ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.178.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 178/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2015 o dovolání, které podala obviněná M. G. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 11 To 246/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 3/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 3 T 3/2014 , byla obviněná M. G. uznána vinnou ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byla podle §205 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený J. V. odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 11 To 246/2014, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle §46 odst. 1 trestního zákoníku upustil od potrestání obviněné.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná namítla, že oba soudy nevzaly v úvahu, že poškozený jí udělil dispoziční právo k předmětnému účtu, a tím jí dal konkludentní souhlas k tomu, aby s penězi na účtu disponovala. Tvrzení, že dispoziční právo nebylo zrušeno omylem banky, považuje obviněná za nepravděpodobné. Dále namítla, že předmětné peníze na účtu byly v jejím výlučném vlastnictví, byly jí tam poukázány z titulu rodičovského příspěvku, resp. peněžité podpory v mateřství. V důsledku toho nemohla být poškozenému způsobena škoda a jeho majetek se nijak nezmenšil. K otázce zavinění uvedla, že soudy její nepřímý úmysl presumovaly, když se touto otázkou explicitně nezabývaly. Sama přitom vycházela z toho, že peníze na účtu jsou její, protože věděla, že nebyly nikam poukázány, nevybírala je, a nemohla vědět, že je poškozený v mezidobí spotřeboval. Další pochybení soudů spatřovala obviněná v tom, že odvolací soud nejednal v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, přestože sám v podstatě došel k tomu, že projednání této věci před trestním soudem má své příčiny ve vyřizování si osobních a rodinných vztahů mezi ní a poškozeným.
Obviněná proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek (správně mělo být uvedeno napadené usnesení) zrušil a zprostil jí obžaloby.
Opis dovolání obviněné byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedla, že obviněná vesměs opakovala svou obhajobu z předchozího řízení, s níž se soudy dostatečně vypořádaly. Pokud jde o subjektivní stránku daného přečinu, odkázala státní zástupkyně na jednoznačná skutková zjištění o tom, že k ukončení soužití obviněné s poškozeným došlo již téměř před třemi lety v srpnu 2010, kdy zůstatek na tehdy společném účtu činil vždy necelých 3 300 Kč. Poté již žádné peněžní prostředky na účet zaslány nebyly a poškozený jí k převodu svých později zaevidovaných částek na svém účtu nikdy souhlas nedal. Pokud se krajský soud za této situace explicitně k otázce formy zavinění obviněné nevyslovil, jde jen o formální pochybení, které nemá vliv na správnost napadeného rozhodnutí. Námitky obviněné proti porušení zásady subsidiarity trestní represe považuje státní zástupkyně za neopodstatněnou, jelikož skutková podstata trestného činu byla ve všech znacích naplněna, a stát tak nemůže rezignovat na svou funkci při ochraně oprávněných zájmů občanů. Okolnost, že šlo pouze o ojedinělé vybočení obviněné z dosud řádného života, byla velmi výrazně zohledněna právě v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který upustil od jejího potrestání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Obviněná M. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti usnesení, jímž bylo upuštěno od potrestání obviněné.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Taková situace však v posuzované věci nenastala. Soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy zcela v souladu s jejich obsahem, který nepřipouštěl důvodné pochybnosti o přisouzeném skutkovém stavu. Těžiště dovolací argumentace spočívalo v prezentaci vlastního pohledu obviněné na obsah provedených důkazů a jejich hodnocení, nikoliv v poukazu na případnou nesprávnost podřazení správných a úplných skutkových zjištění pod příslušnou právní kvalifikaci. Proto v této části dovolací námitky nebylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod a nemohly být tedy předmětem přezkumu. Soudy obou stupňů se vypořádaly s obhajobou obviněné a vysvětlily, proč pokládaly provedené důkazy za naprosto přesvědčivě obviněnou usvědčující.
Za právně-relevantně uplatněnou dovolací námitku bylo možno považovat toliko poukaz na tzv. subsidiaritu trestní represe podle ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku. Tuto však nebylo možno považovat za opodstatněnou.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. Nutno zdůraznit, že rozsudkem nalézacího soudu, ve spojení s napadeným usnesením soudu odvolacího, byla obviněná uznána vinnou skutkem, který je se zřetelem k okolnostem jej charakterizujícím zcela standardním případem jednání naplňujícího všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu trestního krádeže podle §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. V předmětné trestní věci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Za takovou okolnost nelze považovat rychlou náhradu způsobené škody, jako následku trestného jednání obviněné. Tato skutečnost našla dostatečný odraz ve výroku odvolacího soudu o upuštění od jejího potrestání.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký