ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.408.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 408/2015 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 7 To 349/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 77/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 10 T 77/2014 , byl obviněný M. H. na skutkovém základě popsaném pod bodem 3), spočívajícím v tom, že
„dne 6. 12. 2013 v době kolem 12:30 hod. v obci M., okr. J., požadoval po V. C., která jela se synem T. C., do J. zaplatit účet za elektřinu, finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč, kterou chtěl použít pro hru na výherních automatech, přičemž peníze stále vyžadoval, i když mu je poškozená odmítla dát, když se pak poškozená otočila s tím, že se vrátí domů, obžalovaný udeřil T. C. otevřenou dlaní a zeptal se, jestli má pokračovat, že z něj dělá debila a chtěl po ní, aby jela do J., pročež poškozená ze strachu z dalšího napadení své osoby a syna odjela spolu s obžalovaným do J., kde v bance GE Money Bank vybrala peníze a následně předala obžalovanému, který na ni čekal před bankou, finanční hotovost ve výši 2.000,- Kč, kdy tímto svým jednáním způsobil poškozené V. C., škodu ve výši 2.000,- Kč, “
uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Za další jednání popsaná pod body 1), 2) a 4) byl obviněný uznán vinným ze spáchání zločinů týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, a přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 trestního zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, škodu ve výši 1.022,58 Kč, D. C., bytem M., D., náhradu za nemajetkovou újmu v penězích ve výši 120.000 Kč, T. C., bytem M., D., náhradu za nemajetkovou újmu v penězích ve výši 120.000 Kč a J. C., bytem M., D., náhradu za nemajetkovou újmu v penězích ve výši 120.000 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 7 To 349/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 9. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Své dovolání směřoval pouze proti vyslovení viny týkající se skutku popsaného pod bodem 3) a kvalifikovaného jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný k tomu namítl, že poškozená opakovaně vypověděla, že mu částku 2.000 Kč dala dobrovolně, strach z něj nebo o syna neměla, necítila se jako loupežně přepadená, a proto se o žádné loupežné přepadení nejedná. Jednání popsané ve skutkové větě podle obviněného nenaplňuje znak násilí, neboť se v podstatě o žádné násilí ani pohrůžku násilí v daném případě nejednalo a předmětný pohlavek u poškozené žádný strach nevyvolal. Extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a vyvozenými právními závěry pak spatřuje obviněný v tom, že výpověď poškozené, která byla jediným důkazním prostředkem, z něhož mohla být vyvozována jeho vina, svědčí pouze a jedině v jeho prospěch, a přesto soudy dospěly k závěru o spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 To 349/2014-331, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu byla věc přikázána soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného nepovažuje za důvodné, jelikož ve skutkové větě jsou obsaženy veškeré zákonné znaky zločinu loupeže ve smyslu §173 odst. 1 trestního zákoníku, když je zde zachyceno jak užití násilí (úder otevřenou dlaní), tak i jeho bezprostřední hrozba (dotaz, zda má pokračovat), a zároveň je patrné, že obviněný tak činil s cílem dostat se k cizím finančním prostředkům. Zda to poškozená subjektivně vnímala jako loupež či zda měla strach, je podle státního zástupce irelevantní, neboť subjektivní pocity poškozené nepatří mezi znaky skutkové podstaty příslušného zločinu. Podle státního zástupce navíc nemohlo jít o dobrovolné vydání peněz, neboť poškozená jejich vydání nejprve odmítla a obviněnému je poskytla až poté, co udeřil jejího syna, nehledě na to, že tyto peníze potřebovala na zaplacení nákladů na provoz domácnosti. Že poškozená neměla z obviněného strach či obavy, považuje státní zástupce za vyloučené s ohledem na to, že jí bylo z dlouhodobého strastiplného soužití s obviněným dobře známo, že je agresivním, nevyrovnaným jedincem, kterému není radno odporovat. Pokud jde o namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, pak podle státního zástupce postupovaly soudy v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění dotčených rozhodnutí splňuje požadavky §125 odst. 1 trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací argumentace byla částečně založena na polemice s hodnocením provedených důkazů v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Oba soudy se ovšem vypořádaly logicky a přesvědčivě s důkazním obsahem. To se týká především hodnocení výpovědí V. C. v přípravném řízení a u hlavního líčení, které bylo nutno posuzovat v celém kontextu se zjišťovaným chováním obviněného vůči ní a se zřetelem k její psychice.
Tu část dovolací argumentace obviněného, která zpochybňovala naplnění znaku násilí jako esenciálního znaku objektivní stránky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, bylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Je přitom bez významu, zda cizí věc získá či nikoliv. Čin je dokonán již okamžikem užití násilí nebo vyjádřením pohrůžky bezprostředního násilí se záměrem překonat vůli poškozeného požadovanou věc nevydat. Oproti trestnému činu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku je zde vyžadována úzká časová návaznost.
Obviněný zjištěným konáním takto vymezenou skutkovou podstatu zločinu loupeže naplnil. Čin dokonal již užitím násilí, byť malé intenzity a vzápětí vyřčenou hrozbou jeho pokračování vůči nezletilému dítěti za přítomnosti poškozené, matky dítěte, čímž velmi účinně paralyzoval její jasně předtím projevenou vůli požadovaný peněžní obnos nevydat. Vzhledem k dětské bezbrannosti, nepochybně silné citové vazbě matky na dítě a v neposlední řadě k předcházejícím dlouhodobým traumatizujícím zkušenostem s násilným chováním obviněného vůči všem členům rodiny lze mít zato, že zvolený způsob útoku prostřednictvím násilí na nezletilém byl ještě účinnější, než pokud by se ho obviněný dopustil přímo na poškozené. Nezletilé dítě jako objekt násilí zde bylo zneužito jako nástroj k působení na vůli poškozené. Ta nemohla vydat peníze okamžitě pouze proto, že je u sebe neměla, ale neprodleně v nepřerušené časové návaznosti navštívila peněžní ústav a peníze po jejich vybrání z účtu obviněnému předala. Nutno z hlediska časového ještě podotknout, že obviněný poškozenou doprovázel, čímž fakticky stále, sleduje svůj cíl, omezoval její volní autonomii.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký