ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1762.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1762/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 700 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 275/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2014, č. j. 8 Co 277/2014-174, ve znění opravných usnesení ze dne 23. června 2014, č. j. 8 Co 277/2014-193, a ze dne 14. listopadu 2014, č. j. 8 Co 277/2014-244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. dubna 2014, č. j. 8 Co 277/2014-174, ve znění opravných usnesení, změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně ze dne 8. října 2013, č. j. 34 C 275/2010-140, v části, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 700 000 Kč, tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 93 750 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil (výrok I). Žalobkyně se podanou žalobou domáhala částky 700 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 180/2002, a částky 10 366 Kč jako náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu v tomtéž řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání z hlediska předpokladů přípustnosti s odkazem na obsah ustanovení §237 o. s. ř. pouze uvedla, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od „ustálené odvolací praxe“ dovolacího soudu, aniž by z dovolání bylo patrné, jakou konkrétní rozhodovací praxi má žalobkyně na mysli.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu