediskům uvedeným v §96 odst. 1 zákona o rodině a §913 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Jedná se o předběžnou otázku mající význam pro posouzení jeho viny, kterou mají soudy v trestním řízení podle §9 odst. 1 trestního řádu posuzovat samostatně. V této souvislosti poukázal na to, že jeho příjem mu neumožňuje platit výživné na syna ve výši 2 000 Kč. Nové zaměstnání s vyšším příjmem hledal, ale nesehnal. Nový pracovní poměr by byl navíc uzavřen na dobu určitou, což by pro něj bylo riskantní. Obviněný dále vyslovil pochybnosti o studiu syna na vysoké škole. Závěrem namítl, že se dlužné výživné snaží synovi splácet, a proto nemohla být naplněna ani subjektivní stránka předmětného přečinu.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2014, č. j. 9 To 304/2014-135, i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 6. 2014, č. j. 1 T 59/2014, i další obsahově navazující rozhodnutí a přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . K době konání neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný P. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadené usnesení Krajského soudu v Praze ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpěly. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil přitom obsah a hodnotící nezpochybnitelnost usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného, které byly totožné s námitkami v podaném dovolání. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný, který již v předchozím období dlouhodobě neplnil svou vyživovací povinnost, opětovně během téměř tří let při zohlednění nepravidelných plateb prakticky dva roky nezaplatil na výživném ničeho, přestože pravidelný příjem měl. I pokud by byla akceptována jeho obhajoba o nedostatečnosti výše výdělku ve vztahu k soudně stanovené výši výživného, nic mu nebránilo hradit pravidelně alespoň menší částky, čímž by svou trestní odpovědnost výrazně zmírnil, možno i zcela eliminoval. Posouzení výše výživného jest však otázkou skutkovou, kterou nepřísluší řešit Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího přezkumu. Podotýká se, že argumentace dovolatele ve skutečnosti zpochybňovala zjištěný skutkový stav a míjela se tak s uplatněným dovolacím důvodem, jak vyloženo shora. Totéž se týká i námitky ohledně dalšího studia syna obviněného po dosažení zletilosti. Nejvyšší soud pouze podotýká, že je mu známo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13. Toto však řeší případy, kdy studium přestává být prostředkem efektivní a cílevědomé přípravy na budoucí povolání, ale stává se prostředkem k zahálčivému životu při využití formální zákonné úpravy vyživovací povinnosti rodičů vůči zletilému potomkovi. O takovou či podobnou situaci však v daném případě nešlo. Syn obviněného bezprostředně po ukončení středoškolského studia podal přihlášku na vysokou školu, zapsal se do prvního ročníku a během prvního semestru byl řádným studentem. Na takový postup měl nepochybně právo. Nedošlo tak u něho ani k časovému přerušení plynulosti vzdělávacího procesu ve všech jeho stupních. V nejbližší možné době se pak rozhodl studium ukončit a nastoupit do pracovního procesu. Nepochybně k tomuto rozhodnutí přispěla jeho finanční situace, která byla odrazem i přisouzeného jednání obviněného. Rozhodně proto nelze v tomto spatřovat byť jen vzdáleně snahu o časově a věcně neodůvodněné zneužívání vyživovací povinnosti jednoho z rodičů.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného P. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký