ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.981.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 981/2015 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2015 o dovolání, které podal obviněný PaedDr. A. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 6 To 25/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 31/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. 3 T 31/2014 , byl obviněný PaedDr. A. T. uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 20. 9. 2012 v P., Z. P., v hostelu L. s dosud nezjištěnými osobami prostřednictvím POS terminálu pomocí padělku platební karty majitele C. S., N., H.-S., který získal nezjištěným způsobem, provedl tři transakce, a to v 11.26 hod. ve výši 74.600,- Kč (autoriz. kód), v 11.27 hod. ve výši 74.600,- Kč (autor. kód) a v 11.28 hod. ve výši 50.000,- Kč (autoriz. kód), jako úhradu za fiktivní poskytnuté ubytovací služby v souvislosti se znečištěním a zničením vybavení pokojů hostelu a tímto jednáním způsobil poškozené a. s. Česká obchodní banka, Praha 5, Radlická 150, celkovou škodu ve výši 199.200,- Kč“ .
Za to byl podle §234 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené České obchodní bance, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 150, škodu ve výši 199.200,- Kč.
O odvoláních obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 6 To 25/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 2. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že ani po doplněném dokazování neodstranil zásadní pochybnosti o tom, jakého skutku a jakým jednáním se vlastně měl dopustit. Současně doplnil dokazování v takovém rozsahu, že de facto provedl důkazní řízení, které mělo být provedeno již před soudem prvního stupně, k žádným novým nebo odlišným skutkovým zjištěním nedospěl, jej však postavil do situace, kdy proti rozhodnutí odvolacího soudu již nemůže podat odvolání, které by reagovalo na takto nově konstruovanou důkazní situaci. Obviněný dále namítl, že odvolací soud hodnotil důkazy poněkud jednostranně, zejména výpověď V. S., která byla ovlivněna snahou tohoto svědka předejít vlastnímu trestnímu stíhání. Závěrem namítl, že soudy se nezabývaly otázkou spoluúčasti dalších osob, a nemohly tak správně posoudit otázku viny ani odpovídajícího trestu a jeho výměry.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, současně zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. 3 T 31/2014, a přikázal tomuto soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 8 podle ustanovení §265h odst. 3 trestního řádu předložil spisový materiál s příslušným návrhem na odložení výkonu trestu Nejvyššímu soudu.
V dovolací lhůtě obviněný doplnil dovolání s tím, že udělil plnou moc dalšímu obhájci panu Mario Paolo d´Arezzo LL.M, PhD, avvocato. Uvedl, že trestný čin nespáchal on, ale tři osoby romského původu, které se policii nepodařilo identifikovat, a to přesto, že o to opakovaně žádal. Zopakoval, že tyto osoby, které byly ubytovány jako zaměstnanci jistého pana L., způsobily v hotelu majetkové škody ve výši 8000 euro, a on sám zajistil potřebné opravy. Tyto skutečnosti navíc potvrdila i pokojská hotelu paní Š. S ohledem na Evropskou směrnici 2007/64/CE a nařízení Evropského parlamentu a Rady z 13. 11. 2007 o platebních službách na vnitřním trhu, jež upravují protiprávní používání platebních karet osobami, které nejsou jejich držiteli, nelze postihovat obchodníka nebo správce hotelu, který pouze obdrží platbu za služby či jiné požitky vyplývající z obchodního vztahu. V dané věci se jednalo o použití naklonované platební karty, jejíž neoprávněné použití nemohl rozeznat. Soudy dále nevzaly v úvahu skutečnost, že škoda způsobená použitím předmětné platební karty byla kryta mezinárodní pojistkou. V průběhu řízení rovněž dostatečně zdůvodnil, proč byly obchodní transakce provedeny na terminálu pana S. K výpovědi tohoto svědka obviněný uvedl, že pan S. nebyl svědkem uvedených skutků, neboť nikdy na vlastní oči neviděl předmětnou platební kartu a nemohl tedy vědět, zda byla pravá nebo falešná, a vypovídal tak pouze o skutečnostech, o kterých slyšel od jiných osob. Způsob hodnocení výpovědi uvedeného svědka ze strany soudů proto obviněný považuje za porušení principu presumpce neviny, když odvolací soud ani neuvedl důvody na podporu svého přesvědčení o jeho vině.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 8. 12. 2014, sp. zn. 3 T 31/2014 a nařídil znovuotevření přípravného řízení a soudního procesu vůči obviněnému.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že obviněný zaměřil svoje námitky k provádění důkazů soudem prvního a druhého stupně, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, což neupravuje hmotné právo, nýbrž předpisy trestního práva procesního, zejm. §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §263 odst. 6, 7 trestního řádu. Takové námitky však nejsou podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod. Státní zástupce neshledal žádnou vadu ani v postupu odvolacího soudu, když poté, co nalézacímu soudu vytkl, že vyšel i z důkazů, které nejsou zaznamenány v protokolu o hlavním líčení, že byly řádně provedeny, sám toto pochybení napravil. Samotný návrh v doplnění dovolání považuje státní zástupce za zmatečný, jelikož není jasné, jaké rozhodnutí vlastně dovolatel napadá a čeho se domáhá. Rovněž v doplnění dovolání uvedené námitky se míjí s uplatněným dovolacím důvodem, neboť jsou vesměs opět zaměřeny na provádění a hodnocení důkazů, a jsou založeny na nesouladu se skutkovými závěry soudů. Odkaz na právní předpisy Evropské unie považuje státní zástupce toliko za všeobecný. Jediná námitka, která by se mohla extrahovat pod uplatněný důvod dovolání, spočívá v argumentaci, že škoda způsobená bance byla kryta mezinárodní pojistkou. Jelikož však možnost uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu bez dalšího nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti, považuje ji státní zástupce za zjevně neopodstatněnou.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V návaznosti na to nepovažuje za důvodný ani postup podle §265o odst. 1 trestního řádu.
Obviněný PaedDr. A. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí odůvodnil. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů. Vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolací argumentace byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, míjela se proto s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že usvědčení obviněného z vědomého užití padělku platební karty k vlastnímu obohacení nestálo na jediném důkazu, ale na řadě dalších, to i objektivních, jak na ně přehledně poukázal odvolací soud. Pokud bylo možno přiznat s určitou mírou tolerance právní relevanci dovolací námitce o možnosti uplatnění odpovědnosti za způsobenou škodu odlišnými právními normami od trestního práva na podkladě pojistné smlouvy, pak taková námitka je zcela lichá. Pojistné smlouvy totiž pouze kryjí způsobené škody poškozeným subjektům neodvisle od škůdců (zde pachatelů trestné činnosti), nemohou suplovat sankční, výchovnou, generálně-preventivní funkci norem trestního práva.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu