ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2076.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2076/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce M. G. , zastoupeného Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalované Městské části Praha 1 , IČO: 00063410, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem v Praze 13, Bucharova 1314/8, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 109/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č.j. 1 Co 73/2014, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4.114,- Kč jejímu zástupci Mgr. Bc. Davidu Michalovi, advokátu se sídlem v Praze 13, Bucharova 1314/8, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2013, č.j. 34 C 109/2010 – 214, zastavil řízení v označené věci s odkazem na ustanovení §111 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a na základě úvahy, že oba účastníci zavinili zastavení předtím přerušeného řízení, neboť ani jeden z nich nepodal návrh na pokračování v něm. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že po přerušení řízení podle §110 o.s.ř. ani jeden z účastníků nepodal ve lhůtě jednoho roku návrh na pokračování v řízení, přestože o možných procesních následcích byli oba účastníci poučeni.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. října 2014, č.j. 1 Co 73/2014 – 239, uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že podání zaslané žalobcem soudu dne 15. 11. 2012 po obdržení rozhodnutí o přerušení řízení, ve kterém se žalobce omlouval za nepřítomnost na jednání a konstatoval připravenost dostavit se k novému jednání, nelze pokládat za návrh na pokračování v řízení. O takový procesní návrh nešlo nejen s ohledem na obsah podání, ale i proto, že vzhledem k charakteru řízení by návrh na pokračování v řízení mohl být podán až po uplynutí tří měsíců od právní moci rozhodnutí o přerušení řízení. Vrchní soud potvrdil také výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (proti kterému se odvolala žalovaná), když konstatoval, že soud správně aplikoval tehdy platné ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (nyní §146 odst. 1 písm. b) téhož zákona). Vrchní soud uzavřel, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že i žalovaná, která se žalobě brání, může mít zájem na tom, aby žaloba byla projednána, a aby tím byl vyřešen sporný vztah účastníků. Ze všech těchto důvodů – jak již bylo uvedeno - odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., protože má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena (resp. pokud vyřešena byla, pak se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu), případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůraznil, že nenalezl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rozhodnutí zabývající se stejnou právní otázkou; poukázal však na závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 23. října 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/2013, k povinnosti vstřícnosti obecných soudů při rozhodování o přístupu k soudu ve sporných věcech.
Dovolatel se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci z důvodu formalistického posouzení jeho podání ze dne 15. listopadu 2012, ve kterém nejenže se omlouval za nepřítomnost na jednání z důvodu přehlédnutí předvolání, ale také vyjadřoval připravenost se kdykoliv dostavit na nově nařízené jednání. Podle jeho názoru měly soudy ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. a §43 odst. 1 o.s.ř. podání posoudit jako návrh na pokračování v řízení, i když tak nebyl označen. Návrh byl podán před uplynutím tříměsíční lhůty z důvodu zájmu o nejrychlejší nařízení jednání. Dovolatel dále konstatuje, že text podání, které soudu zaslal, představuje úkon neobsahující všechny stanovené náležitosti, tedy se jedná o úkon neurčitý či nesrozumitelný, čemuž měla odpovídat poučovací povinnost soudu podle §43 odst. 1 o.s.ř. a výzva k opravě nebo doplnění návrhu. Soud prvního stupně ale na podání nijak nereagoval.
Dovolatel také brojí proti samotnému přerušení řízení, přičemž tvrdí, že proti němu nepodal odvolání z důvodu snahy o co nejrychlejší ukončení řízení, které i tak bylo zatíženo průtahy. Dovolatel uzavřel, že nerespektováním výše zmíněných ustanovení a formalistickým posouzením daného podání soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, a proto navrhuje zrušení obou rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 20. května 2015. Domnívá se, že by měl dovolací soud podané dovolání odmítnout jako nepřípustné, neboť dovolatel nedostatečně vymezil, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. pokládá za splněné, přičemž citoval pouze znění tohoto ustanovení. Dále má žalovaná za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je plně konzistentní s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když dovolatel byl o následcích přerušení řízení a o podmínkách podání návrhu na pokračování v řízení poučen a proti rozhodnutí o přerušení řízení nevyužil svého práva podat opravný prostředek. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně jej zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, potvrdil, že „k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu náležitosti vyžadované v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.). Dovolání konkrétně neobsahuje jakýkoliv (relevantní) údaj o tom, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o.s.ř. považuje za splněné. Z dovolání nelze zjistit, o který ze tří dovolatelem ohlašovaných případů přípustnosti dovolání v souzené věci šlo (mělo jít), tedy zda o případ, v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo o případ, kdy se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, nehledě k tomu, že ve skutečnosti žalobce v dovolání ani žádnou konkrétní právní otázku neformuluje.
Z uvedených důvodů proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 a 2 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu