ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.221.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 221/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 230 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 21/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2014, č. j. 51 Co 305/2014-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též jako „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2014, č. j. 51 Co 305/2014-111, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) ze dne 31. 3. 2014, č. j. 25 C 21/2012-79, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky ve výši 230 000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 17. 6. 2011 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo rovněž žádnému z účastníků přiznáno.
Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 230 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu, a to průtahů v řízení vedených před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 53 E 477/2003 (za nějž požadoval zaplacení částky ve výši 130 000 Kč) a pod sp. zn. 53 E 1037/2005 (za nějž požadoval zaplacení částky ve výši 100 000 Kč).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v posuzovaných řízeních nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť délka původních řízení nebyla nepřiměřená. Posuzovaná řízení byla řízeními vykonávacími, jež se od nalézacího řízení liší především účelem, neboť v nich není nalézáno, komu z účastníků právo svědčí, ale vede již jen k vynucení autoritativně přiznaného plnění od povinného. Zvláštní povaha výkonu rozhodnutí se odráží i v jeho specifickém průběhu (ve fázích výkonu rozhodnutí). Z hlediska aktivní účasti účastníků lze vykonávací řízení rozdělit do řízení před nařízením výkonu rozhodnutí, kterým je řízení od podání návrhu na výkon rozhodnutí do jeho nařízení a kde soud jedná zásadně s oprávněným, a dále po nařízení výkonu rozhodnutí, kterým je jeho skutečné provedení. Před nařízením výkonu rozhodnutí by povinný neměl mít ani povědomost o návrhu oprávněného, aby nebyl zmařen účel výkonu rozhodnutí, a soud se v tomto stádiu řízení bez aktivní přítomnosti povinného zabývá pouze tím, zda jsou splněny podmínky pro nařízení výkonu. Vzhledem k uvedené povaze posuzovaného řízení soud přihlížel pouze k té části řízení o výkonu rozhodnutí, kdy povinnému bylo doručeno rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí, neboť až od tohoto okamžiku byl omezen v nakládání se svým sepsaným majetkem. Ve vymezených částech řízení, jež trvala 6 let ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 E 1037/2005 a 3 roky ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 E 477/2003, nebylo shledáno zásadní pochybení soudu ve formě dlouhotrvajících průtahů a ani celkovou dobu řízení o výkon rozhodnutí ve vztahu k povinnému nepovažoval s přihlédnutím k relevantním zákonným kritériím za nepřiměřeně dlouhou. Žalobce se dostal do postavení povinného výhradně z důvodu, že nerespektoval autoritativní rozhodnutí soudu, a ukončení výkonu rozhodnutí mohl po celou dobu výrazně ovlivnit svým jednáním, tedy splněním uložené povinnosti. Tvrzené útrapy by tak žalobci nevznikly. K námitce žalobce, že měl mít vůči jednomu z oprávněných pohledávku přesahující hodnotu předmětu výkonu rozhodnutí, soud konstatoval, že bylo jen na žalobci, zda provede úkon směřující k započtení a bude se domáhat zastavení výkonu rozhodnutí. Nebylo tvrzeno, a tím méně mohlo být prokázáno, že by v průběhu vykonávacího řízení v této otázce bylo vydáno rozhodnutí, jež by bylo pro svou nezákonnost zrušeno. Jedná se tak ze strany žalobce o tvrzení pro danou věc a s přihlédnutím k předmětu nyní probíhajícího řízení zcela irelevantní. Neshledal-li soud předpoklady pro přiznání satisfakce, bylo nadbytečným zabývat se výhradami k tomu, jak měla být určena její výše. Tvrzení, že vykonávací řízení měla být pro bezúčelnost zastavena, není namístě již proto, že v rámci vykonávacího řízení byla část vymáhaného plnění na žalobci vymožena. Není rovněž správná úvaha, že odškodňovací řízení trvalo přes 4 léta, neboť řízení bylo zahájeno doručením žaloby k soudu ze dne 3. 1. 2012. Ostatní odvolací námitky se pak s obsahem napadeného rozsudku i s přílohovými spisy zásadně míjejí a nejsou proto způsobilé zvrátit věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Dovolání, které žalobce podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud podle ust. §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“ odmítl, neboť není přípustné.
Dovolací soud považuje předně (a opětovně) potřebné uvést již dříve vyslovený názor, že „novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013).
Lichou byla shledána námitka žalobce (dovolatele), že se soudy nezabývaly kritérii uvedenými v §31a odst. 3 z. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), neboť z odůvodnění rozsudků zřetelně plyne, že soudy při posuzování přiměřenosti délky řízení věnovaly vlivu zjištěných konkrétních okolností patřičné úsilí. Soudy srozumitelně vysvětlily své úvahy, ohledně délky posuzovaných řízení, po kterou mohl být dovolatel ve stavu nejistoty ohledně jejich výsledku; nezjistily zásadní pochybení v postupu soudů; hodnotili jednání dovolatele (jakožto povinného v posuzovaných řízeních); přihlédly též k povaze vykonávacího řízení a jeho vlivu na jistotu účastníků takového řízení. Názor dovolatele, že soudy pro zanedbatelný význam řízení pro poškozeného de facto krátili zadostiučinění o 100 %, je vzhledem k uvedenému též zcela nepodložený. Za situace, kdy soudy shledaly, že v souzené věci šlo o řízení, které netrvalo celkově nepřiměřeně dlouho, bylo by též zcela nadbytečným zabývat se stanovováním výše přiměřeného zadostiučinění. Argumentaci dovolatele spočívající v uvádění odkazů na judikaturu, která se týká určování přiměřeného zadostiučinění, je nutné odmítnout jako nepřípadnou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
Vícekrát opakovaná námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nemůže v posuzované věci založit přípustnost dovolání, a to již (a zejména) vzhledem ke skutečnosti že rozhodnutí soudů jsou řádně odůvodněná a obsahují logické vysvětlení úvah, na základě nichž bylo rozhodnuto. Jelikož nebyly shledány nedostatky odůvodnění (dovolatel ostatně ani v dovolání neosvětlil, v čem nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí shledává), nemohla dojít k újmě uplatnění práv dovolatele, a rozhodnutí tedy nemůže být považováno za nepřezkoumatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel (s četnými poukazy na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jímž se má napadené rozhodnutí protivit) dále projevil názor, že odpovědnost státu je založena tehdy, pokud soud nejednal tam, kde byl povinen jednat, a že soud měl během řízení o výkon rozhodnutí poskytovat dostatečnou součinnost oprávněnému. V této souvislosti je nutné připomenout, že závěr o pochybení či deficitu v jednání soudů nebyl učiněn; naopak je ze skutkových zjištění patrné, že v rámci posuzovaného řízení soudy opakovaně rozhodovaly o návrzích dovolatele na zastavení výkonu rozhodnutí. Jak je konstatováno v odůvodnění napadeného rozsudku, žádné rozhodnutí v této otázce nebylo pro svou nezákonnost zrušeno. Správnost rozhodování o uvedených návrzích pak nelze v rámci kompenzačního řízení přezkoumávat. Liché jsou tak jakékoliv argumenty, jež zmiňují, že posuzované řízení mělo být (zřejmě vzhledem k započtení dovolatelových protipohledávek) ukončeno dříve.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud při rozhodování nevzal na zřetel závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, týkající se činnosti exekutora v exekučním řízení, které vydáním exekučního příkazu nenaplnilo svůj účel, a ve kterém nelze ani v budoucnu očekávat možné vymožení alespoň části pohledávky oprávněného, není uvedený závěr přiléhavý již proto, že posuzovaná řízení nebyla řízeními exekučními, nýbrž řízeními o výkon rozhodnutí. Posledně zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu poukazuje právě na rozdíly mezi oběma typy řízení, přičemž se jeho závěry výslovně vztahují pouze na řízení exekuční. V dovolání je dále argumentováno (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že soudy neanalyzovaly, do kdy bylo exekuční řízení vedeno účelně. Dovolatel ovšem soustavně opomíjí již shora uvedenou skutečnost, že soudy v rámci posuzovaných řízení vícekrát rozhodovaly o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, a výslovný závěr soudu, že část vymáhaného plnění byla na žalobci vymožena. Nebylo tedy namístě vést jakékoliv polemiky ohledně reálnosti či účelnosti vedení posuzovaných řízení.
Dovolací soud nemůže přisvědčit dovolateli ani v jeho názoru, že soudy měly hodnotit za nepřiměřenou i délku samotného odškodňovacího řízení. V této části dovolatel zjevně nesprávně vykládá závěr projevený ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko“), že: „základní částku lze zvýšit za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.“ Z výslovného znění uvedeného závěru i z jeho systematického zařazení (v části stanoviska VI. Stanovení výše zadostiučinění) zcela zřetelně vyplývá, že k tomuto kroku lze přistoupit pouze tehdy, určuje-li již soud výši zadostiučinění. Jelikož v nyní souzené věci soudy dospěly k závěru, že posuzované řízení netrvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu, nebylo žádného podkladu, aby mohly hodnotit či přihlédnout k délce jimi vedeného řízení. Nehledě na uvedené dovolací soud připomíná, že uvedl již v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, že důvodně namítat délku samotného kompenzačního řízení je vázáno na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., což platí obdobně i pro řízení odvolací (viz ustanovení §205a odst. 1 a §216 odst. 2 o. s. ř). Délku kompenzačního řízení proto musí žalobce namítat do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení. Napadené rozhodnutí tedy ani z tohoto pohledu nelze považovat za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odůvodnění:napadených rozsudků neobsahuje jakýkoliv podklad pro tvrzení dovolatele, že by mu bylo dáváno k tíži, že nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Stejně tak z napadeného rozsudku neplyne sebemenší náznak, že by soud zohledňoval, že je dovolatel statutárním orgánem jakékoliv společnosti, natož aby z tohoto soud činil další dedukce. Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, že: „Rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné i co do posouzení nároku žalobce na náhradu škody, který je třeba posoudit samostatně a individuálně od nároku na náhradu nemajetkové újmy.“ Jelikož žalobce v řízení nepožadoval jakoukoliv náhradu škody (nýbrž pouze zadostiučinění za nemajetkovou újmu), pak dovolatelovo tvrzení (z logiky věci) nemůže směřovat k sporování řešení právní otázky, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. Obdobně nelze ani přihlédnout k argumentu, že soudy neměly zohledňovat skutečnost, že dovolatel vede větší množství soudních řízení. Jak již uvedl soud odvolací, zjištění o velkém množství řízení vedených dovolatelem zmínil soud prvního stupně pouze nad rámec zásadních důvodů, pro které žalobu zamítl. Odvolací soud pak již k této skutečnosti nepřihlížel.
Dovolací soud v této souvislosti opakovaně připomíná závěr učiněný v rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013: „(…) nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení.“ (Ústavní stížnost proti posledně zmíněnému rozsudku byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014, pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta). Neaplikování zde uvedeného závěru nemohlo mít na výsledek věci žádný vliv.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsáhlé dovolání obsahuje pouze náznaky právních otázek, na jejichž řešení napadené rozhodnutí buď vůbec nespočívá, nebo které byly soudy vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovolání neobsahuje žádnou právní otázku, jež by mohla přípustnost dovolání založit. Jakkoliv relevantními nemohly být shledány námitky porušení práva na spravedlivý a nestranný proces, jimiž je dovolání protkáno, neboť tyto zjevně plynou z pouhého nesouhlasu dovolatele se zjištěným skutkovým stavem a řešením právních otázek ze strany soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
Dovolací soud pro úplnost doplňuje, že v dovolání není uvedeno, v jakém rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, tedy zda směřuje též proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. S ohledem na skutečnost, že dovolání neobsahuje jakékoliv tvrzení, argument, či snad údaj o tom, v čem by bylo spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení, není možné v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu