ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.851.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 851/2015 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2015 o dovolání, které podal obviněný D. F., roz. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 2 To 10/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 57 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 57 T 2/2014 , byl obviněný D. F. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 2 To 10/2015 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §185 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu jakož i rozhodnutí soudu nalézacího napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že obě napadená rozhodnutí jsou stižena vadou svévolného hodnocení důkazů a v důsledku toho i následného nesprávného právního posouzení skutku. Soudy podle obviněného vzaly za podklad pro rozhodnutí výhradně důkazy svědčící v jeho neprospěch, přičemž je hodnotily způsobem nejvíce přitěžujícím. Naopak se nevypořádaly s důkazy svědčícími v jeho prospěch. K tomu podrobně popsal vlastní pohled na zásadní skutečnosti důležité pro hodnocení důkazů, zejména rozpory ve znaleckém posudku prof. MUDr. Jana Hořejšího, DrSc. a ve výpovědích jednotlivých svědků, a vyjádřil se k osobnosti a chování poškozené. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu obviněný namítl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok týkající se viny, jelikož soud de facto zamítl jeho odvolání, ale s ohledem na formální chybu nalézacího soudu znovu rozhodoval o trestu, aniž by rozhodl o vině.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 2 To 10/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 57 T 2/2014, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že obviněný brojil výlučně proti skutkovým zjištěním, když se formou polemiky se závěry soudů obou stupňů dostal k vlastním skutkovým verzím odlišným od závěrů soudů a domáhal se jiného hodnocení důkazů. Takové skutečnosti podle státní zástupkyně nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod. V posuzované věci se nejedná ani o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, odvolací soud zcela zřetelně částečně vyhověl opravnému prostředku obviněného, což vyjádřil ve výroku podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu, kdy zrušil napadený rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu. Ve zbytku námitek z odvolání, kterým nebylo vyhověno, již nebylo třeba odvolání zamítat, takže v tomto směru nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně. Odvolací soud totiž rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž řádný opravný prostředek může buď zamítnout nebo podanému odvolání zcela nebo zčásti vyhovět, takže zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen v té části, v níž shledá vadu. Státní zástupkyně k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 17/2002 č. 417 a sv. 23/2003 č. 531.
Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněný D. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a Vrchního soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu)a doplnění dokazování neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu s tím, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok o vině, když odvolání směřovalo rovněž do tohoto výroku.
Taková dovolací námitka je však zcela lichá. Odvolací soud rozhodoval zcela v intencích příslušných ustanovení trestního řádu, konkrétně vyjádřených v §254 a §256, včetně adekvátně zvoleného výroku. Pokud zruší napadené rozhodnutí pouze v té části, v níž shledá vadu, ve zbytku neužije zamítací výrok. To je v souladu se zákonnou úpravou, dle které se o odvolání rozhoduje jako celku. Napadený výrok odvolacího soudu byl tedy úplný.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu