ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.390.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 390/2015 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný R. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 8 To 405/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 104/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 21 T 104/2014 , byl obviněný R. M. uznán vinným ze spáchání dvou přečinů výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §358 odst. 2 a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, Drahobejlova 1404/4, Praha 9, PSČ 190 03, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 8 To 405/2014 , jímž je podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu z podnětu státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že na upraveném skutkovém základě, že
„1) v blíže nezjištěné době v srpnu 2013 v době mezi 1:00 až 2:00 hod. před barem M. v B., na ulici V., fyzicky napadal V. R. tak, že ho nejprve shodil ze schodů, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, na zemi ho nechal, přičemž obžalovaný opakovaně vstal a znovu ho fyzicky napadal,
2) dne 31. 8. 2013 v 21:15 hod. fyzicky napadl V. R., tak, že nejdříve v pohostinství K., na ulici N. V. v B., do něj strčil a následně v prostorách vedle pohostinství u činžovních domů shodil poškozeného na zem a zalehl ho a kousl ho do prsteníčku pravé ruky v oblasti prvního článku tak silně, že ho částečně v měkké části amputoval, článku prstu zůstal poškozenému viset pouze na kousku kůže, čímž způsobil V. R. újmu na zdraví, a to apex IV. prstu s citelným omezením v obvyklém způsobu života v délce 14 dní, kdy nemohl používat pravou ruku při běžných činnostech,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 4. 2012 sp. zn. 2T 20/2012 bylo podle §307 odst. 1 trestního řádu podmíněně zastaveno trestní stíhání pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku,“
uznal obviněného vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku [bod 1), 2)] a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku [bod 2)]. Za to jej podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Podle §228 odst. 1 trestního řádu dále obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, Drahobejlova 1404/4, Praha 9, škodu ve výši 1.419 Kč. Současně podle §256 trestního řádu zamítl odvolání obviněného.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. K tomu namítl, že mu nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě pod bodem 1). Jeho vina podle něj ze svědeckých výpovědí nevyplývá, když se soudy nijak nevypořádaly s výraznými rozdíly mezi výpověďmi jednotlivých svědků. Zdůraznil, že v tomto případě nedošlo k žádnému zranění poškozeného ani škodě na majetku, a proto takové jednání nemohlo být s ohledem na jeho intenzitu a průběh podřazeno pod skutkovou podstatu přečinu výtržnictví, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 44/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Obdobně nebylo podle obviněného prokázáno ani jednání popsané ve skutkové větě pod bodem 2), když někteří svědci při svých výpovědích lhali. S ohledem na charakter zranění a popis děje není zřejmé, jakým způsobem došlo ke zranění poškozeného. Žádný svědek jej neviděl, že by poškozenému ukousl prst, proto není možné dovodit jakýkoliv úmysl z jeho strany, a nebyla tak naplněna subjektivní stránka trestného činu. Navíc nebyl prokázán ani charakter zranění poškozeného, neboť zpráva lékařky, že léčení bude trvat cca 14 dnů, nepodává přesný obraz o charakteru zranění, a s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 998/2006 nelze posoudit jeho trestně právní význam. Rozhodnutí soudů jsou tak podle obviněného založena na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Již od přípravného řízení je obviněný přesvědčen, že okolnosti, intenzita a samotné prostředí, jakož i výrazné přičinění poškozeného, odůvodňují kvalifikaci skutků maximálně jako správních přestupků podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 8 To 405/2014, a sám rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný R. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ohledně jednání pod bodem 1) žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Totéž v zásadě platí i ohledně jednání pod bodem 2), když odvolací soud znovu provedl důkazy, umožňující mu napravit pochybení nalézacího soudu a řádně právně kvalifikovat jednání obviněného, jímž způsobil poškozenému zdravotní újmu.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací argumentace byla kompletně založena na polemice s hodnocením provedených důkazů v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Oba soudy se přitom vypořádaly logicky a přesvědčivě s důkazním obsahem, následně vzhledem k tomu byly vyvozeny právně kvalifikační závěry důkazní situaci odpovídající. Pokud dovolatel namítal nesprávnost použité právní kvalifikace, činil tak výlučně na podkladě svého vlastního náhledu na skutkový stav věci, který podle něho byl diametrálně odlišný od přisouzeného.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 8. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký