ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1956.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1956/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně L. Ž., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 260/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2014, č. j. 64 Co 354/2013-24, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 4. prosince 2012 proti žalované domáhala zaplacení částky 66.600,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nezákonnou vazbou v trestním řízení vedeném před Okresním soudem v Hodoníně. Žalobkyně byla omezena na svobodě od 24. listopadu 1986 do 5. února 1987 a následně byla rozsudkem ze dne 1. července 1987, sp. zn. 1 T 251/87 zproštěna obžaloby. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. dubna 2012 byla vyslovena účast žalobkyně na soudní rehabilitaci podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. července 2013, č. j. 23 C 260/2012-14, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že v daném případě je třeba aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou s tím, že tříletá promlčecí lhůta podle ustanovení §101 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) začala běžet současně s účinností Úmluvy pro Českou republiku, tedy od 18. března 1992 , kdy žalobkyně mohla svůj nárok uplatnit poprvé. Ke dni podání žaloby tato lhůta již uplynula. Nepřistoupil na úvahu žalobkyně, že promlčecí lhůta měla běžet až od data rozhodnutí o vyslovení její účasti na soudní rehabilitaci.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2014, č. j. 64 Co 354/2013-24, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Ztotožnil se s jeho názorem, že Úmluvu lze použít na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé před 18. březnem 1992, s tím, že nárok žalobkyně je promlčen i s tím, že promlčecí lhůta počala běžet od účinnosti Úmluvy pro Českou republiku. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, uvedl, že z uvedených rozhodnutí vyplývá též závěr, že běh tříleté promlčecí doby začíná den následující po právní moci rozhodnutí, které je rozhodné pro uplatnění nároku. V projednávané věci je takovým rozhodnutím zprošťující rozsudek ze dne 1. července 1987, který nabyl právní moci dne 1. září 1988. Za situace, že by se běh promlčecí doby v projednávané věci počítal od právní moci zprošťujícího rozsudku, uplynula by promlčecí doba předtím, než nabyla Úmluva pro Českou republiku účinnosti. Proto je závěr soudu prvního stupně, který koresponduje též s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12, správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 9. dubna 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje v prvé řadě z ustanovení §237 o.s.ř., když dle jejího názoru je třeba řešit zásadní právní otázku, která dosud nebyla řešena dovolacím soudem, konkrétně jak se má počítat promlčecí lhůta v případě, kdy dojde ke zproštění obžaloby a následně k vyslovení soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Domnívá se, že v daném případě není rozhodující ani datum právní moci zprošťujícího rozsudku, ani den účinnosti Úmluvy pro Československo, ale rehabilitační usnesení, na jehož základě jí žalovaná vyplatila jednotlivé odškodňovací položky, ale pokud jde o náhradu nemateriální újmy, tu odmítla. Domnívá se, že ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se použije k rehabilitaci a odškodnění v případech, pokud již dříve nedošlo k plnému odškodnění. Poukazuje na to, že pro uplatňování jakýchkoli nároků z titulu rehabilitace podle §24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. platí tříletá lhůta stejně jako podle ustanovení §101 obč. zák. Připomíná, že takto platí tříletá lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemate riální újmy podle výkladu, který učinil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, ve věci V. W. Dovolatelka uzavírá, že pokud rozhodující usnesení (o rehabilitaci) bylo vydáno 19. dubna 2012, tak tříletá promlčecí lhůta stále ještě běží a nárok tedy promlčen není. K tomuto závěru lze shodně dojít jak aplikací §24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, tak podle výkladu Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012. Dovolatelka takto fakticky vychází z přípustnosti dovolání z důvodu, že se odvolací soud při řešení otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž v podstatě neguje úvahu o tom, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
S ohledem na skutečnost, že dovolání bylo v označené věci podáno v dubnu roku 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, je založen zejména na právním názoru, že
1. přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nezákonnou vazbou v době nesvobody lze přiznat na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a
2. že běh tříleté promlčecí doby v daném případě počíná dnem účinnosti Úmluvy , tedy dnem 18. březnem 1992.
Žalobkyně ve svém dovolání napadá pouze druhý z těchto závěrů, tedy úvahu soudů o počátku běhu tříleté promlčecí doby, čímž pro posouzení prvně uvedené otázky dovolací přezkum neotevírá.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Shora popsané procesní okolnosti tohoto případu a dále uvedené právní názory Ústavního soudu a jejich reflexe Nejvyšším soudem neumožňují podřazení otázky přípustnosti dovolání v této věci jiné situaci, nežli té, zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; pokud pak sama dovolatelka ve svém dovolání při vymezení charakteru jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. nominálně tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, pak – jak bude vyloženo dále, neukázala se tato výtka opodstatněnou.
Dovolací soud pak napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že přes výtky dovolatelky a přes skutečnost, že úvahy odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o počátku běhu promlčecí doby v případě nároku uplatněného žalobkyní jsou ve své podstatě v zásadě překonané, je třeba toto rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu přesto považovat za věcně správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Jestliže dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle sdělení Ústavního soudu č. 297/2014 Sb. plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 dne 25. 11.2014 na návrh III. senátu Ústavního soudu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci vedené před tímto senátem pod sp. zn. III. ÚS 1856/13, stanovisko (dále jen „Stanovisko“), které bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů formou sdělení Ústavního soudu č. 297/2014 Sb.) a obsahuje tyto závěry: I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní. II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto Stanoviska.
Tím Ústavní soud překlenul situaci nastalou po vydání nálezu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), kde vyslovil názor, že nárok na náhradu za nemateriální újmu založený čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) se odvíjí od účasti dotčené osoby na rehabilitaci, resp. od rozhodnutí z roku 2003, kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z padesátých let. K obdobnému závěru, tedy že v případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez ohledu na to, že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. 3. 1992, dospěl v několika nálezech rovněž IV. senát Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 a ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Protože měl III. senát Ústavního soudu právní názor odchylný, nezbylo mu než předložit postupem podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, věc plénu Ústavního soudu s návrhem na zaujetí výše uvedeného Stanoviska. Spornou otázkou v souzené věci tedy je, zda lze aplikovat ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, pokud k jednání státu porušujícímu čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy došlo v době předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, tj. před datem 18. 3. 1992, přičemž současně k faktickému deklarování tohoto porušení došlo zprošťujícím rozsudkem vydaným též před uvedeným datem (tj. v daném případě rozsudkem ze dne 1. července 1987). Je současně třeba znovu připomenout, že Ústavní soud dospěl s důvody uvedenými ve Stanovisku k právnímu závěru, který se odchyluje od právního názoru vysloveného dříve ve vztahu k aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy v několika výše citovaných nálezech. Nárok na náhradu nemateriální újmy tedy obecně již nelze v případech, kdy škodná událost v důsledku jednání státu nastala před účinností Úmluvy, opřít o čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
Ústavní soud však současně dále řešil otázku, zda se tento odlišný právní závěr nutně musí projevit též v judikatorním odklonu z hlediska meritorního rozhodnutí v případě, že řízení o náhradě škody bylo zahájeno ještě před vydáním tohoto stanoviska. Konstatoval, že učinit za této situace judikatorní odklon v neprospěch několika navrhovatelů, v jejichž případě zatím ještě vyhověno nebylo, by Ústavní soud považoval za zjevně nespravedlivé, a vytvářel by tím další nerovnost a křivdu, a to i v rámci této skupiny osob, které se nacházely v principiálně srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly svých práv, nicméně jen některé z nich měly to „štěstí“, že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem. Ústavní soud proto uzavřel, že judikatorní odklon učiněný v tomto Stanovisku nelze vykládat tak, že se vztahuje retrospektivně i na řízení, která byla zahájena před jeho vydáním, nýbrž je třeba ho aplikovat pouze pro futuro (prospektivně).
V bodu 16. odůvodnění nálezu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 1856/13, Ústavní soud vyslovil, že ve shodě se závěry shora uvedeného Stanoviska mu nezbývá než konstatovat, že na stěžovatelovu věc nelze použít právní názor vyslovený v bodě I citovaného Stanoviska, a proto se uplatní "původní" právní názor Ústavního soudu. Podle něj, i když byl stěžovatel protiprávně zbaven osobní svobody ještě předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, a vzhledem k tomu, že se odškodnění nemajetkové újmy nemohl domáhat dříve než okamžikem právní moci usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. 1 Rt 9/2007 (a tedy již za účinnosti Úmluvy), kterým bylo v rámci rehabilitačního řízení zastaveno stěžovatelovo trestní stíhání, a dále vzhledem k tomu, že stěžovatel se nemohl domáhat odškodnění nemateriální újmy na základě vnitrostátních předpisů, náleží mu, podle výše citované, a bodem I. výroku stanoviska Pl. ÚS-st. 39/14 sice překonané, avšak bodem II. výroku stanoviska pro tento případ zachované judikatury Ústavního soudu, nárok na náhradu nemajetkové újmy na základě čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Při rozhodování o výši této náhrady obecné soudy vezmou v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů obsažených v citovaném Stanovisku, tj. že sice nesmí dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž věci nebylo do doby přijetí stanoviska pléna "shodou okolností" rozhodnuto, na straně druhé že jimi uplatňovaný nárok má oporu toliko v dosavadní (nesprávné) praxi orgánů veřejné moci, a nikoliv tedy v pozitivované právní normě.
Z vyloženého tedy vyplývá, že v nyní posuzované věci je tedy třeba akceptovat to, pokud soudy obou stupňů braly jako jedno z východisek při svém rozhodování datum účinnosti Úmluvy pro Českou republiku, neboť s ohledem na dobu zahájení tohoto řízení se uplatní bod II. výše zmiňovaného Stanoviska Ústavního soudu.
Podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Ustanovení §27 (cit zákona) se užije obdobně.
Podle §24 odst. 2 citovaného zákona o soudní rehabilitaci nárok je třeba uplatnit u soudu ve lhůtě tří roků od právní moci zprošťujícího rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzujícího k mírnějšímu trestu anebo rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání zastaveno; jinak nárok zaniká. Po dobu předchozího projednávání nároku podle §9 zákona č. 58/1969 Sb., nejdéle však po dobu šesti měsíců, tato lhůta pro uplatnění nároku neběží.
V nálezu ze dne 23. května 2012, I. ÚS 3438/11, Ústavní soud konstatoval, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy není bezbřehý a stejně jako zákon o odpovědnosti za škodu má stanovený korektiv v podobě promlčení. Je přitom zřejmé, že by bylo stěží slučitelné s principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování příslušných práv. Ústavnímu soudu se tedy stanovení určité časové hranice zmíněné odpovědnosti státu či územních samosprávných celků jeví jako zcela opodstatněné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 466/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Nestanovení časového kritéria do minulosti by mohlo vést k absurdním důsledkům, kdy by se některé subjekty mohly domáhat zadostiučinění, zejména za průtahy, ke kterým došlo před čtyřiceti lety.
V rozsudku ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo3434/2008, Nejvyšší soud přijal závěr, že „ počátek promlčecí lhůty v občanskoprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením §101 obč. zák., podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu“.
V rozsudku ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, na který se odvolává i žalobkyně, Nejvyšší soud konstatoval, že při posuzování případného promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy je třeba užít obecného ustanovení o promlčení (§101 obč. zák.). Úspěšné uplatnění nároku je (podle §10 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném před 26. 4. 2006) podmíněno tím, že poškozený byl zproštěn obžaloby nebo zastavením trestního stíhání ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem.
Z výše naznačených hledisek vyšly i soudy obou stupňů, když dospěly k závěru, že žalobkyně mohla svůj nárok u soudu poprvé uplatnit současně s účinností Úmluvy pro Českou republiku. Pokud se žalobkyně domnívá, že v jejím případě bylo třeba použít ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož „ ustanovení tohoto zákona se užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů“ , pak nemožnost náhrady morální a citové újmy podle zákona č. 119/1990 Sb., byla konstatována již v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1964/2005, ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 789/2003, nebo rozsudek ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2272/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 663/2012).
Uvedený právní závěr není ani v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, protože, jak správně konstatuje odvolací soud, usnesení o tom, že žalobkyně je účastna soudní rehabilitace, jí dává možnost uplatnění nároku, ale z hlediska běhu promlčecí lhůty je rozhodující právní moc zprošťujícího rozsudku. V již zmíněném nálezu ze dne 23. května 2012, I. ÚS 3438/11, Ústavní soud konstatoval, že nárok stěžovatele na odškodnění, a tím i na případnou náhradu za nemateriální újmu, se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci a rozhodnutí z roku 2003 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003), kterým bylo zrušeno odsuzující rozhodnutí z padesátých let. Ústavní soud v popisovaném případě konstatoval, že teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. Obdobně z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. IV. ÚS 2265/13 , lze dovodit, že nárok na odškodnění se odvíjí od rozhodnutí o účasti poškozeného na rehabilitaci v případě, že k takovému rozhodnutí došlo dříve, než nabylo právní moci rozhodnutí zrušující odsuzující rozhodnutí .
V nyní posuzované věci však zprošťující rozsudek předcházel jak datu účinnosti Úmluvy pro Českou republiku, tak i rozhodnutí o tom, že žalobkyně je účastna na soudní rehabilitaci.
Je proto třeba shrnout, že je-li v této konkrétně projednávané věci při úvahách o počátku běhu promlčecí doby určujícím posouzení vztahu data účasti poškozené na soudní rehabilitaci, dále data účinnosti Úmluvy pro Českou republiku, a konečně data zprošťujícího rozhodnutí, pak jestliže bylo zprošťující rozhodnutí vydáno ještě před nabytím účinnosti Úmluvy, přičemž teprve až po datu této účinnosti bylo rozhodnuto o tom, že poškozená je účastna na soudní rehabilitaci, pak počátek promlčecí doby bylo třeba počítat od data účinnosti úmluvy pro Českou republiku, neboť právě již od tohoto okamžiku poškozená mohla (ve smyslu již dříve zmíněného právního názoru) požadovat příslušné odškodnění.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, když z hlediska běhu promlčecí doby je rozhodující právní moc zprošťujícího rozsudku (která nastala dříve, než rozhodnutí o účasti žalobkyně na soudní rehabilitaci), přičemž žalobkyně mohla nárok fakticky uplatnit až od účinnosti Úmluvy, takže dnem, kdy začala promlčecí doba běžet, byl 18. březen 1992. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a), o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., když v dovolacím řízení neúspěšná žalobkyně nemá na náhradu těchto nákladů nárok, přičemž však v daném řízení úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu