ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.420.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 420/2015 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovolání, které podala obviněná A. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 10 To 341/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 89/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 10 To 341/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 3 T 89/2014.
II. Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Trutnově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 3 T 89/2014 , byla obviněná A. L. uznána vinnou ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„v přesněji nezjištěné době od června 2010 do 29. 4. 2013, po rozchodu se svým bývalým partnerem M. S., ve V., v místě svého bydliště, a na dalších místech v České republice, při výchově jejich společného nezletilého syna, který jí byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 12 P 288/2010 ze dne 29. 11. 2010, pravomocného dne 28. 12. 2010, svěřen do péče, aniž by přihlédla k psychickému a zdravotnímu stavu a stupni vývoje nezletilého, jej naváděla proti jeho otci M. S., čímž ovlivňovala jejich vzájemný vztah i postoje nezletilého ke svému otci, v důsledku čehož je tento vztah i postoje z větší části negativní, přičemž zdrojem těchto postojů je nejen otcovo chování vůči nezletilému, ale i matkou vytvořený negativní obraz otce, připustila, aby nezletilý syn byl přítomen konfrontacím a stresujícím situacím s otcem M. S. a jeho reakce pak nahrávala záznamovým zařízením, nejčastěji mobilním telefonem, přičemž takovéto chování k synovi je v rozporu s ustanovením §31 zákona č. 94/1963 S., o rodině“.
Za to byla podle §201 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 10 To 341/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 12. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněná namítla, že v jejím případě nebyla dodržena zásada nullum crimen sine lege a zásada předvídatelnosti práva, neboť v daném případě nebyla schopná i vzhledem k obecnému a rámcovému vymezení povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti předvídat, že porušuje zákon tak závažným způsobem, že se jedná o trestný čin. Názory na to, co je v zájmu dítěte se navíc mohou lišit a být subjektivní. Připomněla, že podle závěrů soudu se proti ní bývalý partner dopouštěl rozsáhlého domácího násilí. Za vinu je jí kladena nedbalostní forma zavinění. Přitom podle závěrů znalců, závadně jednala v subjektivním přesvědčení, že své dítě chrání a jedná v jeho zájmu. Obviněná je přesvědčena, že z hlediska předvídatelnosti práva mělo být posuzováno, zda by si každá průměrně uvažující osoba v okamžiku, kdy eskaluje slovní konflikt s bývalým partnerem za přítomnosti dítěte a při znalosti všech okolností, uvědomila, že porušuje svoji povinnost pečovat o zdraví dítěte, a to tak závažným způsobem, že jde o trestný čin. Obviněná dále namítla porušení zásady ultima ratio, když je jí kladeno za vinu pouze to, že byla nezdrženlivá v rámci slovních konfliktů s bývalým partnerem a z nedbalosti měla přispět k udržení negativního obrazu otce v očích dítěte, přičemž jednala v subjektivním přesvědčení, že dítě chrání. Jako paradox označila situaci, kdy se dozvídá, že soud má za prokázané, že se vůči ní bývalý partner dopouštěl fyzického i psychického týrání, až v řízení, které je vedeno proti ní. Vyslovila otázku, jakou ochranu jí poskytla policie, když podávala trestní oznámení na fyzické násilí, a kde byly orgány sociálně-právní ochrany dětí, když byla nezletilému diagnostikována posttraumatická stresová porucha v důsledku jednání otce.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265m trestního řádu napadené usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu zrušil a vlastním rozhodnutím ji obžaloby zprostil.
Opis dovolání obviněné byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedla, že výrok o vině obviněné je v kolizi s §12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť obviněná se posuzovaného činu dopustila jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti, způsobu provedení a následku, nemůže být kriminalizováno, neboť nepřekročilo zásadním způsobem rámec obvyklého narušení rodinných vztahů souvisejících s rozpadem rodinných vazeb a nenabylo jasných rysů kriminálního činu. Obviněná byla kriminalizována za to, že si nezletilý syn nevytvořil pozitivní citový vztah k otci, který se na matce v době soužití dopouštěl násilí, jemuž bylo dítě přítomno, na čemž měla mít podíl právě obviněná tím, že pozitivně nesměřuje nezletilého ve vztahu k otci, neboť před synem dává najevo negativní emoce vůči otci, které dítě kopíruje, aby jí vyhovělo. Uvedený stav podle státní zástupkyně předpokládá nikoliv kriminalizaci, ale psychologickou podporu matky a dítěte, aby nedocházelo k prohloubení již vzniklých traumat. Obviněná přitom byla ve svém počínání subjektivně vedena snahou dítě ochránit, a proto je naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného přečinu problematické. Zejména rozhodnutí nalézacího soudu považuje státní zástupkyně za nevyvážené, neboť soud nehodnotil důkazy v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu, když vyzdvihoval zejména ty pasáže vyjádření nebo znaleckých posudků, které odpovídaly verzi zastávané soudem. Pokud nalézací soud argumentoval tím, že se obviněná neřídila §18 tehdy platného zákona o rodině, naprosto upozadil skutečnost, že jako první porušil zmíněné povinnosti vzájemně respektovat svoji důstojnost a pomáhat si a tak vytvářet rodinné prostředí právě bývalý partner obviněné, který se na ní dopouštěl domácího násilí.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 10 To 341/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 9. 2014 sp. zn. 3 T 89/2014 a aby Okresnímu soudu v Trutnově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná A. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatelky plyne, že podle jejího přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a přesto došlo k zamítnutí jejího odvolání proti odsuzujícímu rozsudku.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Obviněná ve své dovolací argumentaci poukázala na nekonzistentnost některých skutkových závěrů v popisu skutku a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku s právním posouzením, brojila proti posouzení subjektivní stránky a namítala porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe. Takové námitky svým obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterým bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadeným rozhodnutím předcházející. Přitom zjistil, že dovolání obviněné je důvodné.
Rozhodnutí nalézacího soudu je třeba především vytknout, že některé podstatné skutkové okolnosti zachycené ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku nemají náležitou oporu v provedeném dokazování. Jednání obviněné, jak bylo na uvedeném místě popsáno, spočívalo v podstatě ve dvou projevech - obviněná naváděla nezletilého syna proti jeho otci, čímž ovlivňovala jejich vzájemný vztah i postoje nezletilého, a připustila , aby nezletilý syn byl přítomen konfrontacím a stresujícím situacím s otcem, a jeho reakce pak nahrávala záznamovým zařízením, nejčastěji mobilním telefonem. Zejména ve druhém případě vychází takové skutkové zjištění primárně ze zvukového záznamu zachyceného na nosiči s označením „M. a strach“ obsahujícím záznam návštěvy otce u nezletilého a několik rozhovorů obviněné s nezletilým (č. l. 145). Zvukový nosič, jak zjistil Nejvyšší soud, ovšem vůbec není součástí trestního spisu - příslušné zvukové stopy nejsou zachyceny ani na CD s kopií paměťové karty z telefonu obviněné (č. l. 204) - a nebyl jako důkaz proveden. Nalézací soud se v podstatě spokojil pouze s výpovědí znalce PhDr. Václava Mrštíka, že nosič obsahuje záznamy konfrontačních a stresujících situací mezi obviněnou a otcem nezletilého, případně manipulativní rozhovory obviněné s nezletilým synem (č. l. 413 - 414). Tím se soud dostal do kolize se zásadou bezprostřednosti (§2 odst. 12 trestního řádu), jež vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení použily k dokazování v první řadě důkazů původních, protože každý zprostředkující článek přináší riziko oslabení informační hodnoty důkazu. Není zřejmé, jak za této situace mohl soud hodnotit výpověď uvedeného znalce a jeho znalecký posudek, když vůbec zvukové záznamy neslyšel a obviněná jakoukoliv manipulaci nezletilého odmítá.
Obdobně zůstal provedenými důkazy nepodložen závěr soudu o době páchání trestné činnosti obviněnou. Podle skutkové věty se jí dopouštěla v přesněji nezjištěné době od června 2010 do 29. 4. 2013. To vyústilo nejen v závěr o naplnění zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §201 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, ale nad její rámec i ke zohlednění doby páchání trestného činu jakožto obecné přitěžující okolnosti podle §42 písm. m) trestního zákoníku při ukládání trestu. Takto vymezené časové období nicméně není žádným způsobem reflektováno ani v odůvodnění odsuzujícího rozsudku ani v jednotlivých provedených důkazech. Pokud jde o počátek trestné činnosti, pak jej svědek M. S. řadí nejdříve do jara 2011 (č. l. 349). Datum konce trestné činnosti obviněné nemá ve spise rovněž žádnou oporu a je patrné, že jej soud bez dalšího pouze převzal z předcházejících rozhodnutí jiných orgánů činných v předchozích fázích řízení, přičemž původně se toto datum objevilo již v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení sepsaného policejním orgánem dne 5. 6. 2013 (č. l. 001). Toto datum pak patrně koresponduje s datem podání vysvětlení M. S. podle §61 odst. 1 zákona o Policii České republiky v jiné věci (č. l. 133). Přestože soud vůbec nezjišťoval, kdy byly pořizovány ve skutkové větě uvedené nahrávky konfrontací obviněné s bývalým partnerem, je ze znaleckého posudku PhDr. Václava Mrštíka zjevné, že k tomu došlo již před 7. červnem 2011, kdy byl znalec opatrovnickým soudem přibrán k posouzení mimo jiné uvedených nahrávek. Za této situace nemohl závěr o době páchání trestného činu a z něj plynoucí právní posouzení obstát.
Za problematické považuje Nejvyšší soud i posouzení naplnění subjektivní stránky daného přečinu. Formulace skutkové věty v podstatě implikuje zavinění úmyslné, ve větě právní a v odůvodnění rozhodnutí však již soud operuje s vědomou nedbalostí. Soud se v této souvislosti přitom vůbec nevypořádal s tím, že obviněná byla nepochybně na základě předchozích zkušeností vedena snahou chránit nezletilého a jeho zájmy, místo toho pouze uzavřel, že musela vědět, že svým jednáním může způsobit, resp. prohloubit a udržet škodlivý následek v podobě negativního vztahu nezletilého k jeho otci. Takové úvahy soudu jsou však pro posouzení vědomostní i volní složky zavinění nedostatečné.
Přestože s ohledem na výše uvedené výhrady rozhodně nelze považovat skutková zjištění za natolik stabilizovaná, aby na jejich základě již bylo možné v rámci právního posouzení uvažovat o naplnění jednotlivých obecně či konkrétně obligatorních znaků skutkové podstaty v úvahu připadajícího přečinu i v intencích §12 odst. 2 trestního zákoníku, lze již nyní – ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně – konstatovat, že daný čin je méně závažný a pohybuje se na samé hranici běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, když podstatně nepřekračuje rámec obvyklého narušení rodinných vztahů souvisejících s rozpadem rodinných vazeb. Proto měl soud věnovat posouzení společenské škodlivosti jednání obviněné patřičnou pozornost. Předmětem jeho úvah nemělo být pouze konstatování objektivního závažného porušení chráněného zájmu na výchově dítěte a zajištění jeho řádného vývoje (kdy lze plně souhlasit s jeho názorem, že duševní vývoj nezletilého byl závažně narušen a tento stav je krajně alarmující), ale i náležité zhodnocení jeho příčin. V tomto směru Nejvyšší soud postrádá pečlivější posouzení míry podílu obviněné a otce nezletilého na zapříčinění popsaného následku, kdy podle závěru soudu to byl právě otec, který se na obviněné opakovaně dopouštěl zavrženíhodného jednání, spočívajícího v psychickém a patrně i fyzickém týrání, a obviněná teprve pod tímto tlakem osobních zkušeností a nikoliv záměrně usměrňovala své jednání vůči nezletilému, vedena cílem jej ochránit.
Výše popsané vady rozhodnutí nalézacího soudu nezjistil, a tudíž nenapravil v rámci své přezkumné činnosti ani soud odvolací, který místo toho dospěl k závěru, že odvolání obviněné není důvodné. Tím zatížil své rozhodnutí vadou zakládající důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné ve výše popsaném rozsahu důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 10 To 341/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 3 T 89/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Trutnově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Trutnově bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký