ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.471.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 471/2015 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný V. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 7 To 86/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 46 T 6/2014 , byl obviněný V. T. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 2. 12. 2013 v době kolem 18.00 hodin v P., Ú., v prvním patře rekonstruované budovy, v místnosti sloužící jako šatna pro dělníky, kam se v podnapilém stavu vrátil pro zapomenuté zavazadlo, se představil zde přítomnému pracovníkovi ostrahy V. S., jako V., při hovoru se projevoval agresivně a následně nejprve slovně a poté fyzicky napadl poškozeného V. S., vyndal z kapsy přesně nezjištěný multifunkční nůž o délce čepele cca 7-10 cm, pohrával si s ním v ruce a pak během následné vyhrocené komunikace, při které poškozený obžalovanému přesně nerozuměl, chytil poškozeného pod krkem, přirazil ho ke zdi a začal ho škrtit, načež ve chvíli, kdy ho chtěl poškozený odstrčit, střední až velkou intenzitou, v úmyslu usmrtit bodl poškozeného nožem do levé části hrudníku, a poté z místa odešel, čímž způsobil poškozenému bodnou ránu levé poloviny hrudníku 2 cm pod levou prsní bradavkou pronikající do dutiny hrudní, s poraněním levé komory srdce, následkem čehož byl poškozený v bezprostředním ohrožení života, a to především v důsledku zakrvácení do osrdečníkového vaku s rozvojem srdeční tamponády a jen shodou okolností a díky včasné odborné pomoci nedošlo k zástavě srdce a úmrtí poškozeného“ .
Za to byl podle §140 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, IČO: 41197518, škodu ve výši 141.063,- Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 7 To 86/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 11. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval obviněný v absenci subjektivní stránky trestného činu vraždy. K tomu uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že k poranění poškozeného došlo v podnapilosti z důvodu přesně nevyjasněného situačního deliktu. Jednalo se o jediné bodnutí malým kapesním nožíkem, sice do oblasti hrudníku, nicméně rána nebyla tak hluboká, aby bezprostředně vedla k úmrtí poškozeného. Z provedeného dokazování je zřejmé, že od poranění do chirurgického zákroku u poškozeného uplynula doba kolem pěti hodin, a proto nelze považovat za prokázané, že k úmrtí poškozeného nedošlo jen díky včasné odborné pomoci. Subjektivní stránka tak nebyla prokázána v souladu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný dále namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a zásady tzv. rovnosti zbraní v trestním řízení, když soudy ryze účelově neprovedly důkaz videonahrávkou výslechu včetně rekognice provedené s poškozeným dne 3. 12. 2013 v nemocnici, z nichž je patrné, že poškozený obviněného na policií předložených fotografiích nepoznal a jako pachatele označil zcela jiného muže.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 7 To 86/2014, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný V. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentace částečně spočívala na jednostranné interpretaci některých provedených důkazů ve prospěch obviněného, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Zcela mimo tento dovolací důvod, ale i mimo ostatní dovolací důvody, uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - k) trestního řádu pak byla výtka, že nebylo vyhověno důkaznímu návrhu obviněného přehráním videonahrávky rekognice podle fotografií s poškozeným ze dne 3. 12. 2013. S touto námitkou se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly soudy obou stupňů. Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje, že i pokud by obviněný tehdy označil jinou osobu jako pachatele útoku, se zřetelem k procesnímu stadiu a především k obsahu důkazů, provedených po zahájení trestního stíhání, usvědčení obviněného by to neovlivnilo. Na tomto místě nelze nepoznamenat, že v přípravném řízení došlo k pochybení tím, jestliže bylo upuštěno od provedení již dle příslušných ustanovení trestního řádu připravené rekognice in natura na podkladě zcela nedůvodné námitky obhájkyně.
Za právně relevantní uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze považovat dovolací námitku absence úmyslu obviněného směřujícího k usmrcení poškozeného.
Otázkou zavinění obviněného ve vztahu ke zvolené právní kvalifikaci jeho jednání se pečlivě a vyčerpávajícím způsobem zabýval již soud prvního stupně. Byly zohledněny všechny rozhodující faktory počínání obviněného, odhalující při absenci verbálního popisu jeho projev vůle ve vnějším světě. Zde konkrétně vztah k následku útoku se zbraní vůči poškozenému, to i při objasnění zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností. Především samo umístění bodné rány - přímo do srdce - svéprávným a příčetným útočníkem, u něhož není třeba pochybovat o alespoň základních anatomických znalostech lidského těla a funkcích zasaženého orgánu, střední až velká intenzita bodnutí s délkou bodného kanálu 6 - 9 cm se zasažením stěny levé srdeční komory poskytují dostatečnou vypovídací hodnotu o úmyslu obviněného co do možného následku, ale naprosto nepřekročitelně přinejmenším o jeho srozumění s takovým fatálním následkem. Ten byl spolehlivě objasněn znaleckým vyjádřením v příslušných procesních formách včetně vysvětlení, proč k němu nakonec nedošlo. To se ovšem stalo pouze díky vysoce specializované lékařské pomoci, nezávisle na vůli obviněného, který neprojevil po činu ani minimální snahu pomoc přivolat.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký