ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1861.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1861/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104/27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 255/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č. j. 62 Co 340/2011-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. dubna 2011, č. j. 15 C 255/2010-35, zamítl žalobu o zaplacení částky 67 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobci částku ve výši 52 500 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací (poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013) v rozsudku ze dne 29. října 2014, č. j. 62 Co 340/2011-179, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že se konstatuje porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99 v přiměřené lhůtě.
Uvedených částek se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou výše uvedeného konkurzního řízení, jehož se účastnil jako věřitel.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř., dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.
Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud při posuzování složitosti konkurzního řízení vzal v úvahu větší množství přihlášených pohledávek, při stanovení dne, který je rozhodující jako počátek řízení ve vztahu k žalobci, vzal v úvahu den, kdy přihláška pohledávky žalobce došla soudu, a při posuzování významu řízení pro žalobce vzal v úvahu částku, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky, a neshledal existenci skutečností, z nichž by bylo možné dovodit, že věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, když pouze v nominální výši uplatněného nároku tyto skutečnosti spatřovat nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013, který již Nejvyšší soud v posuzované věci vydal, a judikatura v něm uvedená). Případné výhrady proti výtěžnosti konkurzu měl žalobce uplatnit v námitkách proti závěrečné zprávě (srov. §29 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) a nelze je dodatečně namítat v odškodňovacím řízení.
Žalobce dále namítá, že v posuzovaném řízení došlo k překročení zákonné osmnáctiměsíční lhůty pro předložení konečné zprávy soudu podle ustanovení §14a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že stanovená lhůta byla soudem několikrát prodlužována. Žalobce tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř).
Kromě toho Nejvyšší soud konstatuje, že podle judikatury překročení uvedené lhůty ještě samo o sobě nevede k závěru, že delší lhůta, ve které nakonec došlo k podání konečné zprávy, je lhůtou nepřiměřenou. Úprava obsažená v ustanovení §14a odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání tedy sama o sobě nezbavuje soud posuzující přiměřenost délky druhé, realizační, fáze konkursního řízení povinnosti zkoumat tuto otázku s přihlédnutím ke kriteriím zmíněným v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a v judikatuře, což odvolací soud učinil, a nepřiměřenou délku posuzovaného řízení shledal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K argumentu žalobce, že mu mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích, dovolací soud zdůrazňuje, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk. Přiznanou formou zadostiučinění se přitom zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Konstatování porušení práva je přitom plnohodnotnou formou zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
Ostatně s ohledem na zanedbatelný význam řízení pro žalobce, by ani případná vyšší míra podílu postupu orgánů veřejné moci na nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení nemohla vést k závěru o nepřiměřenosti odvolacím soudem přiznaného zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva.
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Žalobcem namítanými vadami řízení by se Nejvyšší soud zabýval pouze v případě, že by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.)
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu