ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.985.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 985/2015 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovolání podaném M. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 6 To 68/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 1/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 6 T 1/2014, byl M. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal M. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 6 To 68/2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný M. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Nejprve namítl, že zásadně nesouhlasí s tím, aby skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jelikož nenaplňuje jeho skutkovou podstatu, když nebyla naplněna objektivní stránka daného trestného činu, tedy uvedení poškozeného v omyl, ani jeho subjektivní stránka, tedy úmysl obviněného nevrátit půjčené peníze poškozenému, když takový úmysl musí být dán v době, kdy si předmětnou částku půjčoval. K objektivní stránce trestného činu poznamenal, že uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Nicméně obviněný je toho názoru, že právní hodnocení soudu prvního stupně nevyplývá z provedeného dokazování, neboť jak sám odvolací soud uvedl, obviněný i poškozený se shodli, že důvodem půjčky bylo předání peněz D. K. V tomto tedy nedošlo k uvedení poškozeného v omyl. Dále uvedl, že skutečnosti spočívající v tom, jak bude vrácena půjčka a v jakém rozsahu, nelze zahrnovat do objektivní stránky trestného činu podvodu, přičemž poškozený měl dostatek informací, na základě kterých se mohl rozhodnout, zda daný finanční obnos obviněnému půjčí, či nikoli. Pokud jde o subjektivní stránku daného trestného činu, tak „§250 trestního zákoníku“ (zřejmě myšleno §209 trestního zákoníku, anebo §250 trestního zákona – zák. č. 140/1961 Sb.) vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu zapůjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednat alespoň s vědomím, že peníze nebude moci ve smluvené lhůtě vrátit, čímž uvádí věřitele v omyl proto, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. V daném případě však překážky vrátit půjčku vznikly až po uzavření smlouvy, přičemž tyto nemohl předvídat. Smlouvu uzavíral za příznivé ekonomické situace a byl tak přesvědčen, že nebude problém půjčku vrátit. Oba soudy dospěly k názoru, že jednal v nepřímém úmyslu, jelikož s ohledem na svou finanční situaci musel vědět, že může nastat situace, že nebude sto závazek splnit. Z provedených důkazů však nebylo dovozeno, že ve chvíli, kdy si půjčoval peníze, již jednal v úmyslu (byť alespoň nepřímém) peníze buď nevrátit vůbec, anebo ve smluvené lhůtě, a uvést tak poškozeného v omyl. Navíc ani nedošlo k obohacení jeho, nýbrž D. K., pro něhož byla půjčka určena. Obviněný dále podotkl, že si je jistý úhradou částky 750.000,- Kč, k čemuž docházelo postupně ve splátkách v hotovosti. Orgány činné v trestním řízení se však spokojily s tvrzením poškozeného, že ten tyto peníze neobdržel, aniž by např. ověřily jeho bankovní účet. Stejně tak odvolací soud označil tuto námitku za účelové tvrzení. Přitom kdyby soudy přisvědčily tvrzení obviněného, mělo by přinejmenším dojít ke změně právní kvalifikace trestného činu, kdy výše škody by již nedosahovala velkého rozsahu [§209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], ale jednalo by se o škodu značnou [§209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku]. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 6 To 68/2014, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na předmětné usnesení. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci nebo, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl v dané věci sám rozsudkem. Zároveň svým dovoláním dal podnět, aby předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, jelikož z důvodů uvedených v dovolání je zřejmé, že trestný čin podvodu nespáchal a měl by tak být obžaloby zproštěn.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který uvedl, že pokud obviněný namítá nenaplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, konkrétně znak uvedení v omyl , tak již odvolací soud uvedl, kterými konkrétními okolnostmi je tato objektivní stránka představována, přičemž v jednání obviněného lze spatřovat jak znak uvedení v omyl , tak i znak zamlčení podstatných skutečností . Státní zástupce má přitom za to, že soudy správně a v souladu se skutkovými zjištěními dovodily, že obviněný uvedl poškozeného v omyl jednak ohledně termínu splacení půjčky, dále ohledně možnosti získání prostředků na úhradu půjčky a rovněž ohledně účelu užití půjčky. Obviněný, se svými zkušenostmi z podnikání, musel z předešlého stavu hospodaření společnosti DENNYS CZ, s. r. o. (které byl spoluvlastníkem), vědět, že tato s velkou pravděpodobností nevytvoří dostatečný zisk, který by umožňoval např. formou půjčky od společnosti získat peníze na kompletní úhradu dluhu a že do termínu splatnosti ani finanční prostředky ze společnosti nebude moci legálním způsobem získat. Rovněž nebyl v situaci, aby ji mohl hradit ze svého majetku. Obviněný se svého jednání navíc dopustil i formou zamlčení podstatných skutečností , neboť od poškozeného peníze ve formě půjčky vylákal v situaci, kdy mu zatajil svou faktickou nezpůsobilost tyto vrátit. Ve vztahu k subjektivní stránce skutkové podstaty trestného činu podvodu se lze ztotožnit s úvahami odvolacího soudu, který náležitě zdůvodnil, co svědčí o eventuálním úmyslu obviněného, přičemž překážky ke splacení půjčky, které obviněný uvádí ve svém dovolání, dle státního zástupce nenastaly až po jejím sjednání. Obviněnému byla známa jeho nedobrá majetková situace, stejně jako hospodářská situace společnosti DENNYS CZ, s. r. o., která v podstatě znemožňovala získat od této společnosti půjčku na úhradu dluhu. Lze tedy dovodit, že půjčku obviněný sjednával již s vědomím, že ji reálně nebude moci splatit v souladu se sjednanými smluvními podmínkami, s čímž byl také zjevně srozuměn. Eventuální úhradu půjčky tak vázal na nejistou budoucí událost, přičemž reálně nemohl počítat s tím, že nastane. Pokud se obviněný domáhá snížení celkové výše způsobené škody o 750.000,- Kč, a tím i změny právní kvalifikace svého jednání, je nutné uvést, že obviněný touto námitkou napadá skutková zjištění soudů a hodnocení důkazů, a pod jím uplatněné dovolací důvody ji tak podřadit nelze. Touto problematikou se navíc zabýval již odvolací soud, který dovodil, proč obhajobě obviněného v tomto směru neuvěřil. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že pokud obviněný namítá rozpory a neúplnost provedeného dokazování, tak rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy prvního i druhého stupně své (ve věci přijaté) závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti učiněných skutkových zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Obviněný právně relevantně uplatnil námitky, kterými zpochybnil správnost právní kvalifikace svého jednání, a to zejména stran absence objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Nejvyšší soud však shledal, že těmto nelze přisvědčit. Je přitom namístě připomenout, že obviněný uplatnil de facto stejné námitky jako ve svém odvolání s tím, že těmi se zabýval již odvolací soud.
K námitce obviněného, že skutek, tak jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován, Nejvyšší soud připomíná, že za naplněné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku lze považovat ty, které spočívají v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku takovým činem škodu velkého rozsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1627/2014), kdy škodou velkého rozsahu se rozumí škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč, což vyplývá z výkladového pravidla uvedeného v §138 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o objektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, tak ta spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici. Podstatné skutečnosti přitom pachatel zamlčí, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tedy podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzn. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Důležité je přitom zamlčení podstatných skutečností pachatelem, tudíž není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit. Přitom v jednání obviněného lze spatřovat jak znak uvedení v omyl , tak i zamlčení podstatných skutečností . V souladu se skutkovými zjištěními, které náležitě rozvedl odvolací soud např. na stranách 4 a 5 svého rozhodnutí, bylo správně dovozeno, že obviněný uvedl poškozeného v omyl jednak ohledně termínu splacení půjčky, dále ohledně možnosti získání prostředků na úhradu půjčky, stejně jako ohledně účelu užití půjčky. Obviněný si přitom musel být s ohledem na předešlé hospodaření společnosti DENNYS CZ, s. r. o., vědom, že nebude schopen vytvořit dostatečný zisk na úhradu dluhu. Rovněž musel vědět, že do termínu splatnosti ani finanční prostředky nebude moci získat. V tomto směru bylo nepochybně zjištěno a také prokázáno, že obviněný sám nedisponoval dostatkem finančních prostředků a půjčku nemohl hradit ani ze svého majetku. Obviněný nadto tyto podstatné skutečnosti zamlčel, v důsledku čehož o nich poškozený neměl náležité povědomí při svém rozhodování o poskytnutí půjčky. Jak konstatuje odvolací soud ve svém rozhodnutí, znalec z odvětví účetnictví navíc objasnil, proč mohl mít obviněný peníze ze zisku společnosti nejdříve tři měsíce po celkové splatnosti dluhu.
Obviněný dále uvedl, že překážky vrátit půjčku vznikly až po uzavření smlouvy, přičemž tyto nemohl předvídat. Avšak ze skutkových zjištění vyplynulo, že překážky ke splacení půjčky nenastaly až po jejím sjednání. Tyto překážky byly přítomny již v době sjednávání půjčky a obviněnému musely být známy, což dokládá mj. hospodářská situace společnosti DENNYS CZ, s. r. o., anebo jeho vlastní finanční možnosti. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 431/2010, pokud pachatel věděl, že sliby, které dal poškozenému, nebude plnit, neboť fakticky nemá k dispozici dostatečné finanční prostředky na vrácení dluhu a ani tyto prostředky nemohl v blízké době získat, svědčí takové jednání o existenci alespoň eventuálního úmyslu. U nepřímého či eventuálního úmyslu přitom pachatel zjevně ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, tak je s touto skutečností srozuměn. Lze tedy shrnout, že i subjektivní stránka označeného trestného činu byla naplněna. S přihlédnutím k obligatorním znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je pak zřejmé, že došlo k naplnění jeho skutkové podstaty.
Stran námitky splacení částky 750.000 Kč, k čemuž mělo docházet postupně ve splátkách v hotovosti, lze nejprve uvést, že odvolací soud zdůvodnil, proč shledal tvrzení obviněného za účelové. Za situace, kdy obviněný poměrně nelogicky nedisponuje žádným potvrzením o jím tvrzených platbách, kdy neexistují žádní svědci podporující tvrzení obviněného, a s přihlédnutím k dalším okolnostem lze souhlasit s názorem vysloveným odvolacím soudem o účelovosti tohoto tvrzení. Nejvyšší soud však považuje za nezbytné podotknout, že již samotným podvodným vylákáním peněz od poškozeného došlo k dokonání zločinu podvodu, a tudíž je způsobenou škodou celá vylákaná finanční částka bez ohledu na to, zda obviněný později vylákané peníze nebo jejich část poškozenému vrátil. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). Hypotetické splacení části půjčené částky tak ani nemůže zavdat důvod ke změně právní kvalifikace označeného zločinu ve smyslu §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu proto nezbylo než takto podané dovolání M. K. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu