ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2088.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2088/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobců a) J. B. , a b) A. B. , zastoupených JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 2/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 228/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č. j. 12 Co 264/2014-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 12 Co 264/2014-61, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 24. března 2014, č. j. 10 C 228/2012-49, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 300 000 Kč (výrok I), konstatoval, že v řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 23. června 2009, č. j. 36 Co 364/2008-195, došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Výrokem II odvolací soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobci v dovolání z hlediska předpokladů jeho přípustnosti s odkazem na obsah ustanovení §237 o. s. ř. pouze uvádějí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (ve shodě s obvodním soudem) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a kdy dovolací soud otázku včasného uplatnění práva a tedy promlčení nároku na poskytnutí zadostiučinění a náhrady nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení rozhoduje jinak a dále má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Z dovolání žalobců není tedy patrné, od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil, a není v něm ani blíže uvedeno, jaká konkrétní otázka promlčení nároku byla posouzena odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu (a to i s ohledem na to, že žalobci byli v řízení úspěšní). Ve vztahu k dalšímu předpokladu přípustnosti, jenž spočívá v tom, že dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, dovolání nejenže neobsahuje údaj o tom, od kterého (svého dříve přijatého) rozhodnutí se má dovolací soud odchýlit, ale není v něm ani uvedeno, o jakou již vyřešenou právní otázku se má jednat.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu