ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1856.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1856/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce M. C. , zastoupeného JUDr. Františkem Šístkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Sportovní 826/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí ve výši 120.000,- Kč s příslušenstvím a z titulu nesprávného úředního postupu ve výši 4.300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 19/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 28 Co 343/2014-655, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem tohoto řízení byl žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 4.460.465,- Kč s příslušenstvím, způsobené mu nesprávným úředním postupem Policie České republiky (dále již „Policie ČR“) v trestním řízení, ve kterém byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby z trestného činu vydírání z důvodu, že skutek, pro nějž byl žalobce stíhán, se nestal (dále již „původní řízení“). Žalobce tvrdil, že Policie ČR učinila součástí vyšetřovacího spisu originál datosměnky vystavené na částku 4.300.000,- Kč se splatností ke dni 29. února 2004. V důsledku odcizení vyšetřovacího spisu došlo i k odcizení směnky, takže žalobce ji nemohl předložit k proplacení. Dále žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 120.000,- Kč, neboť tato částka mu byla v průběhu trestního řízení odňata a nedůvodně vyplacena PhDr. V. H. Žalobce konečně uplatnil i nárok ve výši 40.465,- Kč s příslušenstvím jako částky, kterou vynaložil na náklady za obhajobu v původním řízení.
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 28 Co 343/2014-655, zčásti potvrdil ve věci samé (v pořadí druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 4. března 2014, č. j. 21 C 19/2006-541 (dále již „soud prvního stupně“), ve vyhovujících výrocích I. a II., jimiž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 120.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky (výrok I.) a částku ve výši 409.332,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky (výrok II.) a v zamítavých výrocích V., kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 3,890.668,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky a VIII. ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VI. a VII. o náhradě nákladů řízení.
V řízení k dovolání žalobce rozhodoval též Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 23. srpna 2011, č. j. 28 Cdo 4641/2008-285 zrušil (v pořadí první) rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ohledně žalobcem uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 4.300.000,- Kč, vzniklé v důsledku ztráty směnky Policií ČR, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v souzené věci žalovaná způsobila žalobci škodu ztrátou směnky jako listiny, která žalobci zakládala právo majetkové povahy. Výše škody se v takovém případě obecně odvíjí z rozdílu mezi plněním, které by se žalobci (poškozenému) dostalo při obvyklém sledu událostí, nebýt nesprávného úředního postupu, a mezi plněním, které se žalobci skutečně dostalo. Soud tak při své úvaze musí předně zjistit výši plnění, kterou věřitel získal uplatněním svých práv od směnečného dlužníka nebo dlužníků. Následně soud musí vzít do úvahy plnění, které by věřitel získal, kdyby mohl datosměnku uplatnit řádným způsobem k proplacení, tj. pokud by nedošlo ke ztrátě datosměnky. Stát totiž nemůže odpovídat za škodu způsobenou snížením dobytnosti pohledávky věřitele (poškozeného), pokud by věřitel i bez jakéhokoliv státního zásahu nemohl své právo fakticky vymoci. Ke vzniku škody může dojít nejen vynaložením výdajů na náklady umořovacího řízení, ale také pokud v době ztráty směnky byl směnečný dlužník alespoň částečně solventní a insolventním se stal až v následném období včetně doby, po níž trvalo umořovací řízení.
Po následujícím řízení odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem, pokud jím byl ve výroku I. potvrzen zamítavý výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 3,890.668,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky, převzal zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry soudu dovozenými ze zjištěného skutkového stavu. Z nich vyplývá, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí v uvedeném rozsahu na závěru (vázány právním názorem shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu), že se žalobci nepodařilo prokázat, že ke dni splatnosti a ztráty směnky, tedy ke dni 29. 2. 2004 a k 30. 4. 2004, byl směnečný dlužník solventní, a proto nemohlo dojít ke vzniku škody, za kterou by byla žalovaná odpovědná dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění platném v rozhodném období (dále již „OdpŠk“).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) dovolání směřující do výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v zamítavém výroku V. a v nákladovém výroku VIII., a pokud jím byly změněny nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně VI. a VII. a dále i proti nákladovému výroku II.
Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla („z části“) vyřešena, respektive při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4641/2008, jenž je – stejně jako další v tomto usnesení označená rozhodnutí dovolacího soudu - veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz .
Dovolatel vymezil následující právní otázku: zda v projednávané věci soudy obou stupňů porušily zásadu volného hodnocení důkazů v takové míře, že mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy je extrémní rozpor.
Takový extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním dovolatel výslovně spatřuje v tom, že:
1. „Konkrétní majetkovou a finanční situaci směnečného dlužníka prokázanou žalobcem, k období vystavení směnky a termínu její splatnosti, soudy obou stupňů hodnotily zcela opačně, aniž by byly provedeny jakékoli důkazy o opaku skutečností prokázaných žalobcem“.
2. „Odvolací soud akceptováním hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem, jež sám vlastní úvahou bez dalšího dokazování doplnil o závěr, že, finanční situace V. H. jako fyzické osoby v rozhodné době byla velmi špatná a dobytnost směnky ke dni její splatnosti i ke dni její ztráty byla velmi nízká‘, překročil onu v úvodu tohoto dovolání zmíněnou míru, do jaké je proces dokazování a hodnocení důkazů ještě věcí nalézacího popřípadě odvolacího soudu a kde již je možný hraniční vstup dovolacího soudu do takového řízení.“
3 . „Při zadávání znaleckých posudků a při neprovedení důkazů, které by měly eventuálně opravňovat k závěru, že smlouvy, na jejichž podkladě měl V. H. obdržet peněžní plnění, buď nebyly pravé, nebo sice byly pravé, ale že snad na jejich základě nebylo žádné plnění poskytnuto, soudy překročily možnost volného hodnocení důkazů, jíž předcházely nejprve postupy k předběžné selekci důkazů, které neměly být záměrně ani prováděny, což mělo vést k omezení nutnosti určité důkaz vůbec hodnotit“.
Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu v rozsahu uplatněném v dovolání k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího rozsudku bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se nejdříve zabýval přípustností (§237 o. s. ř.) dovolání žalobce.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu může tedy záviset na vyřešení otázky práva hmotného i procesního; od toho se odvíjí i dovolací důvod, kterým je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy na nesprávném hmotněprávním, ale i pouze procesním posouzení věci, jde-li o takové pochybení, které mělo vliv na rozhodnutí v dané věci. Jiná vada nemůže být samostatným dovolacím důvodem. Mezi tyto jiné vady řízení mimo jiné ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. řadí vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí přitom musí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva záviset, tj. rozhodnutí je na ní založeno. Dotčené právní posouzení věci musí být významné pro rozhodnutí v dané věci. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy se řešení příslušné právní otázky nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce – žalovaný) nezměněno [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále již „R 27/2001“)].
Vady ve skutkových zjištěních upravuje §205 odst. 2 písm. b), d), e) a f) o. s. ř. O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (např. prekluzí uplatněného práva) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 56/2003).
K námitce 1: „Konkrétní majetkovou a finanční situaci směnečného dlužníka prokázanou žalobcem k období vystavení směnky a termínu její splatnosti soudy obou stupňů hodnotily zcela opačně, aniž by byly provedeny jakékoli důkazy o opaku skutečností prokázaných žalobcem“.
Tato námitka se týká:
a) Ustanovení §213 až 213a o. s. ř. upravujících vázanost odvolacího soudu skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a předpokladů pro zopakování a doplnění dokazování odvolacím soudem. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod číslem11/2001, dospěl k závěru, že ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit (§213 odst. 2 až 4 o. s. ř.). K obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, in www.nalus.usoud.cz ).
b) Ustanovení §120 o. s. ř., upravující projednací zásadu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 56/2003, in www.nsoud.cz , dospěl k závěru, že o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (např. prekluzí uplatněného nároku).
Ve smyslu výše citované judikatury tato námitka dovolatele nemá v odůvodnění napadeného rozhodnutí oporu. Odvolací soud se výslovně ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, a pokud se vypořádává s odvolacími námitkami žalobce, je třeba konstatovat, že se od skutkových zjištění soudu prvního stupně neodchyluje. Jestliže dovolatel namítá neprovedení jím navržených důkazů – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – soud řádně ve smyslu projednací zásady zdůvodnil, proč důkazy navržené žalobcem neprovedl, nebo k nim nepřihlédl (§157 odst. 2 a §120 o. s. ř.).
K námitce 2: „Odvolací soud akceptováním hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem, jež sám vlastní úvahou bez dalšího dokazování doplnil o závěr, že finanční situace V. H. jako fyzické osoby v rozhodné době byla velmi špatná a dobytnost směnky ke dni její splatnosti i ke dni její ztráty byla velmi nízká‘“.
Ohledně této námitky dovolací soud odkazuje na to, co již bylo shora uvedeno k námitce č. 1.
K námitce č. 3: „Při zadávání znaleckých posudků a při neprovedení důkazů, které by měly eventuálně opravňovat k závěru, že smlouvy, na jejichž podkladě měl V. H. obdržet peněžní plnění, buď nebyly pravé, nebo sice byly pravé, ale že snad na jejich základě nebylo žádné plnění poskytnuto, soudy překročily možnost volného hodnocení důkazů, jíž předcházely nejprve postupy k předběžné selekci důkazů, které neměly být záměrně ani prováděny, což mělo vést k omezení nutnosti určité důkaz vůbec hodnotit“.
K této námitce dovolatel dále uvádí, „že k prokázání majetkových poměrů směnečného dlužníka V. H. nechal zpracovat znalecký posudek soudním znalcem pro obor ekonomika, pro odvětví ceny se specializací na cenné papíry Ing. A. S. Závěrečný výrok soudního znalce v posudku č. 081-07/2011, ze dne 29. 11. 2011, zní tak, že finanční bonita V. H. (výstavce) byla pro zaplacení předmětné směnky ke dni 29. února 2004 více než dostatečná“. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýkal, že „soud uplatnil vůči tomuto posudku vlastní výhrady, neposoudil ho jako znalecký posudek, přijal ho pouze jako listinný důkaz, ale nevycházel z něho při svém rozhodování. Následně zadal soud sám vypracování znaleckého posudku soudní znalkyni pro obor ekonomika, odvětví účetní evidence a odvětví ceny a odvětví odhady se zvl. spec. podniků Ing. Pavle Císařové“ . Dovolatel v dovolání dále zpochybňuje zadání soudu znalkyni, jakož i závěry tohoto znaleckého posudku. Předmětem jeho kritiky je především skutečnost, že soud prvního stupně v zadání znalkyni „ výslovně uložil, aby nepřihlížela k licenční smlouvě a ke smlouvě o prodeji části výrobního programu ze dne 27. 11. 2003“ (dále již „předmětné smlouvy“), což se odrazilo v závěru znaleckého posudku, který je nesouladný se závěrem posudku předloženého žalobcem.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud skutečně v zadání znaleckého posudku znalkyni stanovil, aby nevzala při zpracování posudku v úvahu žalobcem předmětné smlouvy. Důvodem byla skutečnost, že žalobci se nepodařilo prokázat pravost těchto smluv.
Ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Pavly Císařové č. 18/2013, ve spojení s jeho doplněním a výslechem znalkyně, soud prvního stupně zjistil, že pokud znalkyně nezohlednila potencionální platby předmětných smluv, pak ke dni splatnosti směnky k 29. únoru 2004 a ke dni ztráty směnky 30. dubna 2004, bylo reálné předpokládat, že účetní hodnota společnosti TUCON s. r. o. (jejímž společníkem byl směnečný dlužník V. H.), představovala ke konci března částku 150.000,- Kč. Reálnou tržní hodnotu s ohledem na výnosy a při úvaze o rovnoměrném růstu prosperity společnosti, znalkyně stanovila ve výši 300.000,- Kč. Ve vztahu k ostatním společnostem, v nichž byl směnečný dlužník V. H. (dále již „směnečný dlužník“) v rozhodné době společníkem, se jednalo asi o částku 40.000,- Kč za 100 % podíl v takovéto „prázdné“ společnosti.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by k uzavření předmětných smluv došlo a že by na jejich základě byly vyplaceny směnečnému dlužníkovi částky 2 x 3,000.000,- Kč v době podpisu smluv a následně eventuální částka 3,500.000,- Kč ke dni 30. března 2004. Podle §127 o. s. ř., nic nebrání tomu, aby soud provedl důkaz znaleckým posudkem zpracovaným mimo řízení jako důkaz listinou ve smyslu §129 o. s. ř. Skutečnost, že soud prvního stupně nepřihlédl, ke znaleckému posudku předloženého žalobcem, je řádně odůvodněna, jak je již shora uvedeno. Ohledně této námitky proto nelze dovozovat svévoli soudu při hodnocení provedených důkazů. Dovolací soud uzavírá, že námitky žalobce týkající se věci samé z hlediska uplatněného dovolacího důvodu neobstojí, neboť nezakládají porušení procesního práva spočívající v porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., mající za následek, že by mělo vliv na rozhodnutí v dané věci. Dovolání ve věci samé je tudíž ve smyslu §237 o. s. ř. nepřípustné, neboť je v souladu s výše citovanou judikaturou.
Dovolatel podal rovněž dovolání do všech výroků o náhradě nákladů řízení napadeného rozhodnutí, aniž by však toto dovolání jakkoli odůvodnil. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení napadeného rozhodnutí v daném případě nevyhovuje. Dovolací soud proto konstatuje, že ani dovolání dovolatele do všech výroků o náhradě nákladů řízení napadeného rozhodnutí nenastoluje takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. září 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu