ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.219.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 219/2015-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2015 o dovolání, které podal obviněný M. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 To 61/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 40 T 8/2014 , byl obviněný M. M. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně, regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Benešova 10, 659 14 Brno, na náhradě škody částku 46.947 Kč, a O. B., trvale bytem V., M. n., na náhradě škody částku 32.900 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený O. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 To 61/2014 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém základě, že
„dne 11. 11. 2013 v době kolem 00:15 hodin v průjezdu u herny Lion na S. nám. v R., kde se v tu dobu nacházeli hosté herny, po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl poškozeného O. B., kterého udeřil pěstí pravé ruky do jeho levé tváře, kdy poté se na místě začali přetahovat, svalili se na zem, kde byl pak obviněný M. M. ze strany poškozeného O. B. zpacifikován a následně, když poškozený O. B. pustil obviněného M. M. ze svého sevření, uchopil obviněný poblíž ležící prázdnou skleněnou láhev od alkoholu zn. Božkov Griotte o objemu 1 litr, kterou napadl poškozeného O. B., a to tím způsobem, že poškozeného O. B. udeřil touto láhví do hlavy - do čela, a tuto o něj rozbil a následně touto rozbitou láhví - střepem, kterou držel za hrdlo, bodnul poškozeného O. B. do pravé tváře (blíže krku), čímž mu způsobil oděrku a krevní podlitinu v levé polovině čelní krajiny a bodně-řeznou ránu v oblasti pravé tváře s proříznutím lícního nervu vpravo, která si vyžádala operační zákrok, když jen zcela náhodou nedošlo k úmrtí poškozeného, neboť mu byla ihned poskytnuta lékařská péče, přičemž s ohledem na charakter použitého předmětu, kterým útok vedl, intenzitu, kterou k úderu použil a místo těla poškozeného, kam jej směřoval, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takovým jednáním může způsobit smrt poškozeného a s takovým následkem byl i srozuměn“,
uznal vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §140 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, za což jej odsoudil podle §140 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu uložil povinnost zaplatit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně, regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Benešova 10, 659 14 Brno, na náhradě škody částku 46.947 Kč, a O. B., trvale bytem V., M. n., na náhradě škody částku 32.400 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázal poškozeného O. B. se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž napadl výrok o vině a trestu ve vztahu k trestnému činu podle §140 odst. 1 trestního zákoníku. Namítl, že oba soudy se při nedostatku jiných důkazů bez relevantního důvodu přiklonily k pro něj méně příznivé verzi, čímž postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. K tomu uvedl, že podle svědkyně V. a svědka J. k napadení lahví došlo v době, kdy na něm ještě poškozený B. klečel, a proto neměl možnost zvážit intenzitu a směr úderu. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že by k závažnějšímu poškození zdraví poškozeného nedošlo pouhou náhodou. Oba soudy použily pojem „náhoda“ nesprávně, přičemž není podle něj přípustné, aby z něj učinily exaktní kvalifikační znak. Soudy měly vycházet jen ze způsobu a intenzity útoku. Přitom vzhledem k tomu, že v okamžiku úderu oba účastníci leželi, maximálně se částečně zvedali, bylo možné učinit pouze ten závěr, že úder směřoval neurčitě směrem k osobě poškozeného, aniž by byl mířen na nějakou část těla. Z uvedených důvodů se obviněný domnívá, že soudy hodnotily skutek příliš přísně.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 To 61/2014, ve výroku o vině ohledně trestného činu podle §140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu a výroku o úhrnném trestu odnětí svobody, a aby ve věci sám rozhodl tak, že obviněný spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle příslušné kvalifikace, částečně dokonaný a ev. částečně ve stadiu pokusu, a za to a za sbíhající se přečin výtržnictví mu uložil přiměřený úhrnný trest, případně aby celý rozsudek Vrchního soudu v Olomouci z 8. 10. 2014 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že obviněný napadl citované rozhodnutí vrchního soudu dovoláním opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s tím, že sice výslovně žádný důvod dovolání neuvedl, ale namítal, že v úvahu připadala jiná právní kvalifikace skutku. Námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval obviněný prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. S namítanými rozpory mezi svědeckými výpověďmi se soudy logicky vypořádaly, přičemž hodnocení důkazů soudy obou stupňů není v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Meritorní rozhodnutí tak podle státní zástupkyně není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadené rozsudky Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci netrpěly. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací argumentace byla kompletně založena na polemice s hodnocením provedených důkazů v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Oba soudy se přitom vypořádaly logicky a přesvědčivě s důkazním obsahem, včetně znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, následně vzhledem k tomu byly vyvozeny právně-kvalifikační závěry důkazní situaci odpovídající, což se týká i posouzení zavinění obviněného na hrozícím následku. Slovní termín „náhoda“ (viz obsah podaného dovolání) nebyl rozhodně proto použit jako zásadní kvalifikační znak přisouzeného jednání obviněného. V popisu skutkového děje jím byla vyjádřena pouze příčina, proč nedošlo k úmrtí poškozeného díky okolnostem, na počínání obviněného naprosto nezávislým.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného M. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 4. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký