ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1529.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1529/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce A. Ž. , zastoupeného JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Běluňská 258/68, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 31 C 106/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013, č.j. 3 Co 38/2012-137, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal ochrany své osobnosti na základě ustanovení čl. 13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to zaplacením finanční satisfakce v částce 20.000.000,- Kč. K neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv mělo dojít tím, že příslušníci Policie ČR si v rozporu se zákonem zjednali přístup do rodinného domu čp. v obci R., kde v rozporu se zákonem instalovali odposlouchávací zařízení a pořizovali zvukové záznamy soukromého života žalobce a jeho rodiny, které se pak staly součástí trestního spisu v trestním řízení vedeném proti žalobci. Nezákonnost postupu policie měla spočívat v tom, že příslušný soudce ve skutečnosti vydal povolení k pořizování obrazových, zvukových a jiných záznamů nikoli v budově uvedené shora, ale v chatě č. v obci R.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č.j. 31 C 106/2010-95, žalobu zamítl. Vyšel z toho, že k instalaci odposlouchávacího zařízení v jiném objektu než bylo povoleno soudem došlo v důsledku toho, že oba objekty stojí na společném oploceném pozemku a policisté nevěděli, že číslo umístěné na vstupních dvířkách nepatří k rodinnému domu, ale k chatě. Poukázal také na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. října 2010, který jednomyslně prohlásil stížnost žalobce č. 7022/06 za nepřijatelnou z důvodu, že k zásahu do práva na respektování soukromého života a obydlí stěžovatele došlo v souladu s požadavky zákonnosti a jednalo se o zásah nezbytný v demokratické společnosti. I když došlo k chybě v identifikaci dotyčného objektu, nedošlo k nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, protože byl zřejmý záměr provést předmětné úkony v prostorách obývaných stěžovatelem a jeho manželkou. Soud prvního stupně pak dovodil, že žaloba není důvodná, protože instalování odposlouchávacího zařízení a provádění záznamů zvukových projevů soukromého života žalobce a jeho manželky sice nepochybně představuje citelný zásah do osobnostních práv žalobce, zejména do jeho práva na soukromí chráněné čl. 7 odst. 1 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod, ale tyto zvukové záznamy byly pořízeny k úředním účelům na základě zákona, jak to předvídá ustanovení §12 obč. zák. a jejich pořízením a užitím bez svolení žalobce tak nedošlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna 2013, č.j. 3 Co 38/2012-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 26. dubna 2013 vlastnoručně sepsané dovolání doplněné podáním soudem mu ustanoveného zástupce ze dne 24. února 2015. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou pak je, zda se jedná o zvlášť závažný zásah do základních práv a svobod osoby v případě, kdy ze strany Policie České republiky dojde k použití operativní techniky v jiném objektu, než na který se vztahovalo povolení soudce, a k následnému přepisu a odposlechu a k jeho uchování a dalšímu použití. Za nesprávné právní posouzení ze strany soudů obou stupňů pak považuje závěr, že takovým použitím odposlouchávací techniky nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila žalovaná, která se ztotožnila s výroky a odůvodněním napadeného rozsudku a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, popřípadě ho zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak již bylo uvedeno shora, žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Touto tázkou podle jeho názoru je, zda jde o zvlášť závažný zásah do základních práv a svobod osoby v případě použití operativní techniky v jiném objektu, než na který se vztahovalo povolení soudce, resp. že šlo o zásah neoprávněný.
Nejvyšší soud však v této souvislosti musí poukázat na svou ustálenou judikaturu, podle níž ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč.zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a jeho neoprávněností (protiprávností). Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 obč.zák. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.s právním řádem zejména s povinnostmi původce zásahu uloženými mu zákonem. V některých případech však u konkrétních zásahů, ač se eventuálně zdánlivě mohou jevit jako odporující objektivnímu právu, je není přesto možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1525/2004-68, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, č.j. 30 Cdo 2442/2004 – 153, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j 30 Cdo 1526/2004). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným jen za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 478/2007.
Uvedenou problematikou se pak zabýval Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, uveřejněném pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto stanovisku, které lze jednoznačně aplikovat i na posuzovaný případ konstatoval, že „ došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka, resp. účastníka v takovém řízení, úkony advokáta jednajícího za klienta na základě udělené plné moci, apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud subjekt (osoba fyzická či právnická), jenž se zásahu dopustil, nevybočil z mezí takto stanovených práv a povinností; zásah je třeba současně vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv, resp. povinností, plní“ (v této souvislosti nelze pominout ani postoj Evropského soudu pro lidská práva k dané problematice).
Je tak zřejmé, že dovolatel se mýlí, pokud ohlašuje jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K tomu dovolací soud ještě dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu