ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2232.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2232/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce J. M. , t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, proti žalované P. D. , zastoupené JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 42/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2010 (správně 2011), č.j. 3 Co 99/2010 - 131, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. března 2010, č.j. 11 C 42/2009 – 79, zamítl ve výroku I. žalobu, aby žalovaná byla povinna zaslat žalobci na jeho adresu doporučený dopis s omluvou, ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná žalobci zaplatila částku 5.000.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalobce, který dovozoval, že na základě výpovědi žalované v rámci trestního řízení, vedeného proti žalobci pod sp. zn. 9 T 22/2003, byl shledán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin vraždy. Žalovaná podle něj uváděla jak na veřejnosti, tak před soudem, údajně nepravdivé informace o tom, že žalobce měl v držení krátkou střelnou zbraň, kterou vlastnil. Žalovaná se tak snažila o uvěznění žalobce. Poškodila jej i tím, že se s ním „nechala rozvést“ a v rámci rozvodového řízení připravila nepravdivé doklady, a to písemnou smlouvu o vypořádání majetkových vztahů pro dobu po rozvodu. Zpráva o uvěznění žalobce byla publikována také v denících Bohemia a Blesk.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná, která vypovídala v trestním řízení jako svědkyně, se nedopustila neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce ve smyslu §13 odst. 1 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Řádný výkon povinnosti podat svědectví totiž podle soudu nemůže být pokládán za neoprávněný zásah do osobnostních práv třetí osoby, ačkoliv je na základě podaného svědectví vůči takové osobě následně postupováno prostředky trestního práva. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by žalovaná vypovídala nepravdivě, když soud v trestním řízení vycházel při svém rozhodování o vině žalobce i z dalších důkazů. Soud prvního stupně také dovodil, že se soud v rámci řízení o rozvod manželství účastníků zabýval i otázkou jejich majetku a pak i v rámci řízení o vypořádání SJM a zhodnotil dostatečně provedené důkazy v rámci svého rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů soud žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2010 (správně 2011), č. j. 3 Co 99/2010 – 131 rozsudek soudu prvního stupně co do výroku o věci samé potvrdil. K odvolací námitce žalobce, že nebyl osobně účasten jednání před soudem prvního stupně, odvolací soud uvedl, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn, přičemž k prosazování práv žalobce mu byl ustanoven právní zástupce. Žalobce byl u jednání před odvolacím soudem přítomen a jeho výslech nebyl shledán jako potřebný k doplnění dokazování. Dále se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná podáním výpovědi jako svědkyně plnila zákonem stanovenou povinnost. Co se týče otázky postupu v rozvodovém řízení, odvolací soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že řízení o vypořádání SJM není dosud ukončeno, nelze jej proto hodnotit v rámci tohoto řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 14. listopadu 2011, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 18. listopadu 2011 včasné dovolání, doplněné podáním ustanoveného zástupce ze dne 26. dubna 2012, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Dovolatel za otázky zásadního právního významu považuje zejména tři aspekty (neuvádí však, zda dosud neřešené či rozhodované rozdílně, případně sice řešené, avšak takové, jež by měly být posouzeny jinak). Za zásadní považuje především otázku, zda je civilní soud ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. vázán pouze rozhodnutím trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin nebo zda je plně vázán celým trestním spisem, tj. též i hodnocením důkazů a hodnocením jejich pravdivosti. Dále dovolatel vznáší otázku, zda může soud v situaci, kdy je určitou otázku možné či vhodné řešit až po pravomocném skončení jiného řízení, žalobu z tohoto důvodu zamítnout, či zda může řízení pouze přerušit. Na závěr za zásadní považuje otázku, zda má účastník civilního soudního řízení, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, právo se osobně účastnit soudního řízení, případně učinit účastnickou výpověď. Dovolatel ve svém dovolání také žádá o odklad vykonatelnosti.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), shledal, že nejsou splněny podmínky pro jeho věcné projednání. Vzal přitom v prvé řadě v úvahu čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel proto ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009 do 30. června 2012.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř., se zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá z hlediska uplatňovaných důvodů dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel sice sám napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Dovolatel uplatňuje v prvé řadě dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z takto tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008), která ovšem v projednávané věci ve své podstatě nastolena nebyla.
K žalobcem namítané otázce, zda je soud vázán pouze rozhodnutím soudu v trestním řízení, či zda je vázán také jeho posouzením svědecké výpovědi, dovolací soud uvádí, že tato otázka není stěžejní pro zamítavé závěry obou soudů. Soudy své rozhodnutí neopírají o závěr soudu v trestním řízení, ale o zvláštní podmínky vyplývající ze zákonné úpravy i z judikatury, vztahující se na situace, za kterých může osoba vypovídající jako svědek způsobit zásah do ochrany osobnosti obžalovaného. Otázka proto nesplňuje kriterium zásadního právního významu.
Otázkou, zda může být neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti obviněného způsoben svědkem, se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil v stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem (§11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), sp.zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54, ročník 2010. Odvolací soud postupoval v souladu s touto judikaturou. Obdobně lze srovnat též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 795/2002.
Ani otázku o postupu civilního soudu v případě, že lze otázku uspokojivě vyřešit až po pravomocném ukončení jiného soudního řízení, nelze označit za otázku zásadního právního významu, neboť v sobě neobsahuje potenciál možného zobecnění, neboť charakter jejího řešení se bude odvíjet od jedinečných okolností konkrétního případu.
Konečně k poslední z žalobcem formulovaných právních otázek lze uvést, že v zhledem k tomu, že dovolatel byl jednání u odvolacího soudu přítomen, nelze souhlasit s jeho námitkou o nerovném zacházení vůči němu a odepření spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury přítomnost právního zástupce již ústavní standardy naplňuje, kromě toho odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč nepřistoupil k výslechu dovolatele jako účastníka řízení. Z toho důvodu proto nelze ani pro tuto otázku rozhodnutí pokládat za zásadně právně významné.
Nadto pak z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud posuzoval otázku nároku podle ustanovení §13 občanského zákoníku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když neshledal v žalobcem popisovaném jednání zásah do jeho práva na ochranu osobnosti.
Současně je nezbytné poukázat na skutečnost, že ustanovení §236 až §239 o.s.ř., která upravují zákonné předpoklady přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, nepočítají s alternativou možnosti dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Dovolání bylo proto z výše uvedených důvodů odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), přičemž vzhledem k nepřípustnosti podaného dovolání nevyhověl žádosti dovolatele o odklad vykonatelnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu