ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.886.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 886/2015 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015 o dovolání podaném M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 55 To 207/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 118/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 4 T 118/2011 byl M. P. uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), §229 odst. 2 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal M. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 55 To 207/2014 tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. P. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž usnesení odvolacího soudu napadl v celém rozsahu. Nejprve namítl, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin, neboť postrádá prvek protiprávnosti, když jednal se souhlasem poškozeného. Soudům dále vytkl, že nedostatečně zkoumaly míru odpovědnosti všech osob, které by se dle občanskoprávních a pracovněprávních předpisů měly na náhradě vzniklé škody podílet, a to zejména míru takové odpovědnosti poškozeného M. D. Soudy přitom měly tyto skutečnosti zohlednit ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Obviněný dále namítl chybné posouzení vztahu mezi ním a M. D., který měl být správně kvalifikován jako pracovněprávní vztah podle §2 zákoníku práce (zák. č. 262/2006 Sb., dále jen ZP). Byť obviněný pracoval podle pokynů, v dohodnuté době a na dohodnutém místě, a navíc mu M. D. dodal potřebný materiál a nářadí a přítomen byl i prvek nadřízenosti a podřízenosti mezi ním a M. D., tak odvolací soud aplikoval chybně normy hmotného práva, a to přesto, že i bez jakékoli explicitně prokázané pracovněprávní dohody (písemnosti) je zřejmé, že popsané znaky vztahu mezi obviněným a M. D. naplňují znaky pracovněprávní dohody. Rovněž uvedl, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně vyhodnotily aplikaci pracovněprávních předpisů, na základě kterých by bylo možné dospět k závěru, že jistý typ pracovněprávní smlouvy mezi obviněným a M. D. uzavřen byl. Pokud v tomto směru měly soudy nějakou pochybnost, měly v souladu se zásadou materiální pravdy tuto skutečnost v rámci dokazování doplnit. Další část svého dovolání obviněný zaměřil na problematiku smlouvy o dílo , jelikož pokud by snad neměl být vztah mezi obviněným a M. D. posouzen jako pracovněprávní, měly soudy při rozhodování podle §228 odst. 1 tr. ř. vycházet z obecných občanskoprávních předpisů, které upravují obecnou odpovědnost za škodu, konkrétně pak z §420 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) a z §637 obč. zák. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že M. D. porušil své právní povinnosti a podílel se tak na vzniku škody (požáru střechy) a měl by se tedy podílet i na náhradě vzniklé škody ve smyslu ustanovení §441 obč. zák. Soudy prvního i druhého stupně tak dle obviněného nesprávně posoudily otázku odpovědnosti za škodu. Obviněný rovněž rozvedl problematiku odpovědnosti z uzavřené smlouvy o dílo , a to se závěrem, že nebyla zohledněna odpovědnost M. D. Z hlediska odpovědnosti za vady díla přitom podle ustanovení §637 obč. zák. vyplývá, že obviněný je zproštěn odpovědnosti za vady díla či za následky způsobené vadným dílem, které bylo zhotoveno zcela se souhlasem a na základě pokynů M. D., za použití materiálu jím dodaným, a za okolností, kdy obviněný na nevhodnost pokynů a na nevhodnost dodaného materiálu několikrát upozorňoval. Obviněný v tomto spatřuje okolnost vylučující protiprávnost, jelikož jednal se souhlasem poškozeného, a to s odvoláním na §30 tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Liberci - pobočka Liberec (správně: Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci) ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 55 To 207/2014, současně aby zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 4 T 118/2011, a to pro vady dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci přitom uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení či neprovedení části důkazů (zejména stran posouzení pracovního vztahu mezi ním a poškozeným M. D.) a přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci.
Pokud obviněný soudům vytýká, že v případě pochybností o charakteru vztahu s poškozeným M. D., měly v souladu se zásadou materiální pravdy doplnit dokazování, tak Nejvyšší soud v tomto připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování.
Dále lze uvést, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými (právními) úvahami se přitom řídily na straně druhé. Pokud soudy dospěly k závěru, že obviněný (společně s J. M.) prováděl svářečské práce bez potřebných svářečských zkoušek a bez předchozího vyhodnocení požárního nebezpečí, přičemž v důsledku porušení ustanovení §17 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, došlo ke vznícení izolačního materiálu a následný požár na objektu způsobil škodu, resp. požárem byl další majetek ohrožen, tedy z nedbalosti způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčinil požár a čin způsobil proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, tak tyto závěry jsou podloženy (prokázány) nejen svědeckými výpověďmi obviněného, J. M., M. D., M. N. a příslušnými znaleckými posudky, ale i dalšími skutečnostmi, které vyplývají z provedeného dokazování, lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
Obviněný v podstatné části svého dovolání rozporuje předmětná rozhodnutí stran uložené povinnosti k náhradě škody. Vychází přitom z názoru, že soudy měly v předmětné věci aplikovat normy pracovního práva, resp. vycházet z odpovědnosti ze smlouvy o dílo. Tímto však de facto namítá nesprávnou aplikaci §228 odst. 1 tr. ř. Jedná se tak o námitku procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom však, jak uvedl již soud druhého stupně, ani poukaz obviněného na srozumění poškozeného M. D. s tím, že obviněný neměl odpovídající kvalifikaci k nakládání se svářecím zařízením, na to, že to byl poškozený, kdo mu dodal nevhodné nástroje i materiál, že poškozený nezajistil funkční prostředky požární ochrany apod., nemůže obviněného zbavit trestní odpovědnosti za spáchaný čin. Nelze totiž zaměňovat trestněprávní odpovědnost a zavinění podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za spáchaný čin s odpovědností za vady díla z uzavřené smlouvy o dílo podle obč. zák., jelikož podstatou trestního řízení je posouzení jednání a okolností tohoto jednání, jímž byl při realizaci díla zapříčiněn požár a vzniklo tak obecné nebezpečí. Obviněný nejednal v tísni či pod nátlakem a bez jakékoli sankce mohl výkon práce odmítnout, a pokud tak neučinil, zůstává trestněprávně odpovědným za své jednání. Nejvyšší soud dále připomíná, že soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích náležitě odůvodnily, proč nebyl vztah mezi obviněným a poškozeným M. D. posuzován jako pracovněprávní podle ZP. Obviněnému lze sice přisvědčit v tom, že byť podle §34 odst. 2 ZP musí být pracovní smlouva uzavřena písemně, tak nedodržení této formy není stiženo nicotností, což znamená, že pracovní smlouva bude platná i tehdy, bude-li sjednána ústně nebo dokonce faktickým jednáním. Avšak dalšími okolnostmi, ze kterých vyplývá, proč by neměl být vztah mezi obviněným a poškozeným M. D. posuzován jako pracovněprávní, se již soudy zabývaly (viz např. str. 7 a 8 usnesení soudu druhého stupně), když kromě uvedeného se jedná o otázku provedeného dokazování, přičemž, jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud není povolán k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Právně relevantně sice obviněný uplatnil námitku stran aplikace institutu svolení poškozeného s odkazem na §30 tr. zákoníku, přičemž by se jednalo o jednu z okolností vylučujících protiprávnost, které způsobují, že čin, i když jinak (s výjimkou protiprávnosti) neboli zdánlivě naplňuje všechny znaky trestného činu, není trestným činem. Této námitce však nelze přisvědčit. Nejvyšší soud se v tomto směru shoduje s názorem soudu druhého stupně, který mj. uvedl, že poškozený může dát svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám rozhodovat, aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti. Souhlas je proto bezvýznamný u některých trestných činů, zejména když se jedná o zájmy celospolečenské. Může tedy nastat situace, že poškozený by mohl rozhodovat o svém individuálním zájmu, avšak tímto není dotčena odpovědnost za čin, kterým byl porušen nebo ohrožen chráněný zájem, o kterém nemůže poškozený rozhodovat. Přitom jednáním obviněného byla rovněž dotčena práva společnosti Nescar Sport, s.r.o., a dalších osob, které se v objektu v době činu nacházely. Nadto lze dodat, že poškozený M. D. nesvolil k tomu, aby obviněný nedbalostním jednáním zapříčinil požár, přičemž případný souhlas k takovému jednání by byl irelevantní, když ochrana, kterou §273 tr. zákoníku poskytuje, překračuje zájem jednotlivce a je zájmem celospolečenským, když objektem trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 tr. zákoníku je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku, přičemž postačí i ohrožení nebo porušení jen jednoho z uvedených zájmů.
Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Lze uzavřít, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu