ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1541.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1541/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. R. N. , zastoupeného JUDr. Václavem Mlnáříkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 136/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2014, č. j. 3 Cmo 457/2013-973, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem odmítl odvolání žalované proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2013, č. j. 15 Cm 136/2006-880 (výrok I), výrokem II potvrdil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně „v tom správném znění“, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 18.000.000,- Kč s 2,5 % úroky z prodlení ročně od 1. 9. 2005 do zaplacení, ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích a současně výrokem IV rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 18.000.0000,- Kč s příslušenstvím, a to na náhradě škody vzniknuvší na ochranné známce „MIRONET“, jejímž je majitelem, v důsledku trestního stíhání zahájeného vůči jeho osobě opatřením policejního orgánu o sdělení obvinění ze dne 8. 2. 2001 a skončeného usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 2 Zt 1287/2000, kterým bylo trestní stíhání žalobce zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 141/1961, trestní řád, jakož i v důsledku úkonů orgánů činných v trestním řízení zahájení trestního stíhání bezprostředně předcházejících.
Soud prvního stupně žalobě ve výroku I zcela vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku s úroky z prodlení od 1. 9. 2005 do zaplacení ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010 (tj. ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou vždy k prvnímu dni každého kalendářního pololetí trvání prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů).
Odvolací soud oproti tomu k odvolání žalované výrokem II svého rozsudku přiznal žalobci úroky z prodlení (toliko) ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005 (tj. ve výši odpovídající dvojnásobku diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení). Uvedený závěr odůvodnil tím, že žalobce uplatnil nárok u žalované v souladu s ustanovením §14 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), dne 29. 9. 2004, pročež mohl s ohledem na tímto zákonem stanovenou šestiměsíční lhůtu k plnění požadovat úroky z prodlení již od 30. 5. 2005; v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2328/2004.
Výrok II rozsudku odvolacího soudu v jeho z obsahového hlediska měnící části (ač formálně nesprávně označené jako potvrzující ve „správném znění“) napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) dovoláním, maje za to, že odvolací soud pochybil při stanovení (výše) úroku z prodlení, když nesprávně aplikoval §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005, ač měl dle dovolatele správně použít §1 citovaného nařízení ve znění účinném po tomto datu, tedy ve znění novely provedené nařízením vlády č. 163/2005 Sb. Dovolatel poukázal na to, že podle přechodného ustanovení v článku II tohoto nařízení (č. 163/2005 Sb.) se výše úroků z prodlení řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění tohoto nařízení, nastalo-li prodlení s plněním peněžitého dluhu ode dne nabytí účinnosti tohoto nařízení (28. 4. 2005). Výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy. V dané věci dle dovolatele určil odvolací soud počátek prodlení žalované správně k datu 30. 5. 2005, dle nařízení vlády č. 163/2005 Sb. však nepostupoval.
Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel s poukazem na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“) z toho, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání blíže citované).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel přehlíží shodný (skutkový) závěr soudů nižších stupňů, odpovídající ostatně žalobním tvrzením, podle kterého uplatnil nárok u žalované ve smyslu §14 OdpŠk (již) dne 29. 9. 2004. Správnost skutkových zjištění odvolacího soudu přitom dovolacímu přezkumu nepodléhá (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 věta první o. s. ř.); dovolatel ostatně uvedený skutkový závěr ani nezpochybňuje.
Poslední den šestiměsíční lhůty k plnění ve smyslu §15 odst. 1 OdpŠk proto připadl na 29. 3. 2005 (§26 OdpŠk, §122 odst. 2 obč. zák.) a počátek prodlení žalované na 30. 3. 2005. Závěr odvolacího soudu, kladoucí počátek prodlení žalované (až) k datu 30. 5. 2005, považuje dovolací soud za chybu v počtech, a to právě s ohledem na odvolacím soudem určený počátek běhu lhůty k plnění (29. 9. 2004) a závěr o její délce (6 měsíců). V dovolání obsažený popis korespondence účastníků následující uplatnění nároku postrádá z pohledu běhu zmíněné šestiměsíční lhůty k plnění právní význam.
Z uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí, aplikující ve skutkových poměrech dané věci §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005, se (oproti mínění dovolatele) neodchyluje od řešení, jehož bylo v judikatuře Nejvyššího soudu již dosaženo (a to právě např. v dovolatelem citovaných rozsudcích ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 – k výkladu §517 odst. 1, 2 obč. zák. a §15 odst. 1 OdpŠk, a ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 940/2009 – k výkladu čl. II nařízení vlády č. 163/2005).
Odvolací soud rovněž reflektoval v judikatuře Nejvyššího soudu ustálený závěr, že pro stanovení výše úroků z prodlení je rozhodující den, kdy se dlužník dostal do prodlení, a nikoli od kterého data věřitel úroky z prodlení požaduje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. 25 Cdo 213/2000, či ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. 10. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu