ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1020.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1020/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Mgr. M. Š., o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 51/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2014, č. j. 70 Co 494/2013-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 jako soudu prvního stupně ze dne 23. května 2013, č. j. 6 C 51/2012-72, ve znění opravného usnesení č. j. 6 C 51/2012-106, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 71.250 Kč s příslušenstvím a konstatování, že v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 60 Sm 326/2008 a později pod sp. zn. 47 Cm 521/2009 došlo k průtahům a tím bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces.
Uvedené částky i konstatování porušení práva se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která mu měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 60 Sm 326/2008 a později pod sp. zn. 47 Cm 521/2009, jež trvalo celkem tři roky a čtyři měsíce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014).
Namítá-li žalobce v dovolání, že v napadeném rozsudku se nijak nepromítla skutečnost, že řízení směnečné je tzv. zkrácené řízení, pak Nejvyšší soud poukazuje na to, že s uvedenou námitkou se odvolací soud vypořádal v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když uvedl, že řízení o směnkách má být z principu věci rychlé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 3203/2013), to však neznamená, že by každé směnečné řízení mělo trvat pouze určitou dobu (zákon pro jeho trvání žádnou konkrétní dobu nestanoví). Rovněž v případě posuzování přiměřenosti délky směnečného řízení je třeba hodnotit konkrétní okolnosti případu. Zejména je třeba zvážit, zda stál v posuzovaném řízení poškozený na straně žalobce nebo žalovaného, neboť rychlost směnečného řízení je stanovena na ochranu prvně uvedeného, kterým žalobce v tomto řízení nebyl.
Žalobce vymezuje v dovolání též otázku, zda skutečnost, že v meritu věci bylo rozhodnuto pouze soudem prvního stupně (neboť odvolací soud se zabýval pouze záležitostmi procesní povahy) je důvodem závěru, že řízení bylo vedeno jako dvojinstanční. Odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (srov. část IV, ad a/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 58/2011), pokud při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení zohlednil, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Není přitom rozhodné, zda se jedná o přezkumné řízení týkající se otázky procesní, nebo hmotněprávní, neboť v obou případech je započítáno do celkové délky řízení.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu