ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.84.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 84/2015-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o dovolání, které podal obviněný P. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 6 To 26/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 3/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 6 To 26/2014, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 49 T 3/2013.
II. Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 49 T 3/2013 , byl obviněný P. Š. po zrušení výroku o vině o pokračujícím zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku pod bodem 1) a výroku o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 T 167/2012-122 ze dne 10. 12. 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To 227/2013 ze dne 11. 7. 2013, který nabyl právní moci 11. 7. 2013, postupem podle §45 odst. 1 trestního zákoníku, na skutkovém základě, že
„ 1) dne 24. 8. 2011 ve Z., část P., P., v autosalonu obchodní společnosti AMILO Car a.s., v úmyslu vylákat osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, sjednal s obchodní společností AMILO Car a.s., zastoupenou prodejcem P. M., návrh kupní smlouvy na nákup ojetého osobního vozidla zn. Porsche 911 Turbo, v ceně 899.000 Kč a návrh kupní smlouvy na nákup ojetého osobního vozidla zn. Mercedes Benz C200 K, v ceně 789.000 Kč, přičemž kupní cenu měl uhradit prostřednictvím převodního příkazu ze svého účtu a za tímto účelem vyhotovil dne 2. 9. 2011 tři příkazy k úhradě na částku 499.000 Kč z účtu číslo vedeného u Komerční banky a.s., na účet obchodní společnosti AMILO Car a.s., číslo účtu, vedený u Československé obchodní banky a.s., které dne 2. 9. 2011 vhodil do samoobslužného boxu Komerční banky a.s., pobočka Z. a jeden příkaz k úhradě na částku 303.000 Kč ze svého účtu číslo, vedeného u Komerční banky a.s., na účet obchodní společnosti AMILO Car a.s., vedený u Československé obchodní banky a.s, bez data vystavení, který dne 6. 9. 2011 vhodil do samoobslužného boxu Komerční banky a.s., pobočka Z., ačkoli si byl vědom, že nemá žádné finanční prostředky na svém účtu, kupní cenu však na základě převodních příkazů neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel a způsobení škody obchodní společnosti AMILO Car a.s., IČ: 28278801, se sídlem Zlín - Prštné, Příčná 526 ve výši 1.688.000 Kč nedošlo,
2) v době od 24. 8. 2011 do 2. 09. 2011 ve Z., část P., P., v autosalonu obchodní společnosti AMILO Car a.s., v úmyslu vylákat finanční prostředky a tyto nevrátit, vědom si své nepříznivé finanční situace, požádal prodejce této obchodní společnosti P. M. v souvislosti s uzavíráním kupních smluv na osobní vozidlo zn. Porsche 911 Turbo v kupní ceně 899.000 Kč a osobní vozidlo zn. Mercedes Benz C200 K v kupní ceně 789.000 Kč o půjčku finanční částky ve výši 5.000 Kč s příslibem, že tuto vrátí ve lhůtě do jednoho týdne, přičemž P. M. mu s ohledem na vzniklou situaci spojenou s prodejem vozidel požadovanou finanční částku půjčil, obžalovaný P. Š. však v dohodnuté lhůtě půjčenou finanční částku nevrátil a způsobil tak poškozenému P. M. škodu ve výši 5.000 Kč,
3) dne 10. 11. 2011 v U. H., N. Z., v autosalonu obchodní společnosti ARAVER CZ, s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, uzavřel s obchodní společností ARAVER CZ, s.r.o., zastoupenou prodejcem V. J., smlouvu o prodeji motorového vozidla zn. KIA Sorento II, 2,2 CRDI, v ceně 749.980 Kč, ke které byla vystavena zálohová faktura na částku 749.980 Kč a dne 14. 11. 2011 smlouvu o prodeji motorového vozidla zn. KIA Sorento II, 2,2 CRDI, v ceně 839.980 Kč, ke které byla vystavena zálohová faktura na částku 839.980 Kč, přičemž kupní cenu za obě vozidla měl uhradit prostřednictvím převodního příkazu ze svého účtu a za tímto účelem vyhotovil dne 10. 11. 2011 příkaz k úhradě na částku 400.000 Kč a příkaz k úhradě na částku 349.980 Kč, oba se splatností 11. 11. 2011, ze svého účtu číslo…, vedeného u Raiffeisenbank, a.s., na účet obchodní společnosti ARAVER CZ, s.r.o., číslo účtu…, vedený u České spořitelny a.s., které dne 10. 11. 2011 vhodil na žádost obžalovaného P. Š. do samoobslužného boxu Raiffeisenbank, a.s., pobočka U. H., V. J., ačkoli si byl obžalovaný P. Š. vědom, že nemá žádné finanční prostředky na svém účtu a v té době u této banky bankovní účet již k tomuto dni neměl veden, kupní cenu tak na základě převodních příkazů neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel a způsobení škody obchodní společnosti ARAVER CZ, s.r.o., IČ:60713224, se sídlem Vlčnov, J. Plesla 556, ve výši 1.589.960 Kč nedošlo,
4) v přesně nezjištěné době počátkem roku 2012, v T., H., v autosalonu obchodní společnosti AUTOSTYL a.s., v úmyslu vylákat motorová vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti AUTOSTYL a.s., zastoupené M. K., dodání užitkového vozidla zn. PEUGEOT BOXER 4x4, v kupní ceně nejméně 1.200.000 Kč, s tím, že zálohu ve výši 400.000 Kč uhradí převodním příkazem a za tímto účelem vyhotovil příkaz k úhradě, který měl téhož dne vhodit do samoobslužného boxu Komerční banky a.s., pobočka T., ačkoli si byl vědom, že nemá žádné finanční prostředky na svém účtu a tento účet v té době byl již bankou zrušen, a poté objednal dodání osobního vozidla zn. PEUGEOT 508 SW, v kupní ceně 650.000 Kč, s tím, že zálohu ve výši 200.000 Kč uhradí převodním příkazem a za tímto účelem vyhotovil příkaz k úhradě, který měl téhož dne vhodit do samoobslužného boxu na pobočce Komerční banky a.s. v T., ačkoli si byl vědom, že nemá žádné finanční prostředky na svém účtu, zálohu ani kupní cenu však neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel a způsobení škody obchodní společnosti AUTOSTYL a.s., IČ:24727741, se sídlem Trutnov, Horská 579, ve výši nejméně 1.850.000 Kč nedošlo,
5) dne 25. 01. 2012 v H. K., B. Š., v autosalonu obchodní společnosti STRATOS AUTO, spol. s r.o., v úmyslu vylákat nákladní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, ústně sjednal s obchodní společností STRATOS AUTO, spol. s r.o., zastoupenou F. D., dodání nákladního vozidla zn. IVECO EuroCargo ML120E25/P, v ceně 1.318.804 Kč s nádstavbou v ceně 1.376.880 Kč, za tímto účelem byla obžalovanému P. Š. vystavena nabídka na toto vozidlo a předtisk kupní smlouvy, přičemž navrhl, že zálohu ve výši 1.000.000 Kč zaplatí převodem ze svého účtu, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky a jeho bankovní účty v té době již byly bankami zrušeny, zálohu ani kupní cenu však neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti STRATOS AUTO, spol. s r.o., IČ:62028367, se sídlem Hradec Králové, Bratří Štefanů 1002, ve výši 2.695.684 Kč nedošlo,
6) dne 27. 1. 2012 ve D. K. n. L., P., v autosalonu obchodní společnosti AUTO INZAT s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti AUTO INZAT s.r.o., zastoupené prodejcem V. S., dodání osobního vozidla zn. Renault FLUENCE, výbava Advantage 1,6 110 kW v ceně 319.600 Kč, s tím, že úhradu kupní ceny vozidla provede následující den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti AUTO INZAT s.r.o., IČ:25997289, se sídlem D. K. n. L., P. ve výši 319.600 Kč nedošlo,
7) dne 7. 3. 2012 v T., Z. C., v autosalonu obchodní společnosti Auto RN, s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti Auto RN, s.r.o., zastoupené prodejcem J. P., prostřednictvím objednávky dodání osobního vozidla zn. Renault Laguna Grandtour 2,0 dCl, v ceně 524.900 Kč, s tím, že úhradu kupní ceny provede následující den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti Auto RN, s.r.o., IČ: 27489582, se sídlem Trutnov, Za Cihelnou 533, ve výši 524.900 Kč nedošlo,
8) v přesně nezjištěný den v době od 1. 3. 2012 do 30. 04. 2012 v H. K., N. R., v autosalonu obchodní společnosti Olfin Car Palace s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti Olfin Car Palace s.r.o., zastoupené prodejcem J. Č., dodání osobního vozidla zn. Opel Insignia v ceně 650.000 Kč a Opel Corsa v ceně 250.000 Kč, s tím, že úhradu kupní ceny obou vozidel provede následující den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel a způsobení škody obchodní společnosti Olfin Car Palace s.r.o., IČ: 64256928, se sídlem Trutnov, Královédvorská 101, ve výši 900.000 Kč nedošlo,
9) dne 10. 4. 2012, v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, telefonicky kontaktoval zaměstnankyni autosalonu BOŠINA servis s.r.o., provozovna Zlaté Slunce u K., Mgr. D. B. se žádostí o vytvoření nabídky na koupi osobního vozidla zn. Mazda 6, 2,2 MZR-CD, načež dne 11. 4. 2012 v N., v nemocnici na ul. B., mu svědkyně tuto nabídku předala spolu s proforma fakturou na nákup osobního vozidla zn. Mazda 6, 2,2 MZR-CD v ceně 700.000 Kč a předvyplněný příkaz k úhradě, s tím, že úhrada kupní ceny bude provedena převodem z účtu, ačkoli si byl vědom, že žádné finanční prostředky na svém účtu nemá, kupní cenu na základě převodních příkazů neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti BOŠINA servis s.r.o., IČ: 26761041, se sídlem Plaňany, Za školou 320, ve výši 700.000 Kč nedošlo,
10) poté, co dne 19. 4. 2012 v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, provedl telefonickou objednávku ve společnosti CB Auto a.s. se sídlem dr. M. H., Č. B. na koupi osobního automobilu tov. zn. VW Amarok v prodejní hodnotě 823.200 Kč, pokusil se vylákat objednaný osobní automobil, když dne 19. 4. 2012 před pracovníky prodejce společnosti CB Auto a.s., Č. B. ve S., předstíraje svoji solventnost k úhradě kupní ceny vozidla dostatkem finančních prostředků na svém bankovním účtu, vedeném u Komerční banky, a.s. P., ačkoli u této banky bankovní účet ke dni 19. 4. 2012 neměl veden a žádnými finančními prostředky nedisponoval, vhodil do samoobslužného boxu Komerční banky, a.s. P., pobočka S. příkaz k úhradě finanční částky ve výši 423.200 Kč a finanční částky ve výši 400.200 Kč ze svého údajného bankovního účtu ve prospěch bankovního účtu majitele společnosti CB Auto, a.s. Č. B. jako úhradu vystavené zálohové faktury ze dne 19. 4. 2012 na finanční částku ve výši 823.200 Kč, když následně dne 20. 4. 2012 v Č. B. uzavřel jako kupující se společností CB Auto a.s. se sídlem dr. M. H., Č. B., kupní smlouvu na koupi osobního automobilu tov. zn. VW Amarok v prodejní hodnotě 823.200 Kč a požadoval, s ohledem na provedení příkazů k úhradě, realizovaných u Komerční banky a.s. S., dne 19. 4. 2012 okamžité vydání kupovaného osobního automobilu VW Amarok, kdy s ohledem na sdělení pracovníků společnosti CB Auto a.s., že kupovaný osobní automobil mu bude vydán až poté, co kupní cena bude připsána na bankovní účet jejich společnosti, jej nemohl převzít, přičemž takovýmto jednáním hrozila vzniknout společnosti CB Auto a.s. se sídlem dr. Milady Horákové 1477, České Budějovice, IČ 26031868, škoda ve výši 823.200 Kč,
11) dne 10. 5. 2012 v K., D. p., v autosalonu obchodní společnosti AUTO NEJDL s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti AUTO NEJDL s.r.o., zastoupené prodejcem T. P., prostřednictvím objednávky dodání osobního vozidla zn. Renault Laguna Grandtour 2,0 dCl, v ceně 572.600 Kč, termín dodání 23. 5. 2012, s tím, že úhradu kupní ceny provede následující den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti AUTO NEJDL s.r.o., IČ: 47715804, se sídlem Klatovy, Domažlické předměstí 610, ve výši 572.600 Kč nedošlo,
12) dne 28. 5. 2012 v Ch., T., v autosalonu obchodní společnosti PRIMO CAR Cheb s.r.o., v úmyslu vylákat motorová vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti PRIMO CAR Ch. s.r.o., zastoupené prodejcem M. P., prostřednictvím objednávky dodání užitkového vozidla zn. Renault Master 2,3 dCi v ceně 721.552 Kč, termín dodání 27. 9. 2012, a prostřednictvím objednávky dodání osobního vozidla zn. Renault Mégane Collection 20 v ceně 365.900 Kč, termín dodání 27. 6. 2012, s tím, že úhradu kupní ceny provede následující den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel a způsobení škody obchodní společnosti PRIMO CAR Cheb s.r.o., IČ: 26379490, se sídlem Praha 5, Ringhofferova 115/1, ve výši 1.087.452 Kč nedošlo,
13) dne 25. 6. 2012 v obci S., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, se ústně dohodl s prodejcem obchodní společnosti A U T O U N I spol. s r.o. T. V. na dodání osobního vozidla zn. Renault Laguna v ceně 600.000 Kč, a za tímto účelem vypsal dne 25. 6. 2012 příkaz k úhradě na částku 60.000 Kč ze svého účtu vedeného u Komerční banky, a.s., na účet obchodní společnosti A U T O U N I spol. s r.o., vedený u Komerční banky a.s. s datem splatnosti 26. 6. 2012 a kterým měla být uhrazena záloha ve výši 10 % z ceny vozidla, ačkoli si byl vědom, že nemá žádné finanční prostředky na svém účtu, který již v té době neexistoval, kdy příkaz k úhradě na žádost obžalovaného P. Š. vhodil do samoobslužného boxu na pobočce Komerční banky, a.s., v obci S., T. V., zálohu ani kupní cenu neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti A U T O U N I spol. s r.o., IČ: 45355061, Stod, Plzeňská 479, ve výši 600.000 Kč nedošlo,
14) dne 23. 07. 2012 v N. J., R., v autosalonu obchodní společnosti AUTO LIPA CZ, s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu nehradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti AUTO LIPA CZ, s.r.o., zastoupené prodejcem Ing. L. H., na základě objednávky dodání osobního vozidla zn. HYUNDAI i40WG 1,7 CRDi, v ceně 695.990 Kč, s tím, že ve stejný den uhradí v hotovosti zálohu ve výši 15.000 Kč, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, zálohu ani kupní cenu neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti AUTO LIPA CZ, s.r.o., IČ: 25838415, se sídlem Nový Jičín, Revoluční 108, ve výši 695.990 Kč nedošlo,
15) dne 23. 07. 2012 v O., K., v autosalonu obchodní společnosti AUTOczech s.r.o., v úmyslu vylákat užitkové vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, uzavřel s obchodní společností AUTOczech s.r.o, zastoupenou prodejcem P. D., kupní smlouvu na koupi užitkového vozidla zn. FORD Ranger XLT 2,2 TDCI v ceně 748.332 Kč, s termínem dodání do sedmi dnů, kdy se zavázal, že následující den uhradí v hotovosti zálohu 10% z ceny vozidla, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, zálohu ani kupní cenu neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti AUTOczech s.r.o., IČ: 26820765, se sídlem Opava, Krnovská 700/137b, ve výši 748.332 Kč nedošlo,
16) dne 27. 7. 2012 v O., část K., O., v autosalonu obchodní společnosti HMC SILEZIA a.s., v úmyslu vylákat osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti HMC SILEZIA a.s, zastoupené prodejcem R. K., dodání osobního vozidla zn. KIA Optima Comfort 1,7 CRDi, v ceně 639.658 Kč s termínem dodání do 31. 7. 2012, s tím, že kupní cenu uhradí převodním příkazem ze svého účtu, ačkoli si byl vědom, že nemá na svém účtu k dispozici žádné finanční prostředky a jeho bankovní účty byly zrušeny, dále mu byla na jeho žádost předložena cenová nabídka na koupi osobního vozidla zn. KIA Soul AM 1,6 CRDi v ceně 375.093 Kč a cenová nabídka na koupi osobního vozidla zn. KIA Sorento 5P XM 2,2 CRDi 4x4, v ceně 835.017 Kč, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel a způsobení škody obchodní společnosti HMC SILEZIA a.s., IČ:27797279, se sídlem Ostrava-Přívoz, Na Náhonu 1123/20 ve výši 1.849.768 Kč nedošlo,
17) dne 2. 8. 2012 v R., O., v autosalonu obchodní společnosti Auto Color Design s. r. o., v úmyslu vylákat motorová vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, uzavřel s obchodní společností Auto Color Design s. r. o., zastoupenou prodejcem P. K., smlouvu o prodeji osobního vozidla zn. Škoda Superb Combi 2,0 TDi, rok výroby 2011, v ceně 759.900 Kč, ke které byla vystavena faktura a smlouvu o prodeji užitkového vozidla zn. Volkswagen Caravelle 2,5 TDi, rok výroby 2008, v ceně 599.900 Kč, ke které byla vystavena faktura s tím, že úhradu kupní ceny obou vozidel provede následující den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel a způsobení škody obchodní společnosti Auto Color Design s. r. o., IČ: 47680326, se sídlem Rýmařov, Opavská 1246/69, ve výši 1.359.800 Kč nedošlo,
18) dne 2. 8. 2012 v R., R. v autosalonu obchodní společnosti AUTO LAŠÁK RÝMAŘOV s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti AUTO LAŠÁK RÝMAŘOV s.r.o., zastoupené prodejcem M. M., na základě závazné objednávky automobilu dodání osobního vozidla zn. Hyundai i40 WG 1,7 CRDi Premium, v ceně 732.080 Kč, ke které byla vyhotovena zálohová faktura na částku 400.000 Kč, s tím, že zálohu uhradí převodním příkazem a zbytek kupní ceny uhradí následující den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, zálohu ani kupní cenu však neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti AUTO LAŠÁK RÝMAŘOV s.r.o., IČ: 29385253, se sídlem Rýmařov, Revoluční 593/26, ve výši 732.080 Kč nedošlo,
19) dne 17. 8. 2012, v P., P., v autosalonu obchodní společnosti DOLÁK s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, uzavřel s obchodní společností DOLÁK s.r.o., zastoupenou ve dvou případech M. D. a v jednom případě T. P., kupní smlouvu na nákup osobního vozidla zn. Toyota Land Cruiser, v ceně 1.299.000 Kč, kupní smlouvu na nákup osobního vozidla zn. Toyota Avensis, v ceně 680.000 Kč a kupní smlouvu na nákup osobního vozidla zn. Toyota Yaris VVTi, v ceně 322.500 Kč, přičemž kupní cenu měl uhradit prostřednictvím převodního příkazu a za tímto účelem vyhotovil dva příkazy k úhradě na částku 499.000 Kč ze svého již neexistujícího účtu vedeného u Komerční banky, a.s., na účet obchodní společnosti DOLÁK s.r.o., vedený u Oberbank CZ a.s., které dne 17. 8. 2012 vhodil do samoobslužného boxu Komerční banky a.s., pobočka P., ačkoli si byl vědom, že nemá žádné finanční prostředky na svém účtu, kupní cenu však na základě převodních příkazů neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel a způsobení škody obchodní společnosti DOLÁK s.r.o., IČ: 25622633, se sídlem Příbram, Evropská 126, ve výši 2.301.500 Kč nedošlo,
20) dne 17. 8. 2012 v P., R., v autosalonu obchodní společnosti ASPEKTA Trading, s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti ASPEKTA Trading, s.r.o., zastoupené prodejcem K. H., na základě závazné objednávky dodání osobního vozidla zn. MAZDA MX5, 2,0i Revolution, v ceně 659.900 Kč, s tím, že úhradu kupní ceny provede v následujících několika dnech v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti ASPEKTA Trading, s.r.o., IČ: 25224492, se sídlem Plzeň, Rokycanská tř. 62, ve výši 659.900 Kč nedošlo,
21) po několika osobních jednáních ve dnech 3. 9. 2012 - 5. 9. 2012 v autosalonu obchodní společnosti BONO auto a.s., ve F.–M., na ul. B., v úmyslu vylákat osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti BONO auto a.s., zastoupené prodejcem J. K., na základě objednávky ze dne 7. 9. 2012 dodání osobního vozidla zn. Renault Laguna Coupé, 2,0 dCi 16V 131 kW/180,v ceně 727.777 Kč a objednávky ze dne 7. 9. 2012, vystavené na E. H., dodání osobního vozidla zn. Renault Mégane Collection 20, 1,6 16 V 81 kW/110, v ceně 338.600 Kč, přičemž kupní cena měla být uhrazena prostřednictvím převodního příkazu z jeho účtu, dříve vedeného u Komerční banky a.s. na účet obchodní společnosti BONO auto a.s., vedený u Komerční banky a.s., přestože věděl, že na svém účtu nemá žádné finanční prostředky a v té době již účet neexistoval, a za tímto účelem vyhotovil příkaz k úhradě na částku ve výši 1.066.370 Kč se splatností 6. 9. 2012 a po zjištění, že částka v této výši nemůže být převedena najednou, vyhotovil příkaz k úhradě na částku ve výši 166.370 Kč se splatností 6. 9. 2012, příkaz k úhradě na částku ve výši 420.000 Kč se splatností 6. 9. 2012 a příkaz k úhradě na částku ve výši 480.000 Kč se splatností 6. 9. 2012, kupní cenu však na základě převodních příkazů neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel a způsobení škody obchodní společnosti BONO auto a.s., IČ: 14614812, se sídlem Šenov u Nového Jičína, Malostranská 579, ve výši 1.066.377 Kč nedošlo,“
uznán vinným ze spáchání [ad 1) – 18)] zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a [ad 19) – 21)] zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
Za to a za sbíhající se pokračující přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kroměříži, č. j. 2 T 80/2013-110 ze dne 28. 5. 2013, který byl obviněnému doručen dne 30. 5. 2013 a nabyl právní moci dne 8. 6. 2013, a za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 6 T 167/2012-122 ze dne 10. 12. 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 To 227/2013, ze dne 11. 7. 2013 v bodě 2), byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §45 odst. 1 trestního zákoníku a §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži, č. j. 2 T 80/2013-110, ze dne 28. 5. 2013, který byl obviněnému doručen dne 30. 5. 2013 a nabyl právní moci dne 8. 6. 2013, jakož i všechna rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. M., bytem P., S., náhradu škody ve výši 5.000 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 6 To 26/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 8. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. K tomu namítl, že z výpovědí jednotlivých prodejců či obchodních zástupců nevyplývá, že jeho cílem bylo podvodně vylákat automobily, na které sepisoval objednávky, kupní smlouvy apod. Při všech jednáních s prodejci bylo zřejmé, že vozidlo bude vydáno až po zaplacení celé kupní ceny. Jeho motivem tak nebylo získat předmětná vozidla, ale komunikační hra a drobné výhody, které svým přístupem skutečně získal. Soudy se s touto jeho obhajobou nijak nevypořádaly. Nalézací soud učinil závěr o jeho úmyslu vylákat osobní vozidla pouze na základě obecných úvah spočívajících ve výkladu tohoto znaku trestného činu, nikoliv na základě konkrétních zjištění. Podle odvolacího soudu svědčí o jeho úmyslu jednání popsané ve skutkové větě pod bodem 21), z nějž vyplývá, že byl údajně připraven využít jakéhokoliv případného pochybení ze strany zaměstnanců autosalonu k tomu, aby podvodným způsobem získal osobní vozidlo. Obviněný k tomu namítl, že v tomto případě jednali zaměstnanci za asistence policie, která jim dala pokyn jednat v rozporu s obchodními podmínkami a na základě tohoto pokynu mu měli dát podepsat předávací protokol, případně vydat vozidlo, ačkoliv původně vše bylo dohodnuto jinak. Tímto postupem podle obviněného vstoupili policisté do skutkového děje, který by se bez jejich zásahu odehrál nepochybně jinak. Závěrem obviněný poukázal na to, že si ani nedovede představit, jak by mohl vylákat vozidlo, u kterého bez zaplacení zálohy neměla být zahájena předprodejní příprava či dokonce v některých případech nemělo být zadáno ani do výroby. Jeho jednání nemělo být sankcionováno trestním právem, ale podle předpisů občanského či obchodního práva.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2014, č. j. 6 To 26/2014-961, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2014, č. j. 49 T 3/2013-893, v celém rozsahu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby. O skutečném motivu jeho jednání podle ní svědčí mimo jiné i jeho chování v případě dílčího útoku popsaného pod bodem 10) výroku napadeného rozhodnutí, kdy obviněný ihned poté, co sepsal kupní smlouvu na koupi osobního vozidla a vypsal příkazy k úhradě kupní ceny, požadoval okamžité vydání osobního vozidla, aniž by byl schopen reálně jeho cenu uhradit. Rovněž v případě jednání popsaného ve skutkové větě pod bodem 21) byl obviněný připraven podepsat protokol o předání vozidla, který mu byl předložen zaměstnanci autosalonu. Argumentace obviněného, že v tomto případě změnil oproti předchozím případům svůj postup pouze proto, že pracovníci autosalonu jednali dle instrukcí policie, neobstojí, neboť obviněný vůbec netušil, že pracovníci prodejny jednají podle pokynů policie. Námitkami obviněného vyjádřenými v dovolání se podle státní zástupkyně náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud tak podle ní nemá povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost takových opakovaných námitek. Kromě toho se obviněný v dovolání zabývá pouze otázkami skutkovými, přičemž soudům vytýká způsob, jak hodnotily provedené důkazy.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu.
Obviněný P. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Obviněný své dovolání zaměřil právě proti některým zásadním skutkovým zjištěním soudů, která podle jeho názoru nemají vazbu na provedené dokazování a která ve svém důsledku způsobila nesprávné právní posouzení jak subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného zločinu, tak vývojové fáze trestného činu ve formě pokusu. Z hlediska uvedeného dovolacího důvodu proto uplatnil obviněný výše popsané námitky relevantně.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Obviněný byl rozhodnutím nalézacího soudu uznán vinným [ad 1) − 18)] ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a [ad 19) − 21)] zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku rovněž spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
Nalézací soud po skutkové stránce uzavřel, že se obviněný pohyboval po území celé České republiky a v období od srpna 2011 do září 2012 navštívil řadu autosalonů, kde projevoval zájem o různá vozidla, zejména vyšší cenové kategorie, přičemž vždy vystupoval jako velmi dobře prosperující chovatel koní, známý jezdce V. či bývalého primátora P. B. a vlastník nemovitostí v K. V. či ranče s koňmi. Při výběru automobilů nabízel platbu buď v hotovosti či převodem z účtu, v řadě případů vypsal příkazy k platbě a tyto osobně vhodil do sběrného boxu banky či k tomu pověřil přímo pracovníka autosalonu. Takto činil, ačkoli účty u Komerční banky mu byly pro nezaplacení vstupního vkladu zrušeny k datu 11. 12. 2011 a účty u Reifeissenbank ze shodného důvodu ukončeny k datu 27. 7. 2011 a 28. 8. 2011. V rámci návštěv autosalonů rovněž využíval a zneužíval služeb, které mu byly jako vážnému zájemci o vozidla poskytovány, a to pohoštění, zkušební jízdy, odvozy na různá místa, případně drobné finanční půjčky od zaměstnanců. V případě skutku popsaného pod bodem 10) vycházel nalézací soud z dokazování provedeného před Okresním soudem v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 6 T 167/2012.
Na tomto základě dospěl k právnímu závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 písm. a) trestního zákoníku, neboť jeho jednání bylo vedeno přímým úmyslem zmocnit se vozidel z majetku jednotlivých autosalonů. Nalézací soud připustil, že obviněnému bylo ve všech případech nejpozději při sepisu závazných objednávek či kupních smluv prodejci sděleno, že požadovaná vozidla mu budou předána až po úhradě kupní ceny či předepsané zálohy, ale on je utvrzoval ve svém záměru vozidla odebrat jak vystavováním převodních příkazů, tak opakovanými sliby zaplacení, poukazováním na své dobré finanční poměry apod. Tím, že ve stanoveném období postupně objednal 25 motorových vozidel v celkové hodnotě 18.742.366 Kč [ad 1) - 18)], resp. 6 automobilů v celkové hodnotě 4.027.777 Kč [ad 19) - 21)], předstíral, že má na svých bankovních účtech dostatek prostředků k jejich úhradě, tedy uvedl jednotlivé prodejce v omyl, neboť nedisponoval žádnou finanční hotovostí, a tedy naplnil ve všech zákonných znacích skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, resp. podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, to vše ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku, když prodejní podmínky jednotlivých autosalonů nedovolují, aby byl objednaný automobil vydán bez úhrady celé kupní ceny, případně zálohy, a proto k dokonání trestného činu nedošlo.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal dále na to, že se nelze ztotožnit s tvrzením obhajoby, že by motivem jednání obviněného nebylo podvodné vylákání osobních vozidel, ale toliko získání drobných výhod ze strany zaměstnanců autosalonů, jelikož je uvedená argumentace v rozporu s výsledky provedeného dokazování, které jednoznačně prokazují, že ze strany obviněného byly v jednotlivých případech vždy učiněny konkrétní kroky, směřující k předání vozidel do jeho dispozice. Za podstatné odvolací soud označil, že obviněný dal ve více případech najevo svůj záměr uhradit kupní cenu jím objednaných vozidel tím, že vyplnil převodní příkazy na převod částek odpovídajících kupním cenám vozidel, a takto vyplněné příkazy pak, často v přítomnosti některého ze zaměstnanců autosalonů, vhodil do samoobslužných boxů na některé z poboček bank. Tím zjevně před zaměstnanci autosalonů vzbuzoval dojem zákazníka, který disponuje dostatečnými finančními prostředky, potřebnými k zaplacení kupní ceny automobilů. Aby získal důvěru, neváhal nepravdivě prezentovat svoji osobu jako úspěšného podnikatele. O skutečném motivu obviněného podle odvolacího soudu svědčí případy dílčích útoků popsaných pod body 10) a 21). V prvním případě požadoval obviněný ihned po sepsání kupní smlouvy a vypsání příkazů k úhradě kupní ceny okamžité vydání osobního vozidla, ve druhém případě byl připraven podepsat protokol o předání vozidla, jež bezprostředně předchází faktickému předání vozidel. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany obviněného se jednalo o pokus ukončený, neboť učinil vše, co pokládal za nezbytné k dokonání trestného činu, přičemž k dokonání nedošlo pouze díky postupu pracovníků jednotlivých autosalonů.
Nejvyšší soud k tomu v obecné rovině uvádí, že zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. V případě zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku je následkem na cizím majetku značná škoda. Nutno zdůraznit, že podvodné jednání spočívající v uvedení v omyl vyúsťuje na straně podváděné osoby v takovou její představu o některé důležité okolnosti, která je v rozporu se skutečností. Jelikož předmětem ochrany u trestného činu podvodu jsou majetková práva a jelikož je současně vyžadována příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem v podobě způsobené škody, musí omyl na straně podváděné osoby zahrnovat právě ty důležité (podstatné) okolnosti, které vedly k jejímu rozhodnutí o navazující majetkové dispozici.
Pokus jakožto obecná forma trestného činu představuje takové jednání pachatele, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo (§21 odst. 1 trestního zákoníku). Pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. O jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu půjde typicky v situacích, kdy pachatel již vykonal jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku, nebo takové jednání i jen započal uskutečňovat, případně sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákoníku, ale jeho jednání má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (v posledním případě nauka operuje především s odstraňováním poslední rozhodné překážky). Po stránce subjektivní musí jít výlučně o jednání úmyslné, zahrnující všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, a směřující tedy k dokonání trestného činu. Jestliže by úmysl pachatele nesměřoval k dokonání v úvahu přicházejícího trestného činu, nýbrž by se např. z jiného důvodu omezil pouze na „pokus“ takového činu, nešlo by vůbec o pokus trestného činu ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku, a jeho jednání by tak nemohlo být trestné.
Při posuzování, zda je jednání obviněného možné posoudit jako pokus určitého trestného činu, je tak třeba uvažovat jak o znacích skutkové podstaty předmětného trestného činu, tak o všech pojmových znacích pokusu. Jestliže se přitom jedná o v úvahu připadající pokus trestného činu majetkové povahy, je nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém jako účastníci vystupovali pachatel a poškozený, a který tak má význam pro konkrétní trestní věc.
V návaznosti na tyto obecné úvahy Nejvyšší soud poukazuje na to, že podle závěrů nižších soudů mělo jednání obviněného směřovat k dokonání zločinu podvodu podle §209 trestního zákoníku tak, že na základě své nepravdivé prezentace jako majetné osoby a slibu uhrazení kupní ceny, měl v osmnácti, resp. třech případech vylákat osobní motorová vozidla, kupní ceny neuhradit, a tím způsobit poškozeným autosalonům škodu odpovídající vždy ceně objednaného vozidla. Právním základem převodu vlastnického práva měly být v jednotlivých případech kupní smlouvy uzavírané podle obchodního zákoníku (tj. zákona č. 513/1991 Sb.), nebo v některých případech podle zákoníku občanského (tj. zákona č. 40/1964 Sb.). Podstatou kupní smlouvy (v obou případech) je přitom úplatný převod vlastnického práva k věci, kdy na jedné straně vzniká závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k určené věci a na druhé straně závazek kupujícího zaplatit kupní cenu. Pokud jde o způsob placení kupní ceny a podmínky dodání vozidel, z provedeného dokazování – svědeckých výpovědí a listin – vyplývá, že ve všech případech bylo předání vozidla kupujícímu vázáno na zaplacení celé kupní ceny, objednání vozidla u dovozce či výrobce na uhrazení zálohy. S ohledem na další skutkové závěry je zřejmé, že obviněný nedisponoval potřebnými peněžními prostředky, a proto k zaplacení kupních cen či alespoň záloh nemohlo dojít. Obviněný současně – s výjimkou uvedené sebeprezentace a předkládání vyplněných příkazů k úhradě adresovaných bankám – nečinil žádné kroky, z nichž by mohli prodávající nabýt dojmu, že kupní cena či záloha byla zaplacena, nepředkládal například žádné padělané výpisu z účtů, neuzavíral leasingové smlouvy apod. Naprosto žádnou oporu v trestním spisu tak nemá tvrzení odvolacího soudu, že obviněný vždy učinil konkrétní kroky směřující k předání vozidel. Pokud jde o předmětné příkazy k úhradě, ty nejsou dokladem o provedení platební transakce, neboť zejména v případě nedostatku peněžních prostředků na bankovním účtu plátce odmítne banka platební příkaz provést, a platební transakce vůbec neproběhne (srov. §105 odst. 1 zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku). Je všeobecně známo, a v tomto ohledu nelze odhlédnout od postavení prodávajících jakožto profesionálů, že realizace platebního příkazu bankou je ukončena až připsáním peněžní částky na účet příjemce. Ostatně v jednotlivých případech bylo v kupních smlouvách výslovně ujednáno, že platba bude považována za zaplacenou až připsáním dané částky na účet prodávajícího (srov. č. l. 159, 170, 174, 352v či 422). Při dodržení alespoň minimální obezřetnosti nemohlo u prodávajících objektivně dojít v důsledku jednání obviněného k vytvoření takové mylné představy o rozhodných skutečnostech (zaplacení kupní ceny), která by vyústila v předání vozidla do dispozice obviněného. V této souvislosti proto není podstatné, jak se obviněný prezentoval, jaké dával prodávajícím sliby nebo že do sběrných boxů vhazoval vyplněné příkazy k úhradě, o nichž věděl, že nebudou bankou přijaty, jelikož se v této konkrétní trestní věci nejedná o okolnosti podstatné pro majetkovou dispozici na straně prodávajících.
Soudy v předchozím řízení rovněž zcela pominuly skutečnost, že pouze některé vozy byly tzv. skladem [skutky například ad 1), 7) či 21)], tedy prakticky připraveny k předání zákazníkovi, jiné by ovšem bylo třeba objednat u dodavatele [ad 3), 11)], či přímo zadat jejich výrobu [ad 4), 5), 9)], a to vždy až po zaplacení nejméně zálohy kupní ceny. Pouze pro úplnost lze dodat, že obviněný na prodejce působil nedůvěryhodně, rozhodně ne jako vážný zájemce o koupi vozidla. Pokud tedy ke způsobení škody v podobě předání vozidel na straně prodávajících nedošlo, nejedná se o důsledek jednání prodávajících, nýbrž o důsledek podstaty a charakteru jednání obviněného. Lze tak uzavřít, že jednání obviněného nebylo objektivně způsobilé vyvolat následek v podobě škody odpovídající ceně jednotlivých vozidel. K dokonání trestného činu podvodu tak objektivně dojít nemohlo. V úvahu by připadala pouze kvalifikace jednání jako ukončeného nezpůsobilého pokusu trestného činu podvodu, spáchaného nezpůsobilými prostředky. Takový pokus by musel v představě obviněného znamenat, že podle jeho přesvědčení jsou jím použité prostředky (nepravdivá sebeprezentace, sliby a zadávání příkazů k úhradě) zcela dostatečné k dokonání trestného činu v podobě vylákání vozidel do jeho dispozice, a musel by dosažení takového výsledku rovněž skutečně chtít.
Pokud jde o vnitřní postoj obviněného, znalost rozhodnutých skutečností a cíl, jehož chtěl svým jednáním dosáhnout, omezil se nalézací soud ve skutkové větě pouze na konstatování, že obviněný jednal „v úmyslu vylákat osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace“ . V odůvodnění rozsudku nejsou v podstatě uvedena žádná další skutková zjištění rozhodná pro posouzení subjektivní stránky. Jsou sice konstatovány výpovědi znalců prim. MUDr. Svatopluka Sedláčka, psychiatra, a PhDr. Petra Vavříka, klinického psychologa, ovšem zejména u druhého znalce není vůbec patrné, jaký postoj k jeho výpovědi soud zaujal, když pouze uvedl, že „ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie nesvědčí o tom, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obžalovaného jsou jakkoli sníženy a jako motiv jeho jednání je zde znalcem konstatována snaha obžalovaného jednak být považován za VIP zákazníka a užít si všechny výhody z toho pramenící, jednak možnost finančního zisku“ . PhDr. Petr Vavřík přitom vypověděl, že jednání obviněného je nejlépe psychologicky vysvětlitelné jako klamavá komunikační hra, motivovaná zážitkovými zisky plynoucími jak s pohrávání si s nadějí nebo představou získání vozidla, tak z role osoby s dobrým materiálním sociálním statutem, osoby váženého zákazníka, konzumenta příjemných pozorností, služeb a zdvořilého respektu, příp. drobných materiálních zisků v rámci jednotlivých popisovaných příběhů. Opakovanost skutku by byla vysvětlitelná faktorem určitého uvyknutí, habituace, tendencí opakovat jednání přinášející v minulosti zážitkové zisky.
Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud se otázkou subjektivní stránky zabýval pouze povrchně, paušálně a ve svém důsledku nedostatečně. Zcela přehlédl, že obviněný velice dobře znal podmínky, za kterých může dojít k předání vozidel. Věděl, že bez uhrazení kupní ceny či zálohy nikdy vozidla do své dispozice nezíská. Současně věděl, že peněžními prostředky nedisponuje. V této otázce měl dlouhodobou konzistentní zkušenost, která dle svědeckých výpovědí (srov. výpověď svědka T. V. na č. l. 189) zasahuje do období významně předcházejícího době, kdy se dopouštěl projednávaných skutků. Nelze proto učinit závěr, že obviněný vždy při každém následném „pokusu“ mylně předpokládal, že v dalším autosalonu budou sjednány jiné podmínky pro předání vozidla nebo že jeho pracovníci popřou pro ně závazné postupy. Tím spíše, že opakovaně navštěvoval i prodejce vozů stejných značek, kteří mu pak předkládali totožné smluvní podmínky. Přehlédnout nelze ani to, že se v jednotlivých případech nezaměřil pouze na tzv. skladová vozidla, u nichž by možná šlo uvažovat o jejich snazším vylákání, ale stejně často si bez zdánlivě jakéhokoli racionálního důvodu vybíral vozidla, která skladem nebyla, musela by být po uhrazení dohodnuté částky teprve dovezena od distributora, či v několika případech dokonce v průběhu mnoha měsíců za zakázku vyrobena. Stejně široký „záběr“ měl obviněný také, pokud jde o parametry a výbavu vozidel. V některých případech žádnou zvláštní výbavu nepožadoval a spokojil se se skladovou variantou, v jiných případech požadoval auta speciálně upravená, např. pro převoz koní, nákladní automobily apod. Nalézací soud si nekladl ani pomocnou otázku, proč chtěl obviněný vozidla získat a jak by s nimi dále nakládal. Absentují jakékoli indicie, že by chtěl vozidla například následně zpeněžit. Úvaha o tom, že by je chtěl po určitou dobu skutečně používat je problematická zejména u zmiňovaných speciálně upravených vozidel. Uvedené skutečnosti vytvářejí sice na první pohled nelogický a nesmyslný postoj obviněného, nelze však uzavřít, že jediným logickým vysvětlením byla skutečná snaha obviněného vozidla získat. Stabilní, ucelenou a logickou představu o vnitřním postoji obviněného naopak podporuje soudem pomíjený znalecký posudek z oboru klinické psychologie. Ten vysvětluje i další typický rys v chování obviněného, kdy v podstatě ve všech případech umně konzumoval drobné výhody související s návštěvou autosalonů v podobě pohoštění, zkušebních jízd, odvozů na různá místa či půjček. I s jeho pomocí je pak možné konstatovat, že skutečným záměrem obviněného nebylo získat předmětná vozidla, ale prožít si výše uvedenou klamavou komunikační hru, motivovanou pouze zážitkovými zisky. Úmysl obviněného se proto omezil pouze na „pokus“ předmětných zločinů, nezahrnoval však také jejich dokonání.
Na tom nemohou nic změnit ani úvahy odvolacího soudu, jimiž odkazuje na skutky popsané ad 10) a ad 21). K nim je třeba uvést, že jednání pod bodem 10) se zcela vymyká jednáním u ostatních dílčích útoků. V tomto případě obviněný dle skutkové věty požadoval okamžité vydání kupovaného osobního automobilu. Uvedený skutkový závěr nalézací soud bez dalšího převzal z dokazování provedeného před Okresním soudem v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 6 T 167/2012 a související důkazy nebyly součástí úvah nalézacího soudu v nyní projednávané věci a v odůvodnění jeho rozhodnutí nemají svůj odraz. Podstatné je, že tímto způsobem obviněný u ostatních skutků nejednal, ačkoliv by mu nic nebránilo vydání vozidel obdobným způsobem požadovat. Pokud jde o dílčí útok popsaný pod bodem 21), rozhodně z něj nevyplývá „skutečný“ motiv obviněného v podobě vylákání vozidel. Pro tento závěr totiž svědčí pouze domněnky svědků J. K., A. S. a S. S. Naproti tomu nelze přehlédnout, že jednání obviněného mělo obdobný průběh jako u ostatních dílčích útoků, kdy obviněný opakovaně autosalon navštěvoval, jeho pracovníky utvrzoval v tom, že kupní ceny vozidel zaplatí a předkládal k tomu příkazy k provedení platby adresované bance. Jelikož kupní ceny neuhradil a ze strany pracovníků autosalonu pochopitelně nebyly jako doklad o uhrazení akceptovány obviněným předložené příkazy k úhradě, došla jednání do stavu, kdy obviněný slíbil, že kupní cenu uhradí v hotovosti, kterou osobně přinese na prodejnu (srov. výpověď svědka K. na č. l. 735). Opakovaně mu bylo sděleno, že bez uhrazení kupní ceny mu nebude vozidlo předáno. Ze svědeckých výpovědí dále vyplývá, že následně byla ve čtvrtek 6. 9. 2012 kontaktována policie. Teprve na její popud (jak uvedl svědek K. na č. l. 122, aby se prokázalo podvodné jednání obviněného, že bude chtít vůz odebrat i přesto, že dobře ví, že je vůz neuhrazen ) nachystali pracovníci autosalonu vozidlo na předání a byli připraveni jej obviněnému v pátek 7. 9. 2012 předat. Přestože policie nepochybně instruovala pracovníky autosalonu k dalšímu jednání, není o těchto opatřeních v trestním spise žádná zmínka, záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu byl sepsán až 7. 9. 2012 (č. l. 17) a uvedené okolnosti neobsahuje. V pátek 7. 9. 2012 skutečně obviněný do autosalonu přišel. Výpovědi se rozcházejí v tom, zda byla od počátku přítomna také policie. Pracovníci autosalonu obviněnému vysvětlovali postup při přihlášení vozu, během toho již byl na místě přítomen i policista v civilním oblečení. V okamžiku, kdy mělo dojít k fyzickému předání vozidla, začal obviněný couvat ze dveří a poté rychle opustil salon, před nímž byl zadržen policií. Z uvedených skutkových okolností nelze učinit jednoznačný závěr, že záměrem obviněného bylo skutečně vozidlo převzít, přičemž k tomu nedošlo jen proto, že v odrazu skleněné výlohy rozpoznal v civilně oblečeném muži policistu, jak se domnívají svědci a jak uzavřely soudy, nebo že šlo naopak na straně obviněného pouze o pokračování v komunikační hře a obviněný z autosalonu odešel proto, že se zalekl toho, kam až proti jeho očekávání jednání zašla a hrozilo skutečné předání vozidla, jak uvádí obhajoba. Soudy se ve svých rozhodnutích rozhodně nevypořádaly s tím, proč důvodné pochybnosti o této skutkové otázce uzavřely příklonem k verzi pro obviněného méně výhodné.
Na základě uvedeného proto Nejvyšší soud uzavírá, že na straně nalézacího soudu došlo k závažným pochybením při hodnocení důkazů a následně pak při právním posouzení věci, když skutky, jak byly popsány ve skutkové větě výroku a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, nebylo možné kvalifikovat jako zločiny podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, resp. zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku rovněž spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a to zejména proto, že nebyla naplněna jejich subjektivní stránka. Odvolací soud uvedená pochybení nenapravil, naopak sám zatížil vlastní rozhodnutí úvahami, které nemají oporu v provedeném dokazování a jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. O povrchním přístupu obou soudů ostatně svědčí i to, že v případě dílčího útoku popsaného pod bodem 2) došlo nepochybně k jeho dokonání, přesto byl posouzen rovněž jako pokus trestného činu.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 6 To 26/2014, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 49 T 3/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu pak Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ostravě bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby znovu v mezích §2 odst. 5, 6 trestního řádu zhodnotil důkazní situaci a teprve na tomto základě učinil odpovídající závěry stran hmotně právního posouzení skutků. Neměl by přitom přehlédnout odlišnou podstatu skutku popsaného pod bodem 2). Ohledně zbývajících dílčích útoků by se měl zabývat i tím, zda jednání obviněného, jímž skutečně ohledně některých okolností uváděl prodávající v omyl, ale které ve skutečnosti nesměřovalo k vylákání vozidel, nemohlo vyvolat jiné trestně právně významné následky pokryté jeho zaviněním, ať už v podobě jiné než majetkové vážné újmy na právech jednotlivých prodejců (viz §181 trestního zákoníku) či v souvislosti s již zmiňovanými drobnými výhodami, které u prodejců vozů čerpal. To ovšem až po zhodnocení, zda vůbec u jednotlivých prodejců k nějakým významným skutkovým následkům došlo.
Jelikož v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo k „obživnutí“ trestu odnětí svobody uloženého obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2012, č. j. 6 T 167/2012-122, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 4 To 227/2013, a jelikož tento uložený a nařízený trest odnětí svobody dosud nebyl vykonán, nepřicházel v úvahu postup podle §265 l odst. 4 trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 18. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký