ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1076.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1076/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně JUDr. M. S. , jednající jako insolvenční správce úpadce Ing. J. B., proti žalované České republice – Krajskému úřadu Středočeského kraje , se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, o zaplacení 1 204 938 470 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 101/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 64 Co 380/2013-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. srpna 2013, č. j. 10 C 101/2013-23, bylo řízení co do částky 1 093 351 247 Kč zastaveno.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2013, č. j. 64 Co 380/2013-39, změnil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 182/2010 uplatňoval nárok jiný subjekt než v této věci, tak zde nemůže být dána totožnost účastníků. Ing. J. B., kterého v tomto řízení zastupuje insolvenční správkyně, nebyl v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 182/2010 účastníkem řízení, a proto nemohla nastat ani překážka litispendence pro řízení v této věci.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná dovolání k Nejvyššímu soudu s tím, že opakovaně namítala nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť Krajský úřad Středočeského kraje není subjektem, který by byl oprávněn jednat za stát. Jako otázku zásadního právního významu pokládá, zda za Českou republiku může jednat v soudním řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) přímo správní orgán, který vydal jako odvolací orgán správní rozhodnutí a prováděl příslušné řízení, pokud je nárok uplatňován ve vztahu k rozhodnutí nebo úřednímu postupu v režimu výkonu přenesené působnosti státní správy. Dovolatelka dále uvádí, že se odvolací soud zabýval pouze totožností věci a účastníků (překážkou litispendence) a již nezkoumal námitky týkající se pasivní legitimace, které dovolatelka vznášela. Dovolatelka se domnívá, že pohledávka, od které žalobkyně odvozuje svůj žalobní návrh, je neplatná a neměla být vůbec postoupena. Poté dovolatelka shrnuje skutková tvrzení obsažená v žalobě a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud konstatuje, že ve vztahu k tvrzené neplatnosti postupu pohledávky a překážky litispendence (kterou se výlučně zabýval odvolací soud) dovolatelka, kromě skutkových okolností věci, neuvádí žádné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z dovolání není ani zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud v této otázce odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud podotýká, že se žalovaná ve svém dovolání argumentačně obsáhle věnuje otázce své věcně pasivní legitimace. K tomuto dovolací soud konstatuje, že se již částečně obdobnou věcí, a dokonce i stejným rozhodnutím Okresního úřadu Praha – západ ze dne 16. 10. 2002, vydaného pod č. j. Vod 235-398-SP/02-Bí, zabýval ve svém usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 727/2014, a řešil právě otázku pasivní věcné legitimace.
Nadto je třeba uvést, že příslušnou organizační složku je soud povinen zjistit a jednat s ní, a to dokonce bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7520). Případné chybné určení organizační složky státu žalobcem není ani vadou podání (§43 o. s. ř.) ani nedostatkem podmínky řízení (§104 o. s. ř.), protože občanský soudní řád v §21a odst. 1, potažmo i v ustanovení §6 odst. 1 OdpŠk, zákon kogentně stanoví, kdo vystupuje v řízení za stát, a je povinností soudu, aby tento zákonný příkaz – i bez součinnosti s účastníky řízení – naplnil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 2362/2011), přičemž lze takovouto chybu lze napravit kdykoli během řízení.
Protože dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, nezbylo dovolacímu soudu dovolání žalované odmítnout podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu