ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.198.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 198/2015 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 61 To 281/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 299/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 61 To 281/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 5 T 299/2013 , byl obviněný P. P. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 6. 12. 2013 kolem 00:32 hod. nejméně v ulici V. v P., kde byl zadržen hlídkou PČR, řídil osobní motorové vozidlo značky Jaguar XKRS Coupe, v době, kdy jeho krev obsahovala nejméně 1,53 g/kg alkoholu, ač věděl, že po požití alkoholických nápojů je natolik pod jejich vlivem, že není schopen osobní motorové vozidlo řádně ovládat“ .
Za to byl podle §274 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 61 To 281/2014 , jímž podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek zrušil a podle §222 odst. 2 trestního řádu uvedenou trestní věc postoupil Magistrátu hl. m. Prahy, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněného P. P., v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) trestního řádu. V dovolání uvedl, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu o absenci relevantních zjištění stran naplnění zákonných znaků žalovaného přečinu. Uvedený právní závěr podle nejvyššího státního zástupce neodpovídá skutkovým zjištěním a je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V důsledku toho je pak na jednání, které naplňuje skutkovou podstatu přečinu podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, nesprávně nazíráno jen jako na jednání, jež může zakládat pouze odpovědnost správně právní. Podle nejvyššího státního zástupce nalézací soud správně posoudil obhajobu obviněného jako účelovou a v rámci podrobného a logického odůvodnění svého rozsudku poukázal zejména na charakter přístroje Dräger a svědecky zaznamenané chování obviněného, které nejen s naměřenou hladinou alkoholu korespondovalo, ale především svědčilo o významném ovlivnění alkoholem. Hodnocení důkazů a úvahy nalézacího soudu nedokázal odvolací soud přesvědčivě zpochybnit ani neprovedl žádný další důkaz, pouze nazíral na provedené důkazy jinak, v důsledku čehož dospěl k diametrálně odlišnému rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007, 3 Tdo 1215/2007, 8 Tdo 421/2011 a 6 Tdo 1099/2014, podle kterých k prokázání stavu vylučujícího způsobilost k řízení motorového vozidla není třeba klinického vyšetření řidiče za účelem zjištění míry jeho ovlivnění alkoholem během řízení motorového vozidla, nýbrž postačí svědecké výpovědi spolujezdců, ostatních účastníků dopravního provozu, zasahujících policistů, příp. lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření či se s tím kterým řidičem v rámci lékařských postupů jen setkali, jakož i svědecké výpovědi jiných osob o chování obviněného, eventuálně o jeho způsobu jízdy. V daném případě jsou podle nejvyššího státního zástupce právě taková svědectví k dispozici, přičemž jsou důkazně podpořena jak pozitivním výsledkem dechové zkoušky, tak pozitivními závěry lékařského vyšetření. Napadené rozhodnutí odvolací soudu proto trpí vadami, na nichž jsou založeny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) trestního řádu.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 61 To 281/2014, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obhájci obviněného a obviněnému s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného ani jeho obhájce k dovolání nejvyššího státního zástupce, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovali zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. d) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byla věc podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu postoupena jinému orgánu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti namítal, že odvolací soud nesprávně rozhodl podle §222 odst. 2 trestního řádu o postoupení věci obviněného Magistrátu hl. m. Prahy, přičemž nesprávnost postupu odvolacího soudu spočívá v tom, že skutek měl být posouzen jako trestný čin. Taková argumentace dovolatele plně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. S ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je ovšem nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Právě existencí extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé dovolatel argumentoval.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, jenž vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost.
Nejvyšší soud již opakovaně dovodil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1215/2007, ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 509/2009 či ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1099/2014), že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých před jízdou řidičem, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče před nehodou i po ní apod. K tomu musí orgány činné v trestním řízení opatřit a provést všechny vhodné a potřebné důkazy (§2 odst. 5 trestního řádu) a odpovídajícím způsobem je zhodnotit jednotlivě i v souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §274 trestního zákoníku, též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům.
V projednávané věci dospěl soud prvního stupně k rozhodnutí o vině z dechové zkoušky provedené na přístroji Dräger, kdy obviněnému bylo naměřeno 1,53 g/kg alkoholu v krvi, ze svědeckých výpovědí (zejm. zasahujících policistů, lékaře provádějícího vyšetření obviněného a zdravotní sestry) a protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, podle nějž se obviněný odmítl podrobit dechovému testu na přítomnost alkoholu a odmítl poskytnout krev i moč, měl pozitivní test Romberg III, jeho chování bylo exaltované, výbava představ pomalá, spojivky překrvené, reakce zornic zpomalená, byl nejistý při chůzi po čáře, předklon či záklon nebylo možné vyšetřit a jeho dech páchl po alkoholu. Takové projevy podle soudu odpovídají charakteristice lehké až střední opilosti, pohybující se na hranici okolo 1,5 promile. Své hodnotící úvahy nalézací soud podrobně a přesvědčivě popsal na stranách 9 až 11 odsuzujícího rozsudku.
Proti tomu odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení uvedl, že nalézací soud nehodnotil důkazy ve všech souvislostech tak, aby dospěl ke správnému rozhodnutí. Vina obviněného podle odvolacího soudu objektivně spočívá pouze na jednom dýchnutí do „policejní trubičky“, které navíc nebylo opakováno. (Nemohlo být, protože to obviněný odmítl). Na hodnocení chování obviněného ze strany policie se mohlo promítnout jeho drzé a arogantní chování, lékař však hodnotil jeho psychosenzomotorické funkce jako zachovalé. Samotné faktory jako zarudlé oči nebo pach alkoholu nejsou dostatečně průkazné pro bezpečný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Navíc v době činu byla u obviněného přítomna duševní porucha v hypomanické fázi, která sice neměla zásadní vliv na schopnost obviněného řídit vozidlo, ale mohla ovlivnit jeho chování pozorované policisty. Podle odvolacího soudu tak nebylo prokázáno, že požití alkoholu obviněným před jízdou bylo již tak značné, že jeho schopnost řídit automobil byla již tak výrazně postižena, aby zcela prokazatelně šlo už o naplnění skutkové podstaty žalovaného přečinu.
S dovolatelem je třeba plně souhlasit v tom, že hodnocení důkazní situace odvolacím soudem, přestože bylo podkladem pro diametrálně odlišné rozhodnutí, nedosahuje parametrů hodnocení provedeného nalézacím soudem. Odvolací soud se vůbec nevypořádal s tím, jakým způsobem se obviněný při řízení motorového vozidla choval, kdy policejní hlídku upoutal stylem své jízdy, jelikož přejel křižovatku na signál s červeným světlem. Vůbec nevzal v potaz charakter přístroje Dräger, jehož maximální naměřený rozptyl hodnot činí 5%, přičemž daný přístroj byl řádně kalibrován i použit (zejména byl dodržen potřebný časový odstup mezi zapnutím přístroje a měřením) a obviněný se v době dechové zkoušky nacházel v postresorpční fázi, kdy je vypovídací hodnota měření velmi přesná. Pokud jde o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, pak dovolatel správně poukázal na skutečnost, že obviněný přistoupil k odmítavému až agresivnímu chování teprve v návaznosti na výsledek dechové zkoušky, přičemž jeho chování bylo provázeno taktéž pohybovou nejistotou a dalšími projevy svědčícími o konzumaci významného množství alkoholu. Nutno zdůraznit, že obviněný o své duševní poruše věděl, když hypomanickou fázi již opakovaně prodělal, a přesto přistoupil ke konzumaci nemalého množství alkoholu, čímž mohly být negativní projevy jeho duševní poruchy významně akcelerovány, a to především s dopadem na řízení motorového vozidla. Z uvedeného znaleckého posudku přitom vyplývá, že k tomu, aby se obviněný v hypomanické fázi stal nezpůsobilým k řízení motorového vozidla, může postačit i jinak méně významná konzumace alkoholu.
Nejvyšší soud dále nemůže odvolacímu soudu nevytknout, že k odchylným skutkovým závěrům dospěl pouze na základě zcela odlišného hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem, aniž by sám podstatné důkazy zopakoval nebo provedl další, před soudem prvního stupně neprovedené důkazy. Tím nerespektoval, že těžiště vytváření skutkového stavu má být především v řízení před soudem prvního stupně.
Lze tak uzavřít, že odvolací soud při své činnosti vybočil zejména ze zákonného rámce upraveného v §2 odst. 6 trestního řádu. Odvolacím soudem přijaté skutkové závěry rozhodně nekorespondují s důkazy provedenými před soudem prvního stupně. Takový stav měl v konečném důsledku nepochybně negativní vliv na správnost právního posouzení skutku [důvod dovolání podle §265i odst. 1 písm. g) trestního řádu] i samotné následné rozhodnutí soudu [důvod dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu], a proto nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu ve světle podaného dovolání obstát.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 61 To 281/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby odvolací soud při přezkoumávání odůvodněnosti odvoláním napadeného rozsudku vzal v potaz veškeré důkazy, na nichž byly skutkové závěry soudu prvního stupně vybudovány, a aby hodnotící úvahy soudu prvního stupně přezkoumával skutečně v intencích §2 odst. 6 trestního řádu, což se dosud nestalo.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 18. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký