ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.653.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 653/2015 -62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. července 2015 o dovolání, které podal obviněný S. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 12 To 114/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 2/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2014, sp. zn. 1 T 2/2012 , byl obviněný S. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1, 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále podle §226 písm. b) trestního řádu byl obviněný zproštěn obžaloby Krajského státního zástupce v Hradci Králové sp. zn. 2KZV 30/2010 ze dne 27. 2. 2012, a to ve vztahu k dalším dílčím útokům, v nichž bylo spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Ing. M. B.
O odvoláních obviněných a státního zástupce podaném v neprospěch obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 12 To 114/2014 , jímž (ad I.) podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek jednak v části, v níž bylo rozhodnuto podle §226 písm. b) trestního řádu o částečném zproštění obou obviněných obžaloby, jednak ve výrocích o trestech, a podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu při nezměněném výroku o vině v odsuzující části rozsudku znovu rozhodl tak, že obviněného S. P. podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech, které podléhají zápisu do obchodního rejstříku, a to na dobu pěti let. Podle §256 trestního řádu odvolání obviněných jako nedůvodná zamítl (ad II.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný S. P. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Soudům vytknul nesprávné právní posouzení skutku, konkrétně subjektivní stránky trestného činu. Poukázal na to, že předmětná faktoringová smlouva dle jeho názoru jednoznačně souvisí se smlouvou o úvěru, když součet čerpání z obou smluv nemohl přesáhnout 60.000.000 Kč, resp. 75.000.000 Kč po uzavření dodatků. Úvěrová smlouva byla zajištěna dvěma zástavami nemovitostí, bianco směnkou s avalem, bankovní zárukou, zajišťovacím převodem práva a vinkulací pojistného plnění, a nemohlo proto dojít k poškození banky. K související soukromoprávní úpravě soudy vůbec nepřihlédly, což ovlivnilo rozsah a způsob dokazování. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05 obviněný zejména zdůraznil zřízení zajišťovacího institutu v podobě avalu směnky, majícího vliv nejen na posouzení výše způsobené škody, ale též na naplnění samotné skutkové podstaty podvodu podle §209 trestního zákoníku. Jelikož podle obviněného byly v daném případě závazky z faktoringových smluv zajištěny hodnotou převyšující zajištěný závazek, nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu. Ze stejného důvodu nemohla být bance ani způsobena škoda. Již samotná hodnota zastavených nemovitostí činila cca 85.000.000Kč, aval směnky byl vyšší než 30.000.000 Kč, zásoby převyšovaly 70.000.000 Kč a pohledávky společnosti 45.000.000 Kč. Dále bylo Českomoravskou rozvojovou a záruční bankou jištěno ve výši 18.000.000 Kč. Obhajobě rovněž nebylo vyhověno v návrhu na provedení dokazování hodnoty předmětného podniku cestou znaleckého zkoumání, k čemuž obviněný odkázal zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 566/05. Obviněný dále namítl porušení práva na spravedlivý proces, když byl jeho návrh na doplnění dokazování v podobě vlastní výpovědi zcela bezprecedentně zamítnut a jeho závěrečná řeč byla ze strany předsedy senátu přerušována a byly mu kladeny otázky, takže ji soud vlastně převedl do fáze výslechu. Odvolací soud sice jeho výslech provedl, ale učinil tak narychlo, aniž by o tom byla zmínka ve vyrozumění o veřejném zasedání, a proto nebyl na výslech připraven. V rozporu s rovností stran v trestním řízení pak soudy neopatřily ani účetnictví společnosti Texmerkur s.r.o., které by mohly potvrdit jeho nevinu. Své výhrady obviněný směřoval rovněž proti celkové výši údajných fiktivních a neuhrazených faktur, která byla zjištěna v rozporu s přípisem poškozené ze dne 25. 2. 2014. Závěrem obviněný namítl místní nepříslušnost Krajského soudu v Hradci Králové.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014, č. j. 12 To 114/2014-3898, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2014, č. j. 1 T 2/2014-3791, a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného uvedl, že část jeho námitek se nachází zcela mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu. Jedná se o námitky týkající se procesních postupů při provádění výslechu obviněného, neopatření listinných důkazů soudem a nesprávně stanovené výše škody. Ve vztahu k existenci objektivní a subjektivní stránky trestného činu vnesl obviněný jedinou konkrétní námitku, podle které byly nároky peněžního ústavu dostatečně zajištěny zástavami a dalšími zajišťovacími instituty. Podle skutkových zjištění soudů však byla faktoringová smlouva zajištěna jedině směnkou výstavce společnosti Texmerkur s.r.o., avalovanou dovolatelem. Ostatní uváděné zajišťovací instituty se vztahovaly k jiným smlouvám uzavřeným mezi společností Texmerkur s.r.o. s poškozenou. Podle státního zástupce nemá pro posouzení subjektivní stránky na straně pachatele podstatný význam zajištění závazku směnkou, jelikož faktické uspokojení věřitelových nároků záleží v takovém případě na finanční situaci dlužníka v době uplatnění směnky. Podle skutkové věty si byl obviněný vědom toho, že společnost Texmerkur s.r.o. s ohledem na nepříznivý ekonomický stav nebude schopna z vlastních zdrojů v termínech splatnosti ani později poškozené čerpané prostředky uhradit. Za bezpředmětné označil státní zástupce tvrzení dovolatele, že šlo pouze o občanskoprávní spor mezi faktoringovou společností a dodavatelem zboží, jelikož obviněný jednal od počátku podvodně ohledně existence pohledávek postupovaných faktorovi a jejich budoucího uhrazení, když věděl, že nebudou uhrazeny údajnými odběrateli ani nikým jiným, čímž způsobil na majetku peněžního ústavu škodu ve výši 19.354.539 Kč. Skutek vymezený ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí proto vykazuje všechny objektivní i subjektivní znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný S. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla v zásadě převážně založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. To se v plné míře týká i námitek procesních. Na tomto místě možno podotknout, že jistá formální procesní pochybení, na která reagoval odvolací soud snahou po nápravě, neměla vliv na kontradiktornost řízení, nedošlo k takovému porušení práv obhajoby, které by mohlo zpochybnit správnost a úplnost skutkových zjištění.
Právní relevanci lze přiznat pouze té části dovolací argumentace, která zpochybňovala naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.
Nejvyšší soud ovšem uplatněné argumentaci nemohl přisvědčit. Obviněný se sám vědomě rozhodl řešit prohlubující se nedostatek finančních prostředků na hrazení závazků své firmy a provozní činnost vystavováním fiktivních faktur za neexistující dodávky obchodním partnerům, ve snaze dostat platby na podkladě uzavřené faktoringové smlouvy od faktora, tedy peněžního ústavu. Byl si vědom, že předkládá inkasní tituly bance za fiktivní pohledávky, že banka tedy nemůže inkaso obdržet. Z jeho strany šlo jednoznačně o podvodné jednání, tak zřejmé, že i pokud by se na něm radou podílel některý z pracovníků banky, obviněný by si při zdravém úsudku musel být vědom, že je naváděn k trestné činnosti a jeho trestní odpovědnost by nebyla umenšena.
Faktoringová smlouva, mající vlastní úvěrový rámec, zajištěna zástavními právy k nemovitostem nebyla. Možno zde pouze poznamenat nad rámec přezkumných úvah, že dluhové zatížení firmy obviněného bylo zřejmě mnohonásobně vyšší, než hodnota nemovitých zástav. O tom svědčí i převedení firmy obviněným na tzv. bílého koně v bezvýchodné situaci. Směnka, vystavená dříve či později insolventním dlužníkem, nemůže být efektivním prostředkem k uspokojení vzniklých pohledávek.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 8. července 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu