ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1028.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1028/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 30.000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 84/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2011, č. j. 11 Co 244/2010-160, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 12. 2009, č. j. 18 C 84/2006-121, zamítl žalobu na zaplacení částky 30.000.000 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, č. j. 11 Co 244/2010-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 30,000.000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem policie. Dne 6. 3. 2001 byla u žalobce doma v rodinném domě na adrese R. provedena domovní prohlídka. Domovní prohlídka byla provedena na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 2. 3. 2001. V příkazu k domovní prohlídce bylo specifikováno, že má být provedena v rekreační chatě a prostorách k ní náležejících na adrese R., P.-z., jejímž majitelem je M. G., a kterou obývají manželé S. a A. Ž. V příkazu k domovní prohlídce byla tedy označena nemovitost, která sousedila s rodinným domem, v němž byla provedena prohlídka. Obě nemovitosti stály na sousedních pozemcích a byly odděleny plotem. Žalobce se domníval, že provedením domovní prohlídky v nemovitosti jiné než označené v příkazu k domovní prohlídce mu vznikla nemajetková újmu způsobená nesprávným úředním postupem, a z tohoto titulu se domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 30.000.000 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k názoru, že v dané věci absentuje základní podmínka pro přiznání přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), když v postupu policie nelze spatřovat nesprávný úřední postup. Okolnost, že příkaz k domovní prohlídce obsahoval označení prostor obývaných žalobcem a jeho manželkou jako rekreační chata a nikoli jako dům, nemůže vést sama o sobě k závěru, že se orgány provádějící domovní prohlídku dopustily nesprávného úředního postupu. Příkaz k domovní prohlídce dostatečně specifikoval, že domovní prohlídka měla být provedena v nemovitosti a k ní náležejících prostorách, které v dané době měli užívat žalobce s manželkou, a tam také fakticky provedena byla. Soud prvního stupně také zohlednil, že objekt byl na místě samém označen zavádějícím způsobem a že důkazy získané při předmětné domovní prohlídce nebyly jako důkaz provedeny v trestním řízení. Konstatoval, že není naplněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, neboť není dán odpovědnostní titul, a žalobu proto zamítl.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že rozhodující je zejména skutečnost, že příkaz k domovní prohlídce směřoval k tomu, aby byla provedena v objektu, ve kterém bydlel žalobce se svou manželkou, a v tomto objektu také domovní prohlídka fakticky realizována byla. Okolnost, že v příkazu k domovní prohlídce byl objekt nesprávně označen, považoval za pouhou administrativní chybu, která nemohla založit nesprávný úřední postup. Shodně se soudem prvního stupně také poukázal na skutečnost, že důkazy získané při domovní prohlídce nebyly v trestním řízení použity a že byl objekt nedostatečně označen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“). Ve svém podání označuje dvě otázky zásadního právního významu, a to 1) zda je policejní orgán oprávněn provést domovní prohlídku na jiné adrese, než která je uvedena v příkazu k domovní prohlídce a 2) zda postup policejního orgánu, který provede domovní prohlídku na jiné adrese, než která je uvedena v příkazu k domovní prohlídce, zakládá nesprávný úřední postup. Dovolatel se domnívá, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci, když uvedl, že není dán nesprávný úřední postup. Je totiž toho názoru, že pokud soud vydá příkaz k domovní prohlídce, kde se přikazuje provést domovní prohlídku na určité adrese, může být domovní prohlídka provedena pouze na této adrese a nelze ji provést na adrese jiné. Pokud policie provedla domovní prohlídku na adrese jiné, než která byla označena v příkazu k domovní prohlídce, neměla k takové prohlídce oprávnění. Dovolatel se domnívá, že takovým postupem policie bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných lidských práv, zejména práva na domovní svobodu. Dovolatel také považuje rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť odůvodnění rozsudku dle jeho názoru postrádá skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky, zda provedení domovní prohlídky v objektu jiném, než který byl označen v příkazu k domovní prohlídce, zakládá vždy nesprávný úřední postup, za který náleží přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle ustanovení §31a OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
V obecné rovině lze domovní prohlídku považovat za úkon přispívající k naplnění ústavně aprobovatelného veřejného zájmu stíhání trestných činů a spravedlivého potrestání jejich pachatelů; její použití však současně vyžaduje respektování ústavněprávních limitů, neboť sebou nese riziko vážného omezení základních práv a svobod jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549)]. K těmto právům garantovaným ústavním pořádkem patří zejména právo na domovní svobodu a nedotknutelnost obydlí ve smyslu čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), které „spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy)“ [obdobně srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)]. Právo garantované ustanovením čl. 12 Listiny tak úzce souvisí s právy garantovanými čl. 7, 8 a 10 Listiny, která společně vytváří osobnostní (soukromou) sféru každého jednotlivce, kterou právo garantované čl. 12 Listiny prostorově vymezuje obydlím. Účelem tohoto základního práva je respekt a záruka, aby jednotlivec nebyl rušen v soukromé (prostorové) sféře. Právo na prostorově vymezené soukromí plní jak funkci svobody (status negativus), ale jde také o hodnotové rozhodnutí ústavodárce. Z toho vyplývá, že jednak chrání právo jednotlivce před nechtěným vniknutím veřejné moci do soukromého prostoru; v podobě objektivního práva pak působí tak, že akty veřejné moci musí respektovat hodnotovou relevanci prostorově vymezeného soukromí.
K řádnému, zákonnému a ústavně konformnímu provedení domovní prohlídky tak v zásadě může dojít toliko tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné, účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak a jsou příslušnými orgány dodržena všechna zákonem stanovená pravidla a procedury.
V souzené věci se jeví jako sporná zejména otázka, zda byla provedená domovní prohlídka zákonná, tedy zda policie postupovala v souladu se zákonem, když provedla prohlídku v objektu, jehož označení se neshodovalo s označením objektu v příkazu k domovní prohlídce.
K této otázce se již vyjadřoval Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“), a to v jiné věci žalobce A. Ž. Ve svém rozhodnutí Žirovnický proti České republice ze dne 5. 10. 2010, stížnost č. 7022/06, ve vztahu k totožnému příkazu k domovní prohlídce vydanému Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 2. března 2001, Soud uvedl, že „se domnívá, že s ohledem na všechny jemu známé okolnosti, […]identifikace míst v rozhodnutích soudu ze dne 13. prosince 2000 a ze dne 2. března 2001, vycházejících ze zákona o policii a z trestního řádu, nebyla nedostatečná nebo nepřesná natolik, aby způsobila nezákonnost takto povolených opatření. Podle názoru Soudu z rozhodnutí nepopiratelně plyne, že sledování a domovní prohlídky se měly uskutečnit v místech obývaných stěžovatelem a jeho manželkou v obci R. Navíc, prostory se skutečně nacházely za plotem, který byl hned vedle vstupních vrat označen tabulkou s číslem. Před vydáním povolení k přístupu na místa mohla mít policie skutečně problém odhalit správné číslo, které nebylo zřetelně viditelné z přístupové cesty.“ Soud proto uzavřel, že vykonáním domovní prohlídky nedošlo k porušení práva stěžovatele na respektování jeho soukromého života a jeho domácnosti.
Právní posouzení věci, jež provedl Soud, v zásadě koresponduje s právními závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které, stejně jako Soud, zdůrazňují, že rozhodný zde je fakt, že z příkazu k domovní prohlídce zřetelně plynulo, že má být provedena v obydlí žalobce a jeho manželky a že k záměně evidenčního čísla objektu došlo zejména vinou špatného značení obou objektů.
Obecně lze konstatovat, že při posouzení zákonnosti domovní prohlídky je nezbytné hodnotit, zda byla provedena v souladu s příkazem k domovní prohlídce, tedy mimo jiné v objektu, který je v příkazu k domovní prohlídce označen. Při přezkumu zákonnosti domovní prohlídky však nelze postupovat mechanicky a formalisticky. Domovní prohlídka je provedena v souladu se zákonem i tehdy, je-li provedena v jiném objektu, než v příkazu k domovní prohlídce označeném, je-li však z okolností případu zřejmé, že došlo k chybě, která má svůj zřejmý důvod ve vnějším světě, a zároveň když ze spisu, jakož i ze samotného příkazu k domovní prohlídce (např. označení uživatele objektu) jednoznačně plyne, k jakému objektu byl příkaz k domovní prohlídce směřován.
Ač lze tedy dovolateli přisvědčit, že domovní prohlídka má být provedena toliko v objektu specifikovaném v příkazu k domovní prohlídce, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nelze spatřovat v postupu policie nesprávný úřední postup. K nesprávné specifikaci objektu v příkazu k domovní prohlídce došlo zejména z důvodu nedostatečného označení zaměněných objektů. Tabulka s číslem objektu označeného v příkazu byla umístěna u vchodu do objektu, jež byl prohledán a k jehož prohledání byl také příkaz vydán. Tabulka s číslem objektu, jež měl být v příkazu označen, byla umístěna tak, že nebyla viditelná z veřejné komunikace. Z tohoto důvodu potom došlo k záměně obou objektů, když v příkazu k domovní prohlídce byl označen objekt s č. ev. místo objektu č.p., přestože právě v tomto objektu bylo celou dobu zamýšleno prohlídku provést. To jednoznačně plyne i ze samotného příkazu k domovní prohlídce, který směřuje k provedení domovní prohlídky v objektu, který byl A. Ž. a jeho manželce zapůjčen k bydlení a který také obývali. V takovém objektu byla domovní prohlídka fakticky provedena.
Lze naopak jistě korigovat názor obou soudů, že nemajetková újma žalobci vzniknout nemohla, když při domovní prohlídce shromážděné důkazy nebyly v trestním řízení nakonec využity. Pokud by bylo ve věci shledáno, že postup policie při provádění domovní prohlídky byl nezákonný, pak by k zásahu do práva žalobce na nedotknutelnost obydlí ve smyslu článku 12 Listiny základních práv a svobod došlo již provedením samotné nezákonné domovní prohlídky, jíž by bylo zasaženo do chráněné sféry (prostorové dimenze práva na soukromí) žalobce, a nikoliv teprve provedením při ní zajištěných důkazů v trestním řízení. V souzené věci však dovolací soud vzhledem k okolnostem případu nesprávný úřední postup policie při provádění domovní prohlídky neshledal, provedenou domovní prohlídku proto nelze považovat za nezákonnou. Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že zde není dána základní podmínka pro přiznání zadostiučinění podle OdpŠk, tedy existence nesprávného úředního postupu (nebo nezákonného rozhodnutí).
Dovolací soud nesdílí ani názor dovolatele, že je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, když odvolací soud svůj rozsudek dostatečně odůvodnil a veškeré relevantní okolnosti v něm vyložil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Lubomír Ptáček,Ph.D.
předseda senátu