ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1903.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1903/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného Mgr. Martinou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 2.701.854,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 201/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014, č. j. 21 Co 533/2013-176, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce podal proti žalované žalobu, jíž se domáhal náhrady majetkové újmy ve výši 2.201.854,- Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč, vzniklé průtahy v řízení a nezákonným rozhodnutím státu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 43 E 2612/2009. Žalobce v žalobě tvrdil, že na podkladě odvolacího rozhodnutí označeného správního orgánu a prvostupňového správního rozhodnutí, jehož předmětem bylo nařízení odstranění nepovolené stavby označeného rodinného domu žalobci a jeho manželce, podal Úřad Městské části Praha 15 dne 15. dubna 2009 k obvodnímu soudu pro Prahu 8 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, byť tříletá propadná lhůta pro nucený výkon rozhodnutí uplynula dnem 3. listopadu 2007. Uvedený soud přesto výkon rozhodnutí nařídil. V průběhu vykonávacího řízení manželka žalobce Y. B. ve stresu dne 9. května 2011 předmětnou stavbu zbořila.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. července 2013, č. j. 15 C 201/2012-125, žalobu (v celém rozsahu) zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. dubna 2014, č. j. 21 Co 533/2013-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu žalobce si především dostatečně neujasnil, zda požaduje náhradu majetkové a nemajetkové újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo z důvodu nesprávného úředního postupu, za které stát ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, poskytuje náhradu. Žalobce konkrétně žádné rozhodnutí jako nezákonné neoznačil, když pouze obecně uvedl, že jde o rozhodnutí ve věci Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 43 E 2612/2009, přičemž v této věci byla vydána řada rozhodnutí, žádné však nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Pouze výkladem lze dovodit, že žalobce brojí proti celkovému postupu soudu v tomto řízení, které bylo nakonec ukončeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2011, č. j. 39 Co 217/2011-143, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se výkon rozhodnutí nařízený označeným prvoinstančním rozhodnutím ve spojení s označeným rozhodnutím odvolacího soudu zastavuje, když odvolací soud konstatoval, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu prekluzivní tříletá lhůta uplynula a výkonu povinnosti z vykonávaného rozhodnutí se již cestou výkonu rozhodnutí domáhat nelze. Ani toto rozhodnutí však pro nezákonnost zrušeno nebo změněno nebylo. Pochybení státu žalobce v zásadě spatřuje v tom, že nebylo zabráněno v předmětném vykonávacím řízení, ačkoliv se tak z důvodu uvedené prekluze stát mělo.
Odvolací soud dále uvedl, že považoval-li žalobce za nesprávný úřední postup činnost soudu v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 43 E 2612/2009, který posuzoval otázku prekluzivní lhůty, nepředstavují tvrzená pochybení nesprávný úřední postup, nýbrž by mohla znamenat nesprávnost rozhodnutí vydaných na základě chybného skutkového zjištění. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, zdůraznil, že podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od nějž je odvozován vznik škody, je však splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno, což se však v posuzované věci nestalo.
Z obsahu samotné žaloby vyplývá, že k majetkové škodě, kterou žalobce vyčíslil na částku 2.201.854,- Kč, došlo v příčinné souvislosti s jednáním manželky žalobce Y. B., která nepovolenou stavbu sama dne 9. května 2011 dobrovolně zbořila (přičemž důvody jejího postupu jsou nerozhodné) a nikoliv v příčinné souvislosti s tvrzeným nezákonným rozhodnutím, případně nesprávným úředním postupem soudu
Konečně odvolací soud neshledal důvodným ani žalobcem tvrzený nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobce za popsané psychické útrapy žalobce a ponížení s jeho neoprávněným vystěhováním, či z důvodu tvrzené nepřiměřené délky řízení vedeného u předmětného soudu výkonu rozhodnutí, když uvedené řízení probíhalo ve standardních lhůtách, aniž by byly zjištěny neodůvodněné průtahy přičitatelné státu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) – jak bude rozvedeno níže – neshledal ve smyslu §237 o. s. ř. přípustným.
Vycházeje z obsahu podaného dovolání dovolací argumentace dovolatele se týká (ve stručnosti shrnuto) tří oblastí: 1. zda lze za nezákonné rozhodnutí považovat rozhodnutí, které nebylo zrušeno z důvodu neexistence prostředku k jeho zrušení, 2. příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí a činností manželky dovolatele směřující k (dobrovolné) demolici předmětné stavby, a 3. délky vykonávacího řízení.
Ohledně ad 1. odvolací soud rozhodl v souladu ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku odkazované rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2162/2005), přičemž dovolací soud neshledává - s ohledem na dovolatelem vymezenou právní otázku - důvod k odklonu do této své judikatury.
Ohledně ad 2., kdy dovolatel tvrdí, že rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí vedlo k tomu, že jeho manželka nechala předmětnou stavbu (dům) dobrovolně zdemolovat, zde dovolatel podle odvolacího soudu vůbec neprokázal, že mezi dobrovolnou demolicí a předmětným rozhodnutím soudu výkonu rozhodnutí je příčinná souvislosti. Zpochybňuje-li v tomto směru dovolatel skutkové okolnosti případu, respektive poukazuje-li na skutkové okolnosti, které podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování nezohlednil, jde ve své podstatě o dovolání směřující do skutkových zjištění, která však v dovolacím řízení nelze revidovat; v tomto směru je tedy dovolací argumentace dovolatele právně bezpředmětná (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání založit nemohla.
Ohledně ad 3. dovolatel pouze polemizuje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se délky řízení, avšak tato polemika je obecného rázu, aniž by odkazovala na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, jež by v uvedeném směru naplňovala relevanci takto uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání.
Z vyložených důvodů bylo proto dovolání žalobce ve smyslu §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu