ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1904.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1904/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněné JUDr. M. C., zastoupené JUDr. Monikou Zoulovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Podolská 126/103, proti povinnému M. Ch., zastoupenému JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Porubě, 17. listopadu 1790, pro částku 19.488,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 Nc 10742/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. listopadu 2012, č. j. 10Co 530/2012-163, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 15. března 2012, č. j. 94 Nc 10742/2007-143, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením protipohledávky povinného z titulu nároku na náhradu škody vzniklé „nesoučinností“ právního předchůdce oprávněné, „která by jinak byla pokryta z pojistného plnění“ (č. l. 122). Odvolací soud uzavřel, že úkony směřující k započtení protipohledávky povinného na pohledávku oprávněného jsou podle §37 občanského zákoníku neurčité.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena (aniž uvádí, zda dous neřešená či řešená rozdílěn nebo taková, která by měla být posouzena jinak) otázka, zda “ náleží právo tomu účastníku řízení, který patřičně nesoučinil či nespolupůsobil jako věřitel, svým laxním chováním způsobil nemožnost uhradit vzniklou škodu z pojistného plnění a neučinil žádné úkony vedoucí k zajištění svých práv v jiném, v daném případě trestním, soudním řízení .” Dovolatel má za to, že uplatnil-li by oprávněný v rámci trestního řízení jako poškozený svůj nárok podle trestního řádu nejpozději před zahájením hlavního líčení, byl by tento nárok přiznán v rámci trestního řádu a uspokojen odsouzeným, případně by pohledávka oprávněného byla uhrazena z pojistného plnění povinného, který měl uzavřenou řádnou pojistnou smlouvu, „takže jen pro nečinnost oprávněného k plnění nedošlo.“ Povinný tedy dovozuje, že je třeba, aby „otázku nutné součinnosti věřitele pro možnost plnění dlužníkem“ posoudil jako zásadně právně významnou Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V souzené věci je dovolání nepřípustné již proto, že na právním posouzení otázky vymezené dovolatelem jako otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nespočívá .
Pojem „součinnosti“ se totiž v napadeném rozhodnutí sice vysvětluje, avšak pouze v té části jeho odůvodnění, v níž odvolací soud reprodukuje přednesy účastníků, zatímco ve vlastním právním posouzení věci (druhý odstavec čtvrté strany napadeného rozhodnutí na č. l. 166) obsažen není, jelikož odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil výlučně závěrem o neurčitosti projevu započtení ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku. Kromě toho nelze nevidět, že dovolatel, argumentuje-li tím, že právní předchůdce oprávněné se měl se svým nárokem na náhradu škody připojit v trestním řízení, namítá věcnou správnost exekučního titulu. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. Např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. 4).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu