ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1099.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1099/2014-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2014 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 136/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 173/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 136/2014, zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě zde dne 18. 1. 2013, sp. zn. 18 T 173/2012, byl obviněný M. G. (dál jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za to podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50.000 Kč (sto denních sazeb, kdy denní sazba činí 500 Kč), přičemž byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 136/2014, tak, že podle §257 odst. 1 písm. b tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc obviněného stíhaného pro skutek, který měl spáchat tím, že „dne 20. 10. 2012 v 01:05 hodin ve Z. na ul. P. na parkovišti před domem č. ..... řídil vozidlo zn. Audi A4 Avant, reg. zn. ......, po předchozím požití návykové látky, kdy mu bylo naměřeno v dechu 1,65 g/kg alkoholu , v němž byl spatřován přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr zákoníku, postoupil podle §222 odst. 2 tr. ř. Městskému úřadu ve Znojmě.
V důvodech tohoto rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že vzhledem k provedeným důkazům nemá, stejně jako Okresní soud v Znojmě, pochybnosti o tom, že to byl obviněný, kdo řídil ve výše uvedené době a na konkretizovaném místě předmětné vozidlo. Naproti tomu však shledal, že závěr nalézacího soudu, podle něhož obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím návykové látky, provedeným důkazům neodpovídá. Odvolací soud připustil, že orientační dechovou zkouškou bylo v dechu obviněného naměřeno 1,65 g/kg alkoholu a v dechu obviněného byl cítit alkohol. Současně však uvedl, že ze všech provedených důkazů i z dalších listinných materiálů, založených ve spise, se podává, že k vyšetření alkoholu v krvi nedošlo z toho důvodu, že obviněný o toto vyšetření nepožádal. Pokračoval, že obviněný nejenže nebyl vyzván k odběru krve k laboratornímu vyšetření alkoholu v krvi, ale dokonce nebyl na tuto možnost ze strany policie vůbec upozorněn. Byla to tedy právě policie, která obviněnému ani nenabídla možnost přesného zjištění množství alkoholu v jeho krvi. Dále odvolací soud dovodil, že navíc nelze ani ze způsobu jízdy obviněného, ani z jeho stavu při zadržení, usuzovat beze všech pochybností, že v době, kdy řídil motorové vozidlo, byl ve stavu vylučujícím způsobilost tuto činnost vykonávat. Soud druhého stupně shrnul, že dokazováním provedeným před soudem prvého stupně, nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že hladina alkoholu v krvi obviněného byla nejméně 1,00 g/kg, tedy množství, které podle dostupných vědeckých poznatků vylučuje způsobilost řídit motorové vozidlo. Opakoval pak, že zjištění přesného množství alkoholu v krvi obviněného nebylo zabráněno jednáním obviněného, ale postupem policie. Za této situace není možné jednání obviněného kvalifikovat jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, nelze však vyloučit, že se tímto jednáním dopustil přestupku podle §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu Brně podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu vytkl, že bez jakéhokoli provádění či opakování důkazů zcela změnil hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a skutkové závěry z nich vyplývající, čímž postupoval v rozporu s požadavkem vysloveným v §259 odst. 3 tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř. a dospěl tak k rozhodnutí, které není vůbec důkazně podloženo a lze je označit za rozhodnutí neočekávané a překvapivé. Tato vada se úzce pojí s faktem, že skutkové závěry, které odvolací soud vyvodil z důkazů provedených v hlavním líčení před soudem prvního stupně, jsou v extrémním nesouladu se skutečným obsahem těchto důkazů, že některé provedené důkazy ani nebyly soudem brány v úvahu a že odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, který nelze z výsledků dokazování logicky vyvodit. Je tudíž zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek je zatížen tzv. extrémním nesouladem mezi výsledky dokazování, z nich učiněnými skutkovými závěry a právním vyjádřením těchto závěrů.
Následně dovolatel namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu ve svých právních vývodech zcela protiřečí současné setrvalé soudní praxi, pokud jde o obdobné případy trestného jednání řidičů. Tato praxe vychází z řady judikaturních rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se těmito otázkami zabývala a nabídla orgánům činným v trestním řízení způsob, jak takové případy v praxi řešit. Tak např. již z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/1999, plynou následující právní úvahy:
1. Trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 TrZ není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých před jízdou řidičem, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče před nehodou i po ní apod. K tomu musí orgány činné v trestním řízení opatřit a provést všechny vhodné a potřebné důkazy (§2 odst. 5 tr. ř.) a odpovídajícím způsobem je zhodnotit jednotlivě i v souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.).
2. Vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům.
Tyto právní názory byly dále precizovány a potvrzeny i dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (např. ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 586/2010, ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 421/2011, nebo ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 574/2010) a soud prvního stupně postupoval zcela v jejich duchu.
Navzdory těmto rozhodnutím a v nich pregnantně vyjádřenému náležitému postupu při hodnocení schopnosti řidiče ovládat motorové vozidlo Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí podle slov nejvyššího státního zástupce demagogicky operuje s hranicí 1,00 g/kg alkoholu v krvi a nezbytností jejího objektivního zjištění. Naopak se vůbec nezabývá důkazně podloženými souvisejícími okolnostmi svědčícími pro neschopnost obviněného řídit tempore criminis motorové vozidlo, ba ani se nepokusil jakkoli zpochybnit trojnásobný výsledek orientační dechové zkoušky, při němž pokaždé byla zjištěna hladina alkoholu v krvi obviněného přesahující hodnotu 1,5 g/kg.
Dovolatel označil za nesprávnou rovněž argumentaci odvolacího soudu, pokud se v ní naznačuje, že věc nebyla dostatečně objasněna kvůli nedůslednému postupu policistů, kteří nepřiměli obviněného k odběru krve. Zdůraznil, že toto tvrzení přímo protiřečí opatřeným a řádně provedeným důkazům, především úřednímu záznamu zakročující hlídky Policie ČR č. j. KRPB-266817/TČ-2012-061306 sepsanému dne 20. 10. 2012 v 01.20 hod. a také protokolu o výslechu podezřelého ze dne 20. 10. 2012 v 12.01 hod., o nichž se však krajský soud ve svém rozhodnutí nezmiňuje.
Následně nejvyšší státní zástupce shrnul, že každý skutek by měl být posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Tímto postupem se ubíral soud prvního stupně a jednání obviněného správně posoudil podle příslušných ustanovení hmotného práva. Již prostým přihlédnutím k trestní sazbě trestu odnětí svobody uvedené v §274 odst. 1 tr. zákoníku a se zřetelem k systemizaci činu v trestním zákoníku jako trestného činu obecně nebezpečného je zřejmé, že zákonodárce považuje přečin podle §274 odst. 1 tr. zákoníku nikoli za bagatelní trestný čin, ale za čin společensky škodlivý, zejména s ohledem na dnešní společenskou realitu a markantně se zvyšující nárůst trestné činnosti v silniční dopravě pod vlivem návykových látek a jejích závažných následků především na lidských životech a zdraví. Za tohoto stavu nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že výše popsané jednání i s přihlédnutím k okolnostem případu a zejména okolnostem vztahujícím se k osobě obviněného, by mohlo být posouzeno toliko jako přestupek. Proto napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení, kdy současně bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, čímž byly naplněny dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Vzhledem k těmto skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 136/2014, jakož i všechna případná rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 136/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zvážit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Pokud jde o postoupení věci, lze tento dovolací důvod spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil v dovolání argumenty, jež lze z hlediska jejich podstaty (námitky nesplnění podmínek pro postoupení věci jinému orgánu a argumentace stran znaku „stavu vylučujícího způsobilost“) označit ve vztahu k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Nejvyšší soud neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto provedl přezkum podle §265i odst. 3 tr. ř., načež dospěl k následujícím závěrům.
Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Podle ustanovení §130 tr. zákoníku se návykovou látkou rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.
Zaměstnáním nebo jinou činností ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity (ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku). Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství návykové látky je nutno považovat za činnost ve smyslu ustanovení §274 tr. zákoníku, poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů vyplývá již z povahy vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky. Právě tato povaha motorových vozidel způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení (srov. rozhodnutí č. 1/1966 Sb. rozh. tr.). Ohrožení nemusí být bezprostřední a konkrétní (srov. rozhodnutí č. 1/1966 a č. 62/1967 Sb. rozh. tr.). Nastává i v případě, když výkon zaměstnání nebo jiné činnosti byl zatím bez závad. Při řízení motorového vozidla nastává již při zahájení jízdy a podobně je tomu i při ostatních činnostech.
Při posuzování otázky, zda jde o stav vylučující způsobilost, je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Jak bylo zevrubně vyloženo v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007 (rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu.
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný vykonával činnost (řízení motorového vozidla), jejíž bezpečný výkon vyžadoval soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat, při které objektivně mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Není rovněž pochybností o tom, že tak činil ovlivněn alkoholem.
Z výše rozvedených skutečností je však zřejmá rozpornost závěrů soudů nižších stupňů stran kvalifikace stavu obviněného (míry jeho ovlivnění alkoholem) v této době (při výkonu uvedené činnosti). Zatímco soud prvého stupně na podkladě jím provedených důkazů shledal, že obviněný motorové vozidlo řídil ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti, který si přivodil vlivem návykové látky – alkoholu, odvolací soud učinil zcela odlišný závěr.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se stran této otázky (zda obviněný řídil osobní automobil ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky) ztotožnil s podstatou argumentace podaného dovolání.
Především zdůrazňuje, že neobstojí závěr odvolacího soudu znevažující výsledek dechové zkoušky pro posouzení uvedené (v dané věci klíčové) otázky. Lze přitom podotknout, že krajský soud výsledky dechových zkoušek nezpochybnil věcně, toliko bez adekvátních podkladů a odůvodnění konstatoval, že neodrážejí hladinu alkoholu v krvi obviněného, a vlastně tak neosvědčují míru jeho ovlivnění alkoholem, resp. míru snížení jeho schopností ovládat motorové vozidlo.
Takový přístup k dechové zkoušce a jejímu výsledku nelze akceptovat. Soudní praxe opakovaně konstatovala: „V praxi se stupeň ovlivnění pachatele alkoholem obvykle zjišťuje dechovou zkouškou či krevní zkouškou. Tyto metody umožňují dostatečné zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem a jejich výsledkem je konkrétní údaj o množství alkoholu v krvi vyjádřený číselně v jednotkách g/kg.“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 574/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 421/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 586/2010).
K dechové zkoušce je přitom zapotřebí zdůraznit, že nešlo pouze o jedinou takovou zkoušku na jediném přístroji, nýbrž že se obviněný podrobil jednak dechové zkoušce před strážníky Městského policie Znojmo provedené dne 20. 10. 2012 v 01:07 hodin jejich přístrojem (č. l . 4 spisu) s výsledkem 1,519 g/kg alkoholu v dechu, jednak opakované dechové zkoušce provedené příslušníky Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Dopravního inspektorátu Znojmo jejich přístrojem (Dräger), a to s výsledky 1,70 g/kg alkoholu v dechu dne 20. 10. 2012 v 01:30 hodin a 1,65 g/kg alkoholu v dechu dne 20. 10. 2012 v 1:35 hodin (č. l . 5, 27 spisu).
Již s těmito podstatnými skutečnostmi, které svědčí o stupni (míře) ovlivnění obviněného návykovou látkou (alkoholem), tedy o jeho stavu v rozhodné době, se odvolací soud nevypořádal.
V daných souvislostech přitom není od věci uvést na pravou míru tvrzení odvolacího soudu o tom, že policie ani nenabídla obviněnému možnost přesného zjištění alkoholu v jeho krvi. Z obsahu spisu (konkrétně z úředního záznamu hlídky Policie ČR sepsaného dne 20. 10. 2012 – viz č. l . 5 p. v. spisu) je zřejmé, že obviněný byl poučen podle §67 odst. 4 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění („ Odběr krve musí být proveden, požádá-li o to osoba podezřelá z přestupku. “), provedení odběru krve ke zjištění množství alkoholu však nepožadoval a toto své prohlášení potvrdil vlastnoručním podpisem. Nehledě na to, otázka, zda policie nabídla či nikoliv obviněnému možnost krevní zkoušky k přesnému zjištění jeho alkoholemie, resp. verifikaci dechových zkoušek, je pro rozhodnutí o vině nepodstatná. Pokud se tak nestalo a krevní zkouška nebyla provedena, neznamená to negaci výsledků dechových zkoušek ve vztahu ke kvalifikaci stavu obviněného v rozhodné době.
Dále je třeba uvést, že z předmětného úředního záznamu, který obviněný stvrdil i v části týkající se provedení dechových zkoušek vlastnoručním podpisem s tím, že souhlasí s údaji v něm uvedenými, je dále zřejmé, že sám obviněný výsledky dechových zkoušek nezpochybňoval, hájil se tím, že s vozidlem nejel. Ostatně, vyslechnut jako podezřelý uvedl, že v průběhu večera, v době od 19:00 hodin do 24:00 hodin požíval alkoholické nápoje, jednak přesně neuvedené množství růžového vína, a dále tři velká, asi jedenáctistupňová, piva. Svoji obhajobu založil na tom, že v kritické době uvedené vozidlo neřídil (viz protokol o výslechu podezřelého ze dne 20. 10. 2012, č. l . 9 – 11 spisu). S těmito fakty se odvolací soud rovněž nevypořádal.
Zejména ovšem za této situace platí skutečnosti, na něž poukázal nejvyšší státní zástupce. Soudní praxe již dovodila, že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák. (nyní ustanovení §274 tr. zákoníku) není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých před jízdou řidičem, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče před nehodou i po ní apod. K tomu musí orgány činné v trestním řízení opatřit a provést všechny vhodné a potřebné důkazy (§2 odst. 5 tr. ř.) a odpovídajícím způsobem je zhodnotit jednotlivě i v souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům.
Nezbytné je pak poukázat nad rámec shora uvedených skutečností též na výpovědi zakročujících strážníků Městské policie Znojmo M. B. a D. Z. stran chování obviněného, konkrétně způsobu, jakým si počínal při řízení motorového vozidla. Při provádění kontrolní činnosti na ulici B. ve Z. tito strážníci zaregistrovali, jak z J. ulice na ulici B. odbočilo tmavé vozidlo (jak bylo následně zjištěno řízené obviněným) a vysokou rychlostí jelo ulicí B., přičemž nedalo přednost v jízdě vozidlu vyjíždějícímu z ulice S. Přitom není od věci zmínit, že svědek M. B. ke stavu obviněného uvedl, že z něj cítil alkohol, „bylo i vidět na chůzi, když zrychlil, že ta chůze mu moc nešla“ (viz č. l. 56 p. v. spisu). Svědkyně D. Z. k tomu uvedla, že „když odcházel (obviněný) od auta, tak vrávoral“ (viz č. l. 57).
Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem závěry odvolacího soudu týkající se znaku trestného činu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně „stavu vylučujícího způsobilost“, a tím ani rozhodnutí o postoupení věci Městskému úřadu ve Znojmě nemohou obstát.
Nejvyšší soud tedy shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, jelikož jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. byly v dané věci naplněny.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 To 136/2014, a také další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý