ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2384.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2384/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobců a) J. S. , a b) M. S. , zastoupených JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti žalované SEDLEC INVEST a. s. , se sídlem v Chebu, Karlova 2472/44, identifikační číslo osoby 256 71 600, zastoupené JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 5, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 198/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2015, č. j. 15 Co 453/2014-248, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalobců (dále již „dovolatelé“) proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále již „odvolací soud“) není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při řešení otázky věcné legitimace žalobců rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. již odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozsudku cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22 července 2004, sp. zn. 22 Cdo 882/2004; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Námitka dovolatelů, že odkaz odvolacího soudu na cit. rozsudek Nejvyššího soudu není relevantní, neboť „v kontextu daného případu jde však o skutkově jiný případ...Při přesné citaci daného rozsudku...bylo konstatováno, že ten z dědiců, který zastává opačné stanovisko, než žalobci, bude zcela přirozeně (nikoliv musí být) účastníkem řízení na straně žalované.“ , není důvodná. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 882/2004 dovolací soud vyložil právní názor, že „Pokud by se některý z dědiců nezúčastnil řízení, nebyl by pravomocným rozhodnutím ve věci vázán a v poměru k němu by nebylo možno považovat vzájemné vztahy mezi dědici za vypořádané. Z toho také plyne, že ten z dědiců, který zastává opačné stanovisko než žalobce, bude zcela přirozeně účastníkem řízení na straně žalované.“ Otázku legitimace k podání žaloby na určení vlastnického práva zůstavitele řešil dovolací soud také např. v rozsudku ze dne 24. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, v němž formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení; z toho plyne, že výrok rozsudku o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, je závazný jen pro účastníky řízení a nikoli pro ty dědice, kteří se tohoto řízení nezúčastnili. Proto účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, nemá žalobce na určení naléhavý právní zájem (respektive není splněn jeden z předpokladů úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a to existence věcné legitimace účastníků) ve smyslu §80 písm. c/ (nyní již §80) o. s. ř., neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení. Odvolací soud se tudíž napadeným rozhodnutím nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nepřípadná je rovněž dovolací argumentace dovolatelů směřující k závěru, že došlo k pochybení, pokud dovolatelé nebyli soudem poučeni ve smyslu §118a odst. 2 a 4 o. s. ř. V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, v němž se mimo jiné uvádí: „Závěrem lze tedy k dosahu aplikace ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. uvést, že se tato poučovací povinnost vztahuje k narativní stránce žaloby a (logicky také) k jejímu promítnutí do žalobního petitu. Není a s ohledem na rovnost účastníků v řízení a zásady fair procesu ani nemůže být tento institut chápán jako prostředek k poučení, resp. k signalizaci, zda při (posuzováno podle hmotného práva) participaci dalších účastníků (a případně kterých účastníků) by bylo možné žalobcem (skrze již precizovaná skutková tvrzení a žalobní návrh) vymezený předmět po právní stránce posoudit jinak. Nejvyšší soud proto setrvává na právním názoru, že poučení žalobce o tom, koho má žalovat nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu §5 o. s. ř., ani ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Ostatně otázkou, zda jsou obecné soudy povinny poučovat účastníky podle §5 a §92 odst. 1 o. s. ř. (což lze analogicky vztáhnout též i na poučení ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř.), se zabýval i Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 5, pod číslem 2, v němž zaujal právní názor, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.“
Nelze se ani ztotožnit s dovolací argumentací o údajné překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. V posuzovaném případě žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně poukazovala na nedostatek věcné legitimace účastníků, především však tímto způsobem argumentovala v odvolacím řízení; pak tedy z pohledu dovolatelů nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z jiného právního závěru stran posouzení věcné legitimace, (objektivně) být pro dovolatele překvapivé, neboť eventualita právního posouzení, k němuž nakonec dospěl odvolací soud, zde (naposledy v důsledku odvolací argumentace) přicházela v úvahu.
Právní závěr, jenž odvolací soud učinil v otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu poskytující ústavně právní ochranu dobrověrnému nabyvateli), byl učiněn jako obiter dictum, nad rozsah odůvodnění, mimo právní otázku věcné legitimace účastníků, na jejímž vyřešení záviselo napadené rozhodnutí, takže na základě této argumentace nemohla být přípustnost podaného dovolání žalobců ve smyslu §237 o. s. ř. založena.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá p. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu