ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.777.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 777/2015 -64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. června 2015 v neveřejném zasedání o dovoláních M. K., a J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, č. j. 2 To 73/2014-6079, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2014, č. j. 7 T 1/2012-5860, v trestní věci obviněných M. C., V. M., M. K. , P. I., L. Č., T. Z., T. K. a J. K. byli obvinění M. K. a J. K. uznáni vinnými zločinem kuplířství podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě popsaném v bodě I/ výroku o vině. Obviněnému M. K. byl za uvedený zločin a dále za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2012, č. j. 7 T 1/2012-5191, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, č. j. 2 To 29/2013-5517, uložen podle §189 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku mu soud dále uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to osobního motorového vozidla, střelné zbraně včetně zásobníku a nábojů a mobilních telefonů jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 5.600 Kč, zajištěné při domovní prohlídce v místě jeho bydliště. Obviněná J. K. byla podle §189 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku jí soud současně uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to mobilních telefonů označených ve výroku rozsudku. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a „§102 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku“ bylo mimo jiné rozhodnuto též o uložení ochranných opatření - zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a sice věcí a finančních prostředků vyjmenovaných ve výroku rozsudku.
O řádných opravných prostředcích - odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně obviněnými M. K. a J. K., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze tak, že mj. z podnětu odvolání M. K. podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž se zabírá věc nebo jiná majetková hodnota - dům na adrese N. O., P., postavený na stavební parcele 005, stavební parcely, garáže bez čp. na stavební parcele, stavební parcely, parcely. V rozsahu zrušení pak odvolací soud podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Odvolání J. K. bylo výrokem podle §256 tr. ř. zamítnuto. Stejně (§256 tr. ř.) bylo rozhodnuto i o odvolání státního zástupce, podaném mimo jiné v neprospěch M. K. a J. K. do výroků o uložených trestech.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění M. K. a J. K. následně dovoláními , v nichž oba shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. K. (dovolatel) v odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že objektem trestného činu kuplířství podle §189 tr. zákoníku je ochrana mravnosti a svobodného rozhodování člověka v sexuální oblasti. V souvislosti s tím pak zdůraznil, že ženy a dívky, které po dobu cca 14 let v nočním klubu C. poskytovaly sexuální služby klientům, tak činily svobodně, dobrovolně a výlučně na základě vlastního uvážení. Na jejich rozhodnutí přivydělávat si prostitucí neměl nikdo z obviněných sebemenší vliv. Dále dovolatel namítl, že prostituci jako takovou lze provozovat beztrestně, přičemž za porušení ochrany mravnosti paradoxně není považováno - byť zastřené, leč zjevné nabízení sexuálních služeb přímo na ulici. Tím méně je pak podle jeho názoru ohrožována mravnost, pokud se tak děje diskrétně a v bezpečném prostředí s vysokou úrovní hygieny, jaké zajišťoval pro provozování prostituce noční klub C. Tyto skutečnosti však soudy podle výtky dovolatele nevzaly dostatečně v úvahu při posouzení společenské škodlivosti jeho činu. Jinak by musely dospět k závěru, že inkriminované jednání ve skutečnosti nedosáhlo takového stupně škodlivosti, aby v něm bylo možno spatřovat trestný čin.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, č. j. 2 To 73/2014-6079, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2014, č. j. 7 T 1/2012-5860, ve výrocích o vině a trestu ohledně jeho osoby, a aby dále postupoval podle §265l tr. ř. Součástí dovolání učinil rovněž podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Pro případ, že by předseda senátu soudu prvního stupně pro takový postup neshledal důvody, navrhl předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby o přerušení výkonu trestu rozhodl sám podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř.
Obviněná J. K. v dovolání namítla, že nekořistila z prostituce provozované jiným, tím méně pak jako členka organizované skupiny ve smyslu skutkové podstaty zločinu podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V klubu C. totiž pracovala jako barmanka a byla odměňována výhradně z tržeb z prodeje teplých a studených nápojů. Tyto peníze byly striktně odděleny od příjmů získaných z tamního provozování prostituce, které se soustřeďovaly na jiném místě a byly rozdělovány pouze mezi provozovatele klubu. Z pouhé skutečnosti, že je družkou spoluobviněného M. C., podle dovolatelky nelze dovodit, že měla v podniku údajné (neprokázané) „kontrolní pravomoci“ nad jeho provozem. Za zcela chybný považuje dovolatelka i skutkový závěr soudů, že z peněz získaných prostitucí byly hrazeny odvody na sociální a zdravotní pojištění z jejího účelově vykazovaného pracovního poměru ve společnosti K. Ch., s. r. o., v období od 1. 8. 1998 do 30. 6. 2008. Předložila totiž důkaz o tom, že v době, kdy pracovala jako barmanka v klubu C., nebyla současně zaměstnána u jmenované obchodní společnosti a nebyl tedy žádný důvod, aby za ni bylo cokoli hrazeno.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně její osoby zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, č. j. 2 To 73/2014-6079, a podle §265l tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byly doručeny dne 4. 6. 2015. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podaným dovoláním ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by byl dovolací soud povinen vyčkat.
Obvinění M. K. a J. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudů, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněné J. K. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut její řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest. Přípustnost dovolání podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. lze per analogiam dovodit i v případě obviněného M. K., neboť odvolací soud rozhodl ohledně jeho osoby tak, že jeho řádnému opravnému prostředku ohledně výroku o vině a trestu nevyhověl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska podmínek pro stanovení rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku rozsudku, popř. blíže rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku soudem je či není v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitky dovolatelů vůči nesprávnému hmotně právnímu posouzení jejich jednání (skutku) jako zločinu kuplířství podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku pod zvolený důvod dovolání obecně podřadit lze.
Nejvyšší soud jim nicméně nepřiznal žádné opodstatnění.
Skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při stanovení právní kvalifikace stíhaného jednání obviněného M. K. , lze shrnout tak, že obviněný společně s M. C. a V. M. v měsíci únoru 1997 zřídili a uvedli do provozu noční klub C. v objektu na adrese N. O. v P., který byl od počátku určen k provozování prostituce dívek a žen, z níž měli v úmyslu získávat finanční prostředky. K poskytování sexuálních služeb za úplatu lákali nové „pracovnice“ i za použití inzerce slibující velké výdělky. K provozování prostituce jim pak poskytovali odpovídajícím způsobem vybavené pokoje a další prostory, nebo za stejným účelem zajišťovali jejich dopravu na místa dle přání zákazníka (tzv. eskort). Každý den ráno po skončení provozní doby nočního podniku prostituujícím ženám vypláceli pouze 50% z částky zaplacené zákazníky za poskytnuté sexuální služby, jejíž standardní výše se pohybovala v rozsahu od 2.500 do 3.500,- Kč za hodinu a 2.000 Kč za půl hodiny. Zbývající část výtěžku si pak ponechávali, poměrně se o ni dělili a vypláceli z ní odměny dalšímu personálu klubu. Po dobu více jak 14 let činnost klubu - na základě vzájemné dohody s rozdělením úkolů nezbytných pro jeho provoz - fakticky řídili, a to buď sami nebo prostřednictvím k tomu najatých osob (zaměstnanců) a v úzké koordinaci s nimi, kdy zároveň rozhodovali o výši jejich odměňování za vykonávanou provozní činnost. Celkem byl takto za výše uvedené období z prostituce provozované v nočním klubu získán neoprávněný majetkový prospěch převyšující 40.000.000 Kč, kdy podíl obviněného M. K. činil více než 10.000.000 Kč.
Pokud soudy dospěly k závěru, že obviněný shora uvedeným jednáním naplnil zákonné znaky zločinu kuplířství podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť společným jednáním s dalšími spoluobviněnými jiného zjednal a zlákal k prostituci, kořistil z prostituce provozované jiným a spáchal takový čin v úmyslu získat pro sebe značný prospěch a jako člen organizované skupiny, nelze jim ničeho vytknout.
Námitka dovolatele, že nikdo ženy a dívky k provozování prostituce v nočním klubu C. nenutil, je z hlediska naplnění znaků objektivní stránky výše uvedeného trestného činu zcela bez významu. Stejně tak nemohl obstát ani jeho poukaz na skutečnost, že jim k realizaci jejich svobodně a dobrovolně pojatého záměru přivydělávat si sexuálními službami poskytoval bezpečné a útulné prostředí s vysokou hygienickou úrovní. Podle dosud platné judikatury i obecně uznávané právní nauky se kořistěním z prostituce rozumí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným za podmínky, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci a hmotně z něj těží . Přitom se nemusí nutně jednat jen o osobu, která jí za úplatu obstarává zákazníky či poskytuje ochranu, ale třeba o řidiče, který ji vědomě vozí za zákazníky, popřípadě o osobu, která jí za úplatu poskytuje nebo zprostředkovává ubytování za účelem provozování prostituce . K naplnění znaku „kořistění“ se nevyžaduje, aby si pachatel vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1872, a v judikatuře rozhodnutí č. 11/1978 SbRt.). Tak tomu bylo i v projednávaném případě. Z hlediska protiprávnosti jednání dovolatele pak není rozhodné ani to, že provozování prostituce samo o sobě trestné není.
Nejvyšší soud nesdílí ani názor dovolatele, že způsob jeho „podnikání“ v nočním klubu C. nedosahoval takového stupně společenské škodlivosti, aby zakládal jeho trestní odpovědnost.
Obecně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky skutkové podstaty uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti lze učinit jen v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (k tomu srov. v judikatuře usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu svazek 75/2011, pod č. T 1378). O takovou výjimečnou situaci se však v posuzovaném případě nejedná.
Jednání dovolatele (resp. organizované skupiny, jejímž byl členem a současně jednou z vůdčích osobností) se neomezovalo na nezištné zabezpečování vhodného útočiště prostitutkám „v nouzi“, tak aby mohly nabízet a poskytovat sexuální služby klientům nerušeně, diskrétně a v relativním pohodlí. Bylo cíleně vedené úmyslem dosahovat značných zisků z výtěžků z provozování prostituce v předmětném zařízení (noční klub C.), pro jejichž maximalizaci podnikal i různé jiné aktivní kroky (najímání nových zájemkyň o „práci“, inzerce, prezentace klubu atd.). Od počátku si byl vědom protiprávnosti takového jednání, kdy např. pro účely kolaudace prostor klubu bylo deklarováno, že se jedná o rehabilitační zařízení. Za více než 14 let jeho provozování, ukončeného až zadržením hlavních aktérů trestné činnosti policií, dosáhla organizovaná skupina, na jejímž řízení se podílel, zisku v řádu 40.000.000 Kč, kdy jednotlivé společnice musely ze svých „výdělků“ prakticky celou polovinu odvádět ve prospěch těchto „podnikatelů“. Cena, kterou musela ta či ona prostitutka zaplatit za tzv. „pronájem pokoje“, byla přímo úměrná její vytíženosti. Zjednodušeně řečeno, čím více toho odpracovala, tím více musela za „dobrodiní“ v podobě pronájmu „bezpečného pokoje s vysokou úrovní hygieny“ zaplatit. Argument dovolatele o mírných a dostupných cenách za pronájem pokoje tak působí v kontextu zjištěného skutkového stavu věci poněkud nepřesvědčivě až absurdně.
Soudy nepochybily ani při hmotně právním posouzení jednání obviněné J. K. Dovolatelka prezentovala ve svém mimořádném opravném prostředku v zásadě stejné námitky, na kterých založila svou obhajobu již na počátku svého trestního stíhání; tj. že působila v klubu C. pouze jako barmanka, byla placena jedině z tržeb získaných provozem baru, které byly odděleny od výtěžků z tam poskytovaných sexuálních služeb, a v tomto smyslu tedy z prostituce provozované jiným nekořistila.
Ze skutkových zjištění soudů ovšem vyplývá, že její role v činnosti organizované skupiny se neomezovala pouze na obsluhu zákazníků za barem, ale byla mnohem širší, v závislosti na aktuální potřebě předmětného klubu. Mimo jiné tak vybírala vstupné, vyplácela odměny pro taxikáře za dovoz zákazníků, obvolávala společnice, aby se dostavily na směnu a tím byl zajištěn jejich dostatečný počet pro potřeby klientely, kontrolovala dodržování doby, na kterou si zákazníci předplatili sexuální služby společnic na pokojích, projednávala její prodloužení, vybírala platby od zákazníků, usměrňovala chování společnic a především kontrolovala jednotlivé provozní, aby pro spoluobviněné M. C., M. K. a V. M. řádně vykazovali všechny příjmy získané z prostituce. V tomto smyslu se tedy nepochybně výraznou měrou podílela na organizaci poskytování placených sexuálních služeb v klubu. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že provoz baru a organizované prostituce v klubu C. spolu úzce souvisely. Jinými slovy, bar nebyl jakýmsi „odloučeným zařízením“ a nefungoval bez úzké návaznosti na celkové dění v podniku. Obhajoba dovolatelky, že byla odměňována pouze z tržby za konzumaci nápojů, by tak mohla stěží obstát i za předpokladu, že by tomu tak skutečně bylo. Její tvrzení je ovšem zjevně v rozporu se skutkovými závěry soudu prvního stupně, podle nichž jí byla odměna za pracovní činnost doplácena i z prostředků získaných z „pronájmu pokojů“, jestliže v pokladně za barem nezbyly po výplatě odměn taxikářům dostatečné finanční prostředky.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných M. K. a J. K. byla opřena o námitky, kterým nebylo možno z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat žádné opodstatnění. Proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
V dovolacím řízení současně nebyly shledány důvody, aby z podnětu obviněného M. K. bylo postupováno podle §265o odst. 1 tr. ř. Návrh na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, o němž je nutno rozhodovat zvláštním usnesením, může za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, který však v dané věci tento postup nezvolil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu