ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2429.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2429/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobců a) J. Š. , a b) J. Š. , oběma zastoupeným Mgr. Miroslavem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované LIPNICKÁ spol. s r. o. , se sídlem Praha9-Kyje, Peluškova 1398, identifikační číslo osoby 645 82 582, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 24/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2014, č. j. 54 Co 254/2014-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 44.286,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Brože, advokáta Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 60.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců (dále též „dovolatelé“) proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) trpí vadami, které nebyly ve lhůtě vymezené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolatelé v dovolání namítají, že „Napadené rozhodnutí (roz. rozsudek odvolacího soudu) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní význam je spatřován zejména v tom, že soud odvolací, kdy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a soud prvního stupně, nezjistily skutkový stav. Nezjistily jej zejména proto, že neprovedly klíčový důkaz ve věci samé. Tímto důkazem je výslech svědka JUDr. V. L.“
V další části svého dovolání pak dovolatelé rekapitulují dosavadní procesní průběh řízení, citují příslušná ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, a z toho všeho dovozují jiné skutkové a právní závěry, čímž polemizují s rozhodnutím odvolacího soudu. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, která se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Naopak mají za to, že „Právní otázka, zda kupní smlouva uzavřená mezi B. Š. a žalovaným, je či není platným právním úkonem, představuje vyřešení merita věci. Je to otázka primární. Je zde naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy.“
Dovolatelé rovněž nesouhlasí s výrokem odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, „neboť předmětem žaloby nebyla nemovitost, nebyl to pozemek, ale určení neplatnosti kupní smlouvy. Předmět sporu tedy nelze ocenit.“
Závěrem dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatelé prostřednictvím svého advokáta nevymezili žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.; neuvedli okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Rovněž Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, judikoval, že „ k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“ (poznámka Nejvyššího soudu: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz .).
Jelikož v daném případě dovolání postrádá obligatorní náležitosti, přičemž tento nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání žalobců vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nad rozsah odůvodnění dovolací soud přesto může konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu – s ohledem na zjištěný skutkový stav věci, který nelze v dovolacím řízení revidovat – nijak nekoliduje s judikaturou dovolacího soudu a jím učiněné právní posouzení věci odpovídá zjištěným (právně rozhodným) skutečnostem. Odvolací soud rovněž v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje, správně uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jinými slovy řečeno, pokud by podané žalobě o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy bylo vyhověno, stejně by takový soudní rozsudek ničeho nezměnil na stavu zápisů v katastru nemovitostí, neboť by nepředstavoval vkladovou veřejnou listinu, podle které by bylo možno provést příslušný zápis do katastru nemovitostí (k tomu srov. §11 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí /katastrální zákon/).
Rovněž rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení nevykazuje odklon od judikatury dovolacího soudu (k tomu srov. ještě odůvodnění níže).
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl (§243c odst. 1 věta první, §243f odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované (která se k dovolání dovolatelů písemně vyjádřila prostřednictvím svého advokáta) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom (níže cit. rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
V usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že i po účinnosti novely advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. účinné od 1. 1. 2013 se ve sporu o určení vlastnictví k nemovité věci, jejíž hodnotu lze v řízení (s poměrnými obtížemi) zjistit, považuje za tarifní hodnotu cena žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalované advokátem) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (její písemné vyjádření k dovolání dovolatelů), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6 (sazba odměny přitom byla stanovena z tarifní hodnoty 7.000.000,- Kč, tj. z kupní ceny sjednané v žalobou dotčené kupní smlouvě ze dne 6. dubna 2005), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 36.300,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 7.686,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 44.286,- Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 44.286,- Kč jsou dovolatelé povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu