ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.526.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 526/2015 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovolání, které podal obviněný F. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 67 To 300/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 59/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 39 T 59/2014 , byl obviněný F. F. po zrušení výroku o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2014 pod sp. zn. 2 T 235/2013, jež nabyl právní moci dne 11. 7. 2014, a výroku o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 7. 2014 pod sp. zn. 24 T 158/2013, jež nabyl právní moci dne 18. 7. 2014, jakož i všech dalších výroků, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad, postupem podle §45 odst. 1 trestního řádu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku a §45 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. P. a P. P. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škodu.
O odvolání obviněného F. F. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 67 To 300/2014 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek u tohoto obviněného pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 znovu rozhodl tak, že podle §56 odst. 3 trestního zákoníku jej pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Naplnění tohoto důvodu obviněný spatřoval především v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových a právních závěrů. Soudům vytkl, že nepostupovaly v souladu se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo a důkazy hodnotily jednotlivě, nikoli v jejich souhrnu. Závěr o výši škody učinily jednoduchou matematikou na základě doznání obviněných, která však hodnotily v jejich neprospěch a se závěry o nejvyšším možném počtu výběrů, aniž by přitom přihlédly k jiným skutečnostem tvrzeným obviněnými a vyplývajícími z provedených důkazů. Podle obviněného mohli ve skutečnosti obvinění způsobit poškozené společnosti Internet Mall, a. s., škodu nejvýše 342.000 Kč. Podle obviněného by tak měl být revidován závěr o výši způsobené škody, měly by být upravena i právní kvalifikace jeho jednání, jeho povinnost k náhradě škody a výměra i forma uloženého trestu. Obviněný dále namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako jeden z útoků pokračujícího trestného činu, aniž by se soudy vypořádaly s jeho námitkami týkajícími se odlišnosti subjektů útoku, jejich softwaru, motivu jednání a absence časové a místní souvislosti. Soudům rovněž vytkl vadnou právní kvalifikaci jeho jednání podle §230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Poukázal na to, že předmětný software náleží jemu, přičemž jej nevyvíjel v zaměstnaneckém poměru ani jej nikomu neprodal či neuzavřel jakoukoli licenční smlouvu. Není proto možné jeho jednání považovat za neoprávněný zásah do počítačového systému. Vzhledem k tomu, že k předmětnému softwaru neexistovala ani zadávací dokumentace, nelze ostatně ani vymezit, v čem měla spočívat jeho změna.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 67 To 300/2014, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 39 T 59/2014, ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu, jakož i všechna rozhodnutí na tato obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7 věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného uvedl, že vyčíslení škody nalézacím soudem netrpí žádnou podstatnou vadou, když je zřejmé, že při jejím výpočtu soud vycházel z počtů výběrů, které jednotliví obvinění připustili. K takovému výpočtu navíc přistoupil až poté, když se obviněným nepodařilo prokázat způsobení škody v úplné výši poškozeným zjištěného manka v napadených terminálech, a došlo tak ke snížení původně žalované škody. Pokud snad měly ve dvou případech obviněného P. „vyjet“ peníze někomu jinému, není z hlediska užité právní kvalifikace podle §209 trestního zákoníku podstatné, zda pachatel obohatil sebe nebo někoho jiného. Navíc ani případný nižší výpočet škody by nebyl kvalifikačně významný, jelikož dovolateli byl prokázán jeho úmysl směřující ke způsobení vyšší škody, než jakou nakonec způsobil, a v pokračování v trestné činnosti mu zabránilo až to, že poškozený terminály odstavil. Pokud jde o námitky proti užití §116 a 230 trestního zákoníku, ztotožnil se státní zástupce s úvahami soudů. Zejména odvolací soud rozvedl konkrétní skutkové okolnosti, které vedou k jednoznačnému závěru, že jednání dovolatele mělo znaky pokračování v trestném činu. K právní kvalifikaci podle §230 trestního zákoníku státní zástupce doplnil, že získání přístupu k počítačovému systému může být jak neoprávněné, tak i oprávněné a že nezáleží na důvodu, který vedl k získání přístupu. Takový přístup může především vzniknout i tím, že samotný obviněný je autorem softwaru. Není také podstatné, zda poškozený užíval software bez právního důvodu a zda se jednalo software hotový či zkoušený a vyvíjený. Těmto tvrzením dovolatele nadto neodpovídá jeho vlastní chování, když s poškozeným jednal jako se zákazníkem a poskytoval mu servis a podporu. Pokud poškozený terminály plně neproplatil a nakonec je odstavil a od smlouvy odstoupil, jednalo se o logické vyústění situace vyvolané samotným dovolatelem, který terminály svou trestnou činností znehodnotil. Státní zástupce tak považuje dovolání za podané částečně z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 trestního řádu, částečně jako zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněný F. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takto vymezenému dovolacímu důvodu především neodpovídala podstatná část dovolací argumentace, v níž obviněný ve vztahu k rozsahu trestné činnosti, počtu útoků a výši způsobené škody, namítal porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Jeho námitky totiž nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti opakovaně odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Námitkami popsaného typu tudíž obviněný deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Závěry soudu prvního stupně ohledně počtu útoků a z nich plynoucí výše způsobené škody v případě skutku popsaného ve výroku pod bodem 1) plně korespondují s výpověďmi obviněného, spoluobviněných P. P. a M. P. a rovněž i svědkyně A. K. Nebylo možné přisvědčit námitkám obviněného, že by snad soudy jejich výpovědi hodnotily jednostranně v jeho neprospěch. Sám obviněný připustil (č. l. 588), že v pěti případech uskutečnil deset výběrů peněz z platebních terminálů. Obviněný P. P. uvedl (č. l. 586), že peníze chodil vybírat jednou týdně po dobu (necelých) dvou měsíců. Přitom upřesnil, že v deseti případech pro obviněného F. současně vyzvedával zboží, což bylo skoro ve všech případech. Je tak zřejmé, že při některých návštěvách zboží nevyzvedával - vybíral pouze hotovost, a proto závěr soudů o deseti návštěvách s celkem dvaceti výběry je plně odůvodněný. Stejně tak příhodný je i závěr o počtu výběrů (60 výběrů v P. a 2 v B.) provedených M. P., když tento spoluobviněný vypověděl (č. l. 587 a 72), že na pražské pobočky chodil vybírat v průměru třikrát týdně v období od června do září 2013 a jednou byl vybírat také v B. Závěr o celkovém počtu devadesáti dvou výběrů nemohl obviněný účinně zpochybnit ani poukazem na to, že z přepisu sms zpráv svědkyně K. vyplývá, že ji žádal o restart terminálů nejvýše desetkrát. Podle svědkyně (č. l. 521v a 80) ji totiž obviněný žádal o restarty terminálů nejen prostřednictvím sms zpráv, ale i formou telefonického hovoru, dělo se tak několikrát za týden a obviněný to zdůvodňoval aktualizací softwaru. Přehlédnout pak nelze ani skutečnost, že nalézací soud uvedený závěr o celkovém počtu výběrů založený na výpovědích obviněných učinil poté, kdy oproti podané obžalobě přisvědčil jejich obhajobě, že inventurami zjištěná manka u jednotlivých terminálů mohla být způsobena i jinými okolnostmi, než jejich trestnou činností.
Pokud obviněný dále namítal, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako jeden z útoků pokračujícího trestného činu, pak se sice v obecné rovině jedná o námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ovšem obviněný ji nepodpořil žádnou konkrétní dovolací argumentací, ze které by vyplývalo, v čem jsou související závěry soudů vadné. K takto obecně podané námitce lze proto pouze konstatovat, že byla obviněným namítána již v předchozím řízení a nalézací soud i odvolací soud se s ní dostatečně vypořádaly, přičemž na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí je možno plně odkázat.
V poslední části dovolání obviněný namítal, že právní kvalifikace činu podle §230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku neodpovídá popisu skutku ve skutkové větě, resp. provedeným důkazům. Pokud ovšem byla podstata jeho argumentace založena na tom, že předmětný software vytvořil, nikomu jej neprodal ani neuzavřel licenční smlouvu a neprovedl v něm dodatečně a bez svolení poškozeného žádné změny, pak se obviněný podstatně odchýlil od skutkových závěrů, k nimž dospěl nalézací soud, a rovněž od své vlastní výpovědi (č. l. 587v). Podle nich obviněný ve spolupráci se společností iTechnology, s. r. o., vytvořil software pro samoobslužné platební terminály, které koupily poškozené společnosti, a následně veden zištným motivem změnil software tak, aby z něho po zadání několika informací a provedení několika kroků bylo možno vyplatit částku 4.500 Kč, aniž by se tato výplata promítla do elektronické evidence vydaných plateb a do vnitřního účetního systému SAP. Do programu vložil kód umožňující vybrat peníze proto, že po delší dobu nedostal za vytvoření programu od poškozených peníze, a proto se rozhodl vybrat si je tímto způsobem. Společně s dalšími dvěma obviněnými způsobil postupnými výběry hotovosti z terminálů poškozeným škodu v celkové výši 505.990 Kč. Jestliže na tomto základě nalézací soud právně posoudil jednání obviněného jakožto přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, jde o kvalifikaci přiléhavou. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze nejen neoprávněně, ale i oprávněně, jak tomu bylo v projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký