ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1203.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1203/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. D. , zastoupeného Mgr. Helenou Tomiškovou, advokátkou se sídlem ve Slatiňanech, T. G. Masaryka 593, proti žalovaným 1) P. D. , a 2) M. D. , oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Dražkovicích 181, o vlastnictví bytu, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 240/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. září 2014, č. j. 18 Co 267/2014-219, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 3 C 240/2009-183, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že V. D. (dále již „zůstavitelka“ nebo „dárkyně“), narozená dne 14. ledna 1924, byla ke dni 1. února 2007 (datum její smrti) výlučnou vlastnicí označené bytové jednotky s předmětným spoluvlastnickým podílem na předmětných pozemcích (dále též „byt“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 22. listopadu 2006, jíž zůstavitelka darovala předmětný byt žalovaným, není ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná, neboť dárkyně v době uzavření této smlouvy netrpěla duševní poruchou, která by ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Podle soudu prvního stupně pro závěr o neplatnosti právního úkonu nestačí zjištění určité míry pravděpodobnosti (byť třeba i vysoké), že osoba jednala v duševní poruše, neboť tato skutečnost musí být zcela jednoznačně a nepochybně prokázána. Soud vyslechl jako svědky osoby, které se s dárkyní v období, kdy předmětný právní úkon učinila, setkaly; jejich výpovědi nebyly zcela jednoznačné, neboť některým svědkům se zůstavitelka jevila jako zcela orientovaná a v pořádku, zatímco další svědci u jmenované pozorovali určité prvky zmatenosti. Pro posouzení, zda zůstavitelka byla způsobilá ke dni 22. listopadu 2006 k uzavření předmětné darovací smlouvy, byl pak rozhodující důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Znalec MUDr. J. K. dospěl k závěru, že hlavním problémem zůstavitelky byl její velmi špatný tělesný stav (nádorové onemocnění), nezjistil však u jmenované klinické projevy demence, připustil mírnou kognitivní poruchu v souvislosti s věkem a závažnou chorobou, která mohla vést k určitému snížení výkonu jejího myšlení, zhoršení paměti, potížím se soustředěním, což ale podle znalce mohlo ovlivnit její rozpoznávací a ovládací schopnosti v době podpisu smlouvy jen nepodstatně. S ohledem na závěry znaleckého posudku soud prvního stupně uzavřel, že se žalobci nepodařilo prokázat, že zůstavitelka v okamžiku sepisu darovací smlouvy dne 22. listopadu 2006 trpěla duševní poruchou, která by ji činila k tomuto úkonu neschopnou, a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. září 2014, č. j. 18 Co 267/2014-219, potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů prvoinstančního řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud pro své rozhodnutí převzal (jako správná a úplná) skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jejich právním posouzením věci. Podle odvolacího soudu má vypovídací hodnotu výpověď notářky, která při předložení textu smlouvy ve formě notářského zápisu dárkyni a následném odsouhlasení právního úkonu nepozorovala, že by byla dárkyně pod tlakem nebo neorientovaná. Odvolací soud dále zdůraznil, že soudu prvního stupně nelze vytknout, že vyšší důkazní hodnotu přiřkl důkazu znaleckým posudkem znalce z oboru psychiatrie, který vyslovil odborný závěr, že dárkyně nebyla nikdy v minulosti duševně nemocná a ani ke dni učinění právního úkonu (22. listopadu 2006) netrpěla duševní poruchou v pravém slova smyslu nebo že by v době podpisu smlouvy trpěla demencí. Snížení výkonu myšlení, zhoršení paměti, potíže se soustředěním mohly podle znalce ovlivnit rozpoznávací a ovládacích schopnosti v době podpisu smlouvy jen lehce – nepodstatně. Záznam pořízený žalobcem dne 23. prosince 2006 (měsíc po podpisu smlouvy) podle závěru znalce vylučuje u dárkyně možnost kvantitativní nebo kvalitativní poruchy vědomí.
Odvolací soud dále zdůraznil, že i když z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně vycházel z dosavadní ustálené judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 30 Cdo 971/2012), která pro závěr o neplatnosti právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžadovala bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu zcela jednoznačně nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (tedy bez náznaku pravděpodobnosti), odvolací soud má za to, že prvoinstanční rozhodnutí vyhoví i nově Ústavním soudem nastavenému standardu (viz nález ve věci sp. zn. I. ÚS 173/13) vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Podle výsledků dokazování (při pečlivém posouzení všech relevantních okolností a důkazů) se v posuzovaném případě existenci poruchy dárkyně při uzavření darovací smlouvy dne 22. listopadu 2006 nezdařilo žalobci prokázat, když se mírně pravděpodobným jeví pouze existence lehce a nepodstatně sníženého výkonu myšlení, zhoršení paměti či soustředění.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, přičemž dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Z obsahu dovolání lze pak vyvodit, že dovolatel primárně brojí proti závěru odvolacího soudu, který podle přesvědčení dovolatele důsledně nereflektoval závěry judikované v nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, který podrobil kritice dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) v otázce tzv. důkazního standardu pro aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. Dovolatel současně činí výtky proti skutkovým zjištěním, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud a namítá, že u dárkyně bylo v době jejího podpisu darovací smlouvy nesporně prokázáno velmi závažné somatické onemocnění – rakovina jater v poslední fázi, jejich totální selhání (delirium), a s tím související onemocnění mozku, s projevy zmatenosti a neorientovanosti, neléčené demence. Dovolatel se domnívá, že v obou řízeních bylo dostatečným způsobem prokázáno, že podmínka vysoké míry pravděpodobnosti, stanovená Ústavním soudem k posuzování, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný okamžik činila neschopnou právně jednat, byla v případě dárkyně trpící prokazatelně tak závažným somatickým onemocněním naplněna, stejně jako v případě stěžovatele v odkazovaném nálezu Ústavního soudu. Podle dovolatele v dosavadním řízení nebylo ani dostatečným způsobem vysvětleno, zda jím napadený notářský úkon, který dovolatel považuje za nestandardní a neplatný, když mimo jiné za dárkyni jednal s notářkou před sepisem darovací smlouvy formou notářského zápisu cizí člověk bez jejího zmocnění, byl v souladu s příslušnými právními předpisy. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Pokud jde o dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky aplikace §38 odst. 2 obč. zák., která by podle názoru dovolatele měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než v předchozí judikatuře dovolacího soudu, a to v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, Nejvyšší soud neshledává důvod k takovému postupu.
K otázce tzv. důkazního standardu při prokazování (ne)platnosti právních úkonů osob jednajících v duševní poruše Ústavní soud ve shora již označeném nálezu (který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) vyložil, že dosavadní (Nejvyšším soudem vyžadovaný) vysoký důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše, vyžadující, aby skutkový závěr byl učiněn „zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“, narušuje spravedlivou rovnováhu mezi relevantními protichůdnými zájmy a ve svém důsledku porušuje právo na ochranu majetku osoby s duševním postižením, pokud byl posuzovaným jednáním negativně zasažen její majetek.
K této Ústavním soudem aktuálně otevřené problematice považuje Nejvyšší soud za nezbytné odkázat na své aktuální usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), v němž uvedl následující:
„Sám Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. II. ÚS 3492/12, ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, zaujal právní názor, že ‚závěr o neplatnosti právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. nezbytně předpokládá, aby bylo vždy bezpečně zjištěno, že jeho subjekt buď nedokáže posoudit následky svého právního úkonu anebo tento právní úkon ovládnout, popř. obojí.‘ Judikatura Nejvyššího soudu ovšem nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. lze přistoupit pouze na základě ‚stoprocentně‘ zjištěného skutku. ‚Tak tomu zajisté není, neboť citované slovní obraty byly do jisté míry vytrženy z kontextu a konkrétních výjimečných okolností jednotlivých soudních případů, v nichž se v drtivé většině řešila otázka neplatnosti právních úkonů učiněných osobami, které v době vzniku sporu již nežily. Přitom Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažených v jimi zpracovaných posudcích v daných sporech, ale že je zapotřebí – způsobem předvídaným v §132 o. s. ř. – tyto posudky hodnotit i ve spojitosti s dalšími důkazními prostředky. A právě v této souvislosti bylo zdůrazňováno, že poněvadž neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu §132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. Soudy totiž v některých případech vybudovaly závěr o skutkovém stavu pouze na zjištěních čerpaných ze znaleckých posudků, které neobsahovaly zcela jednoznačnou informaci o tom, zda předmětná osoba v inkriminovaný okamžik měla (a pokud ano, pak v jakém rozsahu) snížené ovládací a rozpoznávací schopnosti. Ve znaleckých posudcích byly často neurčité či do jisté míry vzájemně si odporující dílčí závěry, případně absence zdravotní dokumentace a relevantních informací o zdravotním stavu (již nežijící) osoby k období, ve kterém učinila sporný právní úkon, byla nahrazována různými odbornými dedukcemi, odhady či předpoklady tehdejšího možného zdravotního stavu posuzovaného, na což Nejvyšší soud reagoval těmito závěry:
* Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení, hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle §38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout;
* Neplatnost právního úkonu podle §38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli;
* Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu §132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat §38 odst. 2 obč. zák.;
* Pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro plytkost popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posouzení přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák.;
* Soud tedy může přistoupit k aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. až v procesní situaci, kdy zjistí relevantní skutkový stav, nikoliv za procesní situace, kdy sám (implicite) připouští určitou míru nesprávnosti takového skutkového zjištění.
Rozborem judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k předmětné problematice lze ovšem vyvodit závěr, že dovolací soud přistupoval k vydávání kasačních rozhodnutí především v těch případech, kdy zaznamenal pochybení při aplikaci §132 o. s. ř. z hlediska způsobu, jak odvolací soud k takovému výsledku v procesu důkazní verifikaci dospěl, nikoliv snad v případech, kdy by sám hodnotil ‚hodnocení důkazů‘ odvolacím soudem. Oproti tomu Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 zavádí jakýsi ‚důkazní standard‘ v těchto sporech, tvrdí-li, že ‚spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat.‘ Přitom podle jeho vlastní ustálené judikatury platí, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se totiž Ústavní soud podle své judikatury zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak (a opět podle judikatury Ústavního soudu) řečeno, jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je toliko věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, přičemž (ani) Ústavnímu soudu nepřísluší znovu ‚hodnotit‘ hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 188/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. 170/99, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. IV. ÚS 581/06).
Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků druhé poloviny 20. století prof. Viktor Knapp (* 1913 - † 1996) např. v učebnici Teorie Práva (in C. H. Beck, 1995, str. 178) zaujal právní názor, že ‚V objektivní stránce dokazování jsou...dány dva aspekty: kognitivní (poznávací) a axiologický (hodnotící). Soud poznává skutkovou podstatu na základě provedených důkazů a zároveň tyto důkazy hodnotí. Z takto získaného poznání a hodnocení pak deduktivně odvozuje závěr o tom, zda thema probandi (předmět dokazování, tj. výrok, jehož pravdivost či nepravdivost má být prokázána) bylo či nebylo dokázáno, tzn. zda je či není pravdivé.‘ Tomuto právně teoretickému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, která např. prostřednictvím aktuálního rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, se k procesu důkazní verifikace vyjadřuje následovně: ‚výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.‘
...pokud bez kontextu okolností byla Ústavním soudem věnována pozornost slovním výrazům v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to s přehlédnutím ustálených závěrů dosavadní právní doktrínou k uvedené problematice - že nikoliv ‚vysoká míra pravděpodobnosti‘ coby ‚důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše‘, nýbrž (na podkladě důkazní verifikace učiněný) toliko závěr o pravdivosti skutečnosti k předmětu dokazování (thema probandi) je oním správným právně teoretickým, ale také judikatorně podepřeným základem pro postup obecných soudů (také) ve sporech o platnost právních úkonů, resp. nyní právních jednání dle §38 odst. 2 obč. zák., resp. §581 o. z. Stěží bude proto akceptovatelné, aby obecný soud kupř. v (dobíhajícím) sporu podle obč. zák. z r. 1964 po provedeném řízení uzavřel, že ‚sice panují jisté pochybnosti o tom, zda ovládací či rozpoznávací schopnosti zůstavitele při jím uzavřené kupní smlouvy byly snížené v důsledku duševní poruchy..., avšak vzhledem k tomu, že zde panuje vysoká míra pravděpodobnosti, že k takovému jednání došlo, je třeba uzavřít, že smlouva je dle §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná...‘“ (Vrcha Pavel, K tzv. „důkaznímu standardu“ ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, in Soudní rozhledy č. 10/2014, str. 347).
Nejvyšší soud shora publikovanému závěru v odborné literatuře přisvědčuje...“
V posuzovaném případě ovšem odvolací soud reflektoval i zmíněný nález Ústavního soudu, přičemž s ohledem na učiněná skutková zjištění dospěl k závěru, že v daném případě podmínky pro aplikaci §38 odst. 2 obč. zák. splněny nebyly, aniž by se tak mělo stát na základě dovolatelem podsouvaného „stoprocentního prokázání duševní poruchy.“ Odvolací soud zcela jasně uvedl, že „Podle výsledků dokazování (při pečlivém posouzení všech relevantních okolností a důkazů) se v posuzovaném případě existenci duševní poruchy dárkyně při uzavírání darovací smlouvy dne 22. 11. 2006 nezdařilo žalobci prokázat, když se mírně pravděpodobným jeví pouze existence lehce a nepodstatně sníženého výkonu myšlení, zhoršení paměti či soustředění.“ Nelze tedy v žádném případě uzavřít, že meritorní rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od závazného nálezu Ústavního soudu, ale ani od stávající judikatury dovolacího soudu.
Brojí-li dovolatel do správnosti skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, je třeba k tomu poznamenat, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Rovněž ani pouhý dovolatelův nesouhlas s učiněným právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu