ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.482.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 482/2015 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. května 2015 o dovolání, které podal obviněný prap. M. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 6 To 390/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 320/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 24 T 320/2011 , byl obviněný prap. M. Č. uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §151 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 17. 4. 2010 v době mezi 07.15 hod. až 07.20 hod. ve V., okr. D., po ulici, řídil vozidlo zn. Porsche Cayenne, přičemž vlivem nepřiměřené rychlosti vjel v mírně pravotočivé zatáčce do protisměru, kde bočně narazil do protijedoucího vozidla zn. Opel Corsa, řízeného V. V., kterému způsobil pohmožděniny vyžadující lékařské ošetření s léčbou nepřesahující dobu jednoho týdne, přičemž z místa nehody ujel, aniž se přesvědčil, zda řidič druhého vozidla neutrpěl zranění, přičemž vzhledem k intenzitě střetu toto mohl předpokládat, kdy to pro něj ani jiného nepředstavovalo žádné nebezpečí“.
Za to byl podle §151 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti dvou měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání třiceti měsíců. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla společnost LUMINES TEMPLE, a. s., se sídlem v Praze III, Roháčova č. p. 188/37, IČ 272 68 578, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 6 To 390/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 10. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) trestního řádu. K tomu namítl, že předmětného přečinu se lze dopustit pouze úmyslným jednáním. Není mu ovšem zřejmé, zda soud prvního stupně považuje jeho jednání za úmyslné nebo nedbalostní, jelikož skutková věta zní tak, že případný vznik následku mohl předpokládat, nikoliv že jej měl a mohl předpokládat, a již vůbec se zde nehovoří o jeho případném srozumění s eventuálním následkem pro případ, že by nastal. Skutková věta odpovídá spíše zákonné dikce nedbalostního jednání, a proto nebylo možné jeho odvolání zamítnout. Obviněný dále poukázal na rozpory ve výpovědi svědkyně M., která viděla jet vozidlo Porsche opačným směrem, než bylo místo odstavení vozidla, a ve vozidle viděla pouze jednu osobu, přestože podle utajovaného svědka odjeli ve vozidle jak obviněný, tak jeho manželka, přičemž oba je svědek viděl i u odstaveného vozidla. Soudy obou stupňů se nevypořádaly ani s procesní námitkou týkající se utajeného svědka. Podle obviněného nebylo řádně odůvodněno využití tohoto institutu, a zejména o něm rozhodl orgán, který k tomu nebyl oprávněn, čímž byl založen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že uvedené námitky obviněný opakoval v rámci své obhajoby prakticky od počátku trestního řízení, přičemž se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak odvolací. Pokud jde o hodnocení důkazů, ztotožňuje se státní zástupkyně s názorem odvolacího soudu, že nalézací soud postupoval zcela v souladu s §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Za zákonný považuje státní zástupkyně i postup ohledně utajovaného svědka, jelikož podle tehdy účinného §12 trestního řádu měla v řízení o trestných činech policistů postavení policejního orgánu inspekce Policie České republiky. Podle státní zástupkyně tak není napadené rozhodnutí zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, protože je zjevně neopodstatněné.
Obviněný prap. M. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentace částečně spočívala na jednostranné interpretaci některých provedených důkazů ve prospěch obviněného, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nad rámec dovolacího přezkumu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný byl spolehlivě usvědčen nikoli ojedinělým důkazem, ale řadou důkazů vzájemně se doplňujících, přičemž kontradiktornost při jejich provedení byla ve všech stadiích řízení zachována.
Za právně relevantní uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze s jistou dávkou tolerance považovat dovolací námitku nevyjádření úmyslu obviněného (jeho neprokázání) ve vztahu ke zvolené právní kvalifikaci přisouzeného jednání.
Naplnění skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci podle §151 trestního zákoníku, byť ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, předpokládá prokázání zavinění ve formě přímého či nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku. Podle cit. ustanovení trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Takovéto explicitní vyjádření subjektivní stránky trestného činu není součástí popisu skutků ve výrocích soudních rozhodnutí, není ale ani obsaženo ve větách právních, určujících kvalifikaci skutků. Nalézací soud v odůvodnění zvolené právní kvalifikace zjištěného jednání obviněného na podkladě skutkových zjištění přesvědčivě vyložil, proč si tak obviněný počínal, veden nepochybně záměrem nebýt jako viník střetu s jiným vozidlem, tedy i jako původce možného zranění poškozeného řidiče, odhalen. Z okolností a charakteru dopravní nehody mu muselo být zřejmé, že řidič protijedoucího vozidla mohl být zraněn, potřeboval zajistit pomoc. Obviněný projevil vůli okamžitě uniknout z místa nehody a vyhnout se možnému právnímu postihu i za případné zranění poškozeného. Jednal tedy úmyslně, z hlediska dovolacího přezkumu je bez významu, ve které z obou forem úmyslného zavinění podle §15 odst. 1 trestního zákoníku. Možno podotknout, že z formulace skutkového výroku rozsudku nalézacího soudu nelze rozhodně dovodit absenci prokázání úmyslného zavinění.
Právně relevantně bylo argumentováno při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Se vznesenou námitkou se beze zbytku vypořádal odvolací soud, Nejvyšší soud pouze dodává, že v platném a účinném znění trestního řádu zůstala zachována shodná právní úprava, prokazující kompetentnost příslušného orgánu trestního řízení při rozhodování o utajení totožnosti svědka. V §12 trestního řádu je a bylo kontinuálně vykládáno, že orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán. Policejními orgány se rozumějí útvary Policie České republiky, Generální inspekce bezpečnostních sborů v řízení o trestných činech příslušníků Policie České republiky, dříve Inspekce Policie České republiky.
Jiné procesní námitky obviněného se míjely se zákonem vymezenými důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - k) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 6. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký