ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.47.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 47/2015-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. B. , J. G. , K. G. a R. J. a dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 1 To 15/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 2/2013, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. B. odmítá .
II. Podle §265 l odst. 2 trestního řádu se k dovolání nejvyššího státního zástupce Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby rozhodl o chybějícím výroku o uplatněném nároku poškozeného R. B. na náhradu způsobené škody.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 45 T 2/2013 , byl obviněný M. B. uznán vinným ze spáchání organizátorství zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. a) k §175 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku a obvinění J. G., K. G. a R. J. byli uznáni vinnými ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 trestního zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 4 T 134/2011, byl obviněný M. B. podle §175 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. G. byl podle §175 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný K. G. byl za tento zločin a za sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 1 T 6/2012, podle §175 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému K. G. dále uložen trest propadnutí ve výroku označené věci. Obviněný R. J. byl za tento zločin a za sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 1 T 6/2012, podle §175 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku uložil soud dále zabrání ve výroku označených věcí. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě způsobené škody poškozenému R. B. trvale bytem B., P., peněžní částku ve výši 18.246,- Kč.
O odvolání obviněných a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 1 To 15/2014 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že na stejném skutkovém základě uznal obviněného M. B. vinným ze spáchání organizátorství zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. a) k §175 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §175 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, a obviněné J. G., K. G. a R. J. vinnými ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §175 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 trestního zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 4 T 134/2011, uložil obviněnému M. B. podle §175 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému J. G. uložil podle §175 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému K. G. za tento zločin a za sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 1 T 6/2012, uložil podle §175 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložil obviněnému K. G. dále trest propadnutí ve výroku označené věci. Obviněnému R. J. za tento zločin a za sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 11. 2012, sp. zn. 1 T 6/2012, uložil podle §175 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku uložil soud zabrání ve výroku označených věcí. Odvolací soud dále podle §256 trestního řádu zamítl odvolání všech obviněných.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněných M. B., J. G., K. G. a R. J., a dále dovoláním obviněný M. B.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, neboť podle jeho názoru v napadeném rozhodnutí chybí výrok, kterým se podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněným ukládá povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému R. B., trvale bytem B., P., na náhradě způsobené škody částku ve výši 18 246 Kč. O uvedeném nároku poškozeného měl učinit výrok v návaznosti na svůj kasační postup ve smyslu §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu ve vztahu ke všem čtyřem obviněným, když následně sám za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu rozhodoval o jejich vině a trestech. Takovým způsobem nepostupoval přesto, že dokazováním realizovaným v rámci trestního řízení byla prokázána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním obviněných vůči poškozenému a újmou na zdraví, kterou v důsledku tohoto jednání utrpěl. Jak vyplývá z trestního spisu, poškozený se s nárokem na náhradu škody řádně a včas připojil. Vrchnímu soudu v Olomouci tak nebránila žádná právní překážka, aby svým rozsudkem současně rozhodl o nároku poškozeného.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu, aniž by napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 1 To 15/2014, zrušil, věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby o chybějícím výroku rozhodl.
Obviněný M. B. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu namítl, že orgány činné v trestním řízení nepředložily soudům obou stupňů jediný důkaz o tom, že by byl organizátorem předmětného činu. Takové závěry soudů jsou pouze teoretickými úvahami, které nejsou podloženy objektivními důkazy. Z provedeného dokazování pak naprosto nevyplývá ani to, že by se dopustil jednání, které je mu obžalobou kladeno za vinu, když bylo podle něj zcela jednoznačně prokázáno, že chybí propojení mezi ním a ostatními obviněnými. Současně chybí jediný důkaz o tom, že by měl úmysl poškozeného vydírat, a proto chybí i subjektivní stránka trestného činu vydírání. Obviněný dále poukázal na to, že odvolacím soudem byl významně porušen §2 odst. 2 trestního řádu o presumpci neviny. Soud měl k dispozici dva znalecké posudky, které došly k nestejným závěrům, přesto vybral ten, jehož závěry lépe korespondovaly s výrokem o vině, a ani neuvažoval o zadání revizního znaleckého posudku. Obviněný je přesvědčen, že k přerušení příčinné souvislosti mezi škodlivou událostí a následkem v podobě posttraumatické stresové poruchy a úzkostné depresivní poruchy došlo v důsledku neadekvátního zásahu policie. Obviněný poukázal i na to, že ze záznamů kamer zcela jasně vyplynulo, že na celé věci se podílely přinejmenším dvě další osoby, jejichž identitu orgány činné v trestním řízení nezjistily. Jedna z těchto osob je podle obviněného skutečným organizátorem trestné činnosti. Závěry soudů o jeho vině proto považuje obviněný za mimořádně neobjektivní. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, domnívá se obviněný, že odvolací soud pochybil, jestliže mu v rozsudku 4 T 134/2011 uložil souhrnný a úhrnný trest, když mu měl ukládat oba tresty souhrnné, rovněž tak pokud jde o trest uložený Okresním soudem v Novém Jičíně ze dne 31. 5. 2013, sp. zn. 4 T 223/2012, ve výši devět měsíců.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby trestní stíhání zastavil podle §188 odst. 1 písm. c) trestního řádu z důvodu §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že pochybnosti o správnosti výroku o vině uplatnil obviněný s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu bez respektu k opatřeným skutkovým zjištěním, která se stala v posuzovaném směru rozhodnými, a proto se nemohou stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani jeho výhradám proti uloženému trestu učiněnými s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, neboť odvolací soud se při svých úvahách v odpovídající pasáži svého rozsudku zabýval i zákonnými podmínkami pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 2 trestního zákoníku. Ve shodě se soudem prvního stupně v daném případě shledal, že podmínky vícečinného souběhu jsou dány toliko ve vztahu k dovolatelovu odsouzení ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 134/2011, pokud jde o jeho jednání z období července 2010 až 21. 10. 2010 pod body 2) a 3) rozsudku ze dne 21. 12. 2011, za které mu tímto rozsudkem byl uložen samostatný úhrnný trest, neboť tyto skutky byly spáchány dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin, resp. prvostupňový odsuzující rozsudek za trestnou činnost v předmětné trestní věci ze dne 25. 11. 2013. Takový poměr souhrnnosti naproti tomu nebyl shledán ve vztahu k dovolatelovu odsouzení ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 223/2012, neboť tam přisouzený skutek ze dne 29. 2. 2012 sice byl spáchán před datem 25. 11. 2013, ale současně se tak stalo až po datu 21. 12. 2011, kdy byl vydán rozsudek soudu prvního stupně ve výše uvedené věci Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 134/2011 a je tedy zřejmé, že trestná činnost přisouzená dovolateli ve věci Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 223/2012 již nebyla s trestnými činy z prve označených trestních věcí ve vícečinném souběhu, ale že se jedná o recidivu. Dovolateli tak byl zcela správně a v souladu se zákonem v posledně označené trestní věci ponechán samostatný trest.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce a obviněný svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Taková situace však v posuzované věci nenastala. Soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy zcela v souladu s jejich obsahem, který nepřipouštěl důvodné pochybnosti o přisouzeném skutkovém stavu. Těžiště dovolací argumentace spočívalo v prezentaci vlastního pohledu obviněného na obsah provedených důkazů a jejich hodnocení, nikoliv v poukazu na případnou nesprávnost podřazení správných a úplných skutkových zjištění pod příslušnou právní kvalifikaci. Proto v této části dovolací námitky nebylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod a nemohly být tedy předmětem přezkumu. Soudy obou stupňů se vypořádaly s obhajobou obviněného a vysvětlily, proč pokládaly provedené důkazy za naprosto přesvědčivě usvědčující obviněného. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výše uvedené lze v plné míře vztáhnout i na hodnocení důkazních podkladů pro závěr o existenci přísnějšího kvalifikačního momentu podle §175 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku o způsobení těžké újmy na zdraví. Zde možno odkázat na naprosto vyčerpávající argumentaci rozsudku Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího.
Naproti tomu lze přiznat právní relevanci, avšak nikoliv již argumentační opodstatněnost uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy že byl obviněnému dovolateli uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Opět se zde poukazuje na vysvětlující a zákonu odpovídající odůvodnění na str. 23 rozsudku odvolacího soudu. Datum vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 134/2011 dne 21. 12. 2011 přerušilo vztah souhrnnosti ke skutku spáchanému po tomto datu, tedy až dne 29. 2. 2012, založilo naopak vztah recidivy.
Dovolání nejvyššího státního zástupce naplnilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu a bylo shledáno opodstatněným. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací skutečně nedopatřením opomenul rozhodnout o řádně, včas a oprávněně uplatněném nároku poškozeného R. B. na náhradu způsobené škody při nepochybné solidární odpovědnosti obviněných k této náhradě.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného M. B. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud jeho podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
K dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podle §265 l odst. 2 trestního řádu rozhodnuto tak, že se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby rozhodl o chybějícím výroku o uplatněném nároku poškozeného R. B. na náhradu způsobené škody, aniž by bylo třeba napadené rozhodnutí rušit. Podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký