ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2115.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2115/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce F. H., t.č. ve věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce F. H., zastoupeného Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22 , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 201/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2014, č.j. 3 Co 265/2012-885, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2014, č.j. 3 Co 265/2012-885, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolací soud nařizuje , aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou na ochranu osobnosti domáhal omluvy a přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho osobnostní sféry, k němuž mělo dojít dne 9. prosince 1995.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 1998, č.j. 36 C 4/98-226, byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 300.000,- Kč, zatímco v částce 29.700.000,- Kč byla žaloba zamítnuta. Žalované bylo současně uloženo uveřejnit ve vyjmenovaných sdělovacích prostředcích omluvu a tu zaslat i žalobci. Žaloba byla zamítnuta v části, aby omluva byla uveřejněna též v deníku MF Dnes. Zamítnuta byla též v konkrétních pasážích požadované omluvy. Bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 29. února 2000 pod sp. zn. 1 Co 71/99 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ve vyhovujících výrocích zamítl. Ve zbývajících zamítavých výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. května 2001, č.j. 28 Cdo 393/2001-371.
Poté rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2001, č.j. 36 C 4/98-401, bylo opět uloženo výrokem I. žalované zaplatit žalobci 300.000,- Kč (v částce 29,700.000,- Kč žaloba zamítnuta). Výrokem II. byla žalované uložena povinnost zveřejnit v denících Blesk, Právo, Berounský deník, Plzeňský deník a MF Dnes omluvu a tuto omluvu zaslat i České tiskové kanceláři a žalobci. Bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 1 Co 85/2002-542, rozsudek soudu prvního stupně opět změnil ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 300.000,-Kč a aby žalovaná zveřejnila ve výše citovaných denících a současně zaslala České tiskové kanceláři omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a aby omluvu zaslala přímo též žalobci. V napadených zamítavých výrocích ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 30 Cdo 1957/2004-590, uvedený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byly změněny vyhovující výroky rozsudku soudu prvního stupně, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušil, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 19. září 2006, č.j. 1 Co 191/2006-616, rozsudek soudu prvního stupně znovu změnil ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 300.000,- Kč a aby žalovaná zveřejnila ve výše citovaných denících a současně zaslala České tiskové kanceláři omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a aby omluvu zaslala přímo též žalobci.
Rozsudkem ze dne 31. října 2007, č.j. 30 Cdo 478/2007-635, Nejvyšší soud tento rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Uvedl, že dosavadní řízení nevyloučilo možný závěr, že popisovaný zásah vůči žalobci nebyl prost řady nedopatření, resp., že šlo o postup v zásadě neprofesionální, o čemž může vypovídat úvaha Krajského státního zástupce Středočeského kraje ze dne 20. května 1996, zn.: KZv 209/95. V případě, že by byl prokázán postup takového charakteru, nebylo by jej možno hodnotit jako jsoucí v souladu s výkonem zákonných oprávnění, resp. povinností státním orgánem, a tudíž jako zásah do osobnosti fyzické osoby, který by byl oprávněný. Pokud jde o požadovanou omluvu, konstatoval, že je třeba přihlédnout ke konstantní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) týkající se případů zpochybňování neviny v rámci soudního rozhodování, ale též např. v prohlášeních jiných orgánů, zejména policejních činitelů.
Rozsudkem ze dne 18. března 2008, č.j. 1 Co 388/2007-661, Vrchní soud v Praze znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 300.000,- Kč a aby žalovaná zveřejnila ve výše citovaných denících a současně zaslala České tiskové kanceláři omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a aby omluvu zaslala přímo též žalobci.
I tento rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2010, č.j. 30 Cdo 3468/2008-710. Dovolací soud uvedl, že „ i když platí zásada, podle níž je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), Vrchní soud v Praze se k ní přihlásil pouze formálně, a aniž by případně měl pro to eventuální nová skutková zjištění, rozhodl identicky jako ve svém původním rozsudku. Především se tak vůbec opomněl zabývat okolnostmi daného případu, kdy se z dosavadních výsledků řízení jako zcela významné naznačuje, že Policie ČR přistoupila k zásahu, přestože již bylo zřejmé, že k trestnému činu znásilnění vůbec nedošlo, přičemž jako pachatel uvedeného trestného činu nebyl označen žalobce, ale jiná osoba, konkrétně E. N., po němž také bylo v důsledku podaného trestního oznámení vyhlášeno celostátní pátrání. Místo toho pouze znovu odkázal na své předchozí závěry, že bylo prokázáno, že zasahující policisté se nedopustili trestného činu ani přestupku “.
Vrchní soud v Praze na toto rozhodnutí dovolacího soudu reagoval tak, že usnesením ze dne 17. května 2011, č.j. 1 Co 388/2007-739, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. září 2001, č.j. 36 C 4/98-401, ve vyhovujících výrocích a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, když podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně příliš podrobně zabýval újmou, kterou v důsledku zásahu policie žalobce utrpěl, ale odůvodnění předmětného rozsudku postrádá závěr o skutkovém stavu věci a tzv. skutkovou větu, odůvodnění převážně obsahuje opis skutkových přednesů účastníků, opis rozhodnutí v trestním řízení vedeném proti osobě žalobce a opis provedených důkazů, aniž by je soud odpovídajícím způsobem zhodnotil a učinil z nich zjištění, která by byla podkladem pro právní závěr.
Krajský soud v Praze nato rozsudkem ze dne 14. června 2012, č.j. 36 C 201/2011-780, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. října 2013, č.j. 36 C 201/2011-818, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci 300.000,- Kč, výrokem II. žalované uložil uveřejnit v tomto výroku uvedenou omluvu v denících Blesk, Právo, Berounský deník, Plzeňský deník, MF Dnes a České tiskové kanceláři, výrokem III. uložil žalované zaslat omluvu žalobci a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud doplnil dokazování usnesením Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Západočeského kraje ČVS KVV-121/10-99, ze dne 7. září 1999 (dále jen „rozhodnutí ze dne 7. září 1999“), s tím, že z něho vyplývá, že zákrok zásahové jednotky při zadržení žalobce v obci Ch. nebyl neoprávněný ve smyslu trestně právních předpisů. Vyšel pak ze zjištění, že dne 9. prosince 1995 byl proveden zásah zásahové jednotky Policie ČR k zadržení žalobce jako pachatele podezřelého ze spáchání trestného činu znásilnění, že tento zákrok byl proveden poté, co již bylo z lékařských zpráv ze dne 8. prosince 1995 jednoznačně patrno, že oznamovatelka trestného činu znásilnění, neměla při lékařské prohlídce a následně gynekologické žádné známky podlitin a znásilnění, a že při zákroku zásahové jednotky došlo k tak vážnému zranění žalobce, které ho vyřadilo z pracovního i společenského života a způsobilo mu psychickou újmu a narušení rodinného života, zejména uveřejněnými články a mediálními zprávami v televizních stanicích. Vzal také za prokázané, že v průběhu zásahu došlo ke střelbě, kdy stříleli jak členové zásahové jednotky, tak i z legálně držené zbraně žalobce a jeho syn F., a že v tu chvíli žádný z členů domácnosti nevěděl, že se jedná o policii. Konstatoval, že „ v daném případě nejde jen o otázku oprávněnosti vlastního zásahu zásahové jednotky, při kterém došlo k velmi těžkým a závažným poraněním žalobce, ale správnosti postupu všech zúčastněných policejních orgánů, kdy bylo především povinností vyšetřovatelů, kteří již dne 8. prosince 1995 měli informace o tom, že žalobce nemůže být podezřelý ze spáchání trestného činu znásilnění, když provedením lékařské prohlídky oznamovatelky dne 8. prosince 1995 nebylo prokázáno, že by byla obětí trestného činu znásilnění, neboť neměla na sobě známky podlitin a ani gynekologický nález nejevil známky znásilnění. Zásah zásahové jednotky proto v daném případě nebyl nejen nutný, ale ani opodstatněný. Policie ČR již dne 8. prosince 1995 věděla, resp. příslušné osoby za tento zásah odpovídající vědět měly, že ke znásilnění vůbec nedošlo. Žalovaná tak porušila právo žalobce na život a tělesnou integritu, jakož i právo na nedotknutelnost obydlí. Žalovaná pak poskytováním informací médiím a především tisku jednoznačně zasáhla do osobnostních práv žalobce uvedením různých rozporuplných a nepravdivých informací“ .
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2014, č.j. 3 Co 265/2012-885, rozsudek soudu prvního stupně opět podle §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že zamítl žalobu na finanční i morální satisfakci a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že „ s okolnostmi zásahu zásahové jednotky SZK PČR Plzeň a se zákonností postupu Policie ČR se zcela vypořádal v rozhodnutí ze dne 7. září 1999 vyšetřovatel KÚV PČR Plzeň. V tomto rozhodnutí konstatoval, že prošetřením postupu policejních orgánů před i při zákroku zásahové jednotky Správy PČR Zpč. kraje v Plzni proti F. H. v obci Ch. dne 9. prosince 1995 nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující podezření ze spáchání trestného činu . Proto odvolací soud neshledal, že by Policie České republiky prostřednictvím jedné ze svých složek při plnění jejích povinností, a to zásahu proti domnělému pachateli závažné trestné činnosti porušila jakoukoliv povinnost. Zdůraznil, že o použití zásahové jednotky a o způsobu použití prostředků touto zásahovou jednotkou bylo nezbytné rozhodovat ve zlomku vteřin a bylo nezbytné především chránit práva občanů, v dané věci oznamovatelky J., ale i dalších osob, o jejichž existenci a přítomnosti v době zásahu nebylo veliteli jednotky v takto krátkém časovém úseku nic známo. Odvolací soud pak na závěr připomněl žalobci, že za situace, kdy byl řádným způsobem vyzván příslušníkem zásahové jednotky Policie ČR, aby opustil místo /zahradní chatku/ a vyšel ven, měl tento příkaz bez dalšího uposlechnout. Pokud žalobce žije na území České republiky, pak je povinen dodržovat zákony této republiky. Pokud by se choval podle zákonů a zvyklostí hostující země, pak by nedošlo k řetězci událostí, které měly za následek nynější nepochybně tíživý zdravotní stav žalobce“. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zástupci žalobce doručeno dne 18. prosince 2014 a téhož dne nabylo právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 17. února 2015 včasné dovolání. Dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., když podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §236 odst. 1 a §237 o.s.ř., protože odvolací soud se odchýlil při řešení otázek hmotného nebo procesního práva od ustálené rozhodovací praxe. V prvé řadě namítá, že odvolací soud nepřípustně provedl další důkazy, dále se domnívá, že nesprávně posoudil procesní otázku vázanosti závěrem dovolacího soudu, že nesprávně vyšel z toho, že zásah policie proti žalobci byl důvodný, že nesprávně posoudil důsledky existence nutné obrany a důsledky jednání účastníků zásahu, že nesprávně posoudil rozsah legální licence policejního orgánu, jakož i otázku odpovědnosti Policie ČR a žalobce za jejich jednání a konečně i otázku důsledků jednání člověka při zásahu policejního orgánu na oprávnění policejního orgánu zasahovat do jeho práv po ukončení zásahu. Dovolatel ve svém dovolání v těchto souvislostech odkazuje mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 478/2007 a 30 Cdo 3468/2008. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která se ztotožnila s výrokem i odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku a navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, přičemž byly splněny zákonné předpoklady obsažené v ustanoveních §241 odst. 1 a §241a o.s.ř. Dovolání je pak přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného, resp. procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež byla mimo jiné prezentována ve zmíněných předchozích zrušovacích rozhodnutích Nejvyššího soudu v této věci). Napadené rozhodnutí pak dovolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a uzavřel, že je i důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.
V prvé řadě však dovolací soud nemůže přisvědčit dovolací námitce dovolatele, že odvolací soud nepřípustně provedl nové důkazy. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že v odvolacím řízení bylo k důkazu čteno pouze rozhodnutí ze dne 7. září 1999, tedy důkaz provedený již soudem prvního stupně, nikoli již další písemnosti předložené žalovanou.
Důvodně však dovolatel namítá, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) se neřídil právním názorem, který dovolací soud vyslovil již ve svých předchozích zrušujících rozsudcích, totiž že dosavadní řízení nevyloučilo možný závěr, že popisovaný zásah vůči žalobci nebyl prost řady nedopatření, resp., že šlo o postup v zásadě neprofesionální, o čemž může vypovídat úvaha Krajského státního zástupce Středočeského kraje ze dne 20. května 1996, zn.: KZv 209/95. V případě, že by byl prokázán postup takového charakteru, nebylo by jej možno hodnotit jako jsoucí v souladu s výkonem zákonných oprávnění, resp. povinností státním orgánem, a tudíž jako zásah do osobnosti fyzické osoby, který by byl oprávněný (srovnej rozsudek ze dne 31. října 2007, č.j. 30 Cdo 478/2007-635) a že se z dosavadních výsledků řízení jako zcela významné naznačuje, že Policie ČR přistoupila k zásahu, přestože již bylo zřejmé, že k trestnému činu znásilnění vůbec nedošlo, přičemž jako pachatel uvedeného trestného činu nebyl označen žalobce, ale jiná osoba, konkrétně E. N., po němž také bylo v důsledku podaného trestního oznámení vyhlášeno celostátní pátrání (srovnej rozsudek ze dne 22. dubna 2010, č.j. 30 Cdo 3468/2008-710). Místo toho soud druhého stupně pouze znovu, tentokráte s poukazem na rozhodnutí ze dne 7. září 1999, odkázal na své předchozí závěry, totiž, že bylo prokázáno, že zasahující policisté se nedopustili trestného činu ani přestupku, a proto neshledal, že by Policie České republiky prostřednictvím jedné ze svých složek při plnění jejích povinností porušila jakoukoliv povinnost. V tomto případě je zcela zřejmé, že jde o logickou zkratku, která se ve své podstatě míjí s požadavkem ověření předpokladů odpovědnosti za zásah do osobnostních práv člověka (fyzické osoby).
Je třeba uvážit (v souladu s obecnou judikatorní praxí dovolacího soudu), že podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem (na tomto místě je třeba poznamenat, že je pochopitelné, že podle okolností konkrétního případu může být neoprávněným zásahem i jednání, které nedosahuje intenzity trestného činu nebo přestupku).
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 o. z. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Z dovoláním napadeného rozsudku se však nenaznačuje, že by takto odvolací soud věc důsledně posuzoval.
[Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že právní názor vyslovený v jeho předchozích zrušujících rozsudcích v této věci byl přejat i do Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů)].
Dále dovolací soud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje ani zmínku o důvodech, které odvolací soud vedly ke změně vyhovujícího výroku soudu prvního stupně ve vztahu k žalobcem požadované omluvě, i když i v tomto směru byl dovolacím soudem v předchozím zrušujícím rozsudku vysloven jednoznačný právní názor.
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil, a to jak ve výroku ve věci samé, tak i v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu došlo proto, že ze strany odvolacího soudu nebyl dodržen závazný právní názor (§243g odst. 1 o.s.ř.), přičemž celkově jde již o čtvrtý zrušený rozsudek odvolacího soudu, dovolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze, poněvadž podle přesvědčení dovolacího soudu jen v důsledku tohoto opatření lze dosáhnout toho, aby tato věc byla co nejdříve a zákonu odpovídajícím způsobem odvolacím soudem rozhodnuta.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. listopadu 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu