ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1643.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1643/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný L. H. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 4 To 412/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 46/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 6 T 46/2014 , byl obviněný L. H. uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„ dne 4. 12. 2013 v době do 16:00 hodin do 16:30 hodin ve 2. poschodí panelového domu ve L. ulici v Č. B. nezjištěným způsobem překonal uzavřené bezpečnostní vstupní dveře do bytu poškozené J. V., kam následně vnikl, v bytě nic neodcizil ani nepoškodil, a poté, co u bytu zvonil a klepal na dveře pracovník firmy E. R. M. Č., který v domě kontroloval elektroměry, z bytu odešel a dveře za sebou zabouchl “.
Za to byl podle §178 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 4 To 412/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 8. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. H. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněný především odmítl, že by se dopustil popsaného přečinu. V uvedený den v předmětném panelovém domě sice z pracovních důvodů byl, ale do bytu paní V. neoprávněně nevnikl. Podle jeho názoru soudy pochybily, pokud považovaly kamerové záznamy pořízené v přízemí domu za důkaz svědčící o jeho vině, když ve skutečnosti nijak nedokazují, že by do uvedeného bytu vnikl. Ve vztahu k výpovědím svědků M. Č. a jeho dcery B. Č. namítl, že k jeho identifikaci jako pachatele došlo až po přehrání kamerového záznamu z domu svědku Č. Svědek jej navíc nebyl schopen jednoznačně označit jako pachatele a jeho výpověď považuje obviněný za nevěrohodnou. Svědkyně Č. svoji výpověď předem konzultovala se svým otcem, a byla proto ovlivněna informacemi, které od něj získala. Jako nevěrohodnou označil obviněný také výpověď poškozené paní V. ohledně údajné technické závady na vstupních dveřích do bytu. Za největší pochybení orgánů činných v trestním řízení považuje obviněný absenci provedení jakýchkoliv důkazů, které by mohly postavit najisto, kdo v bytě paní V. skutečně byl, zejména zajištění otisků prstů. Podle obviněného proto i po provedeném dokazování zůstaly důvodné pochybnosti o tom, zda se stal skutek tak, jak je popsáno v návrhu na potrestání. Z tohoto důvodu podle obviněného nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu, a nejedná se tudíž o trestný čin.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2014, č. j. 4 To 412/2014-84, i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2014, č. j. 6 T 46/2014-65, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že nevyužívá svého práva a nebude se k němu věcně vyjadřovat.
Obviněný L. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Taková situace však v posuzované věci nenastala. Soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy zcela v souladu s jejich obsahem, který nepřipouštěl důvodné pochybnosti o přisouzeném skutkovém stavu. Těžiště dovolací argumentace spočívalo v prezentaci vlastního pohledu obviněného na obsah provedených důkazů a jejich hodnocení, nikoliv v poukazu na případnou nesprávnost podřazení správných a úplných skutkových zjištění pod příslušnou právní kvalifikaci. Proto v této části dovolací námitky nebylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod a nemohly být tedy předmětem přezkumu. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy obou stupňů se vypořádaly s obhajobou obviněného a vysvětlily, proč pokládaly provedené důkazy za naprosto přesvědčivě usvědčující obviněného.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu . V obecné rovině může dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívat ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek (odvolání) byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 1 trestního řádu, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět). Odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 trestního řádu, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 trestního řádu). Odvolání bylo zamítnuto z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z uvedeného je patrné, že v projednávané věci nebylo odvolacím soudem rozhodnuto ani podle §253 odst. 1 trestního řádu, ani podle §253 odst. 3 trestního řádu. Pokud jde o poslední alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívající v daném případě v tom, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), f), g) a k) trestního řádu, dospěl Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci uvedené výše k závěru, že v tomto bodě je dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký