ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.243.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 243/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobce Ing. A. H. , zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49, o náhradu nemajetkové újmy 27 234 664 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 47/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, č. j. 68 Co 187/2014-180, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2014, č. j. 68 Co 187/2014-180, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 19 C 47/2012-138, vyhověl částečně žalobě co do částky 475 000 Kč s příslušenstvím, jíž se žalobce domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu i v této části zamítl, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Právní předchůdce žalobce A. K., byl vlastníkem zemědělské usedlosti S.-C. v katastrálním území T.. Tuto usedlost a přilehlé pozemky nabyl do svého vlastnictví jako bývalý legionář při provádění pozemkové reformy podle zákona č. 81/1920 Sb., kterým se vydávají podle zákona ze dne 16. 4.1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě. (Zákon přídělový). V roce 1927 postavil na pozemcích obytnou budovu a další zemědělské objekty. Dne 15. 3. 1947 podal v souladu s vládním nařízením č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Z. U. (dále jen „vládní nařízení“) přihlášku k soupisu majetku zanechaného na území P. R. v obci T., okres K. C. (dále jen „přihláška k soupisu majetku“). Ministerstvo financí ČSR prostřednictvím Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků žádost o náhradu odmítlo dopisem ze dne 10. 4. 1962, č. j. 42-1505/Dra. Tento dopis se ministerstvu vrátil zpět, protože A. K. v době jeho doručení již rok nežil. Poté zůstal stát nečinný. R. H., dcera A. K., podala žádost o odškodnění za zanechaný majetek prostřednictvím obecného zmocněnce Ministerstvu financí ČR dne 19. 5. 2005, kdy tato žádost obsahovala jako přílohu seznam členů Občanského sdružení Podkarpatská Rus, v němž byla R. H. uvedena. Další žádost podala již osobně dne 27. 8. 2007. Řízení o žádosti R. H. ze dne 27. 8. 2007 bylo zastaveno na základě zpětvzetí ze dne 18. 3. 2011. Účelem zpětvzetí žádosti o odškodnění bylo zamezit duplicitně podané žádosti. V době zpětvzetí již R. H. nežila. Jejími právními nástupci se stali žalobce a jeho sestra Ing. R. H.. Žalobce udělil Ing. J. H., obecnému zmocněnci, plnou moc k zastupování dne 21. 2. 2011, ke zpětvzetí žádosti ho však nezmocnil. Žalovaná usnesením ze dne 30. 1. 2012, č. j. MF-20363/2012/44, řízení o žádosti R. H. ze dne 27. 8. 2007 zastavila. V odůvodnění uvedla, že je řízení zastaveno dnem, kdy žadatelka zemřela, nejpozději však dnem zpětvzetí žádosti Ing. A. H. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 7. 3. 2012. Žalobce dne 27. 8. 2009 podal žalobu o finanční náhradu za nemovitosti zanechané na Z. U. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 10. 8. 2011, č. j. 31 C 156/2010-91, řízení zastavil z důvodu nedostatku pravomoci soudu k rozhodnutí o uplatněném nároku s odůvodněním, že na nárok se vztahuje zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. R. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Žalobce se v tomto řízení domáhá odškodnění za nesprávný úřední postup spočívající v nečinnosti státních orgánů ohledně žádosti jeho právního předchůdce o náhradu za předmětné nemovitosti, a to za dobu od 30. 7. 1947 do 22. 9. 2011.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování uvedl, že posuzované řízení bylo zahájeno včasným podáním přihlášky k soupisu majetku ze dne 15. 3. 1947. Důvod nevyhovění žádosti plynul z podstaty tehdejšího totalitního režimu, neboť z doložených odtajněných materiálů z Národního archivu bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce, A. K., byl považován za kapitalistu a příslušníka privilegované třídy. Odškodňovat tyto příslušníky bylo podle tehdejší vlády „politicky neúčelné“. Soud prvního stupně dále nevyhověl námitce promlčení uplatněné žalovanou, která se zakládala na skutečnosti, že posuzované řízení mělo skončit již dopisem zaslaným právnímu předchůdci žalobce dne 10. 4. 1962. Řízení o žádosti ze dne 27. 8. 2007 bylo skončeno až pravomocným usnesením Ministerstva financí o zastavení řízení ze dne 30. 1. 2012, které nabylo právní moci dne 7. 3. 2012. Řízení o žádosti ze dne 19. 5. 2005 skončeno nebylo. Soud prvního stupně proto posuzoval délku řízení ode dne podání přihlášky dne 15. 3. 1947 do dne 22. 9. 2011, což bylo datum, kterým žalobce svůj nárok ohraničil. Celková délka řízení tak přesáhla 65 let. Nicméně soud prvního stupně dále uvedl, že podstatná část řízení probíhala za doby nesvobody. Náš demokratický stát se od roku 1990 snaží zmírnit restitučními zákony negativní dopady způsobené totalitním režimem, avšak plná reparace není reálná. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení právní řád před rokem 1990 neznal. Lze jej vyvodit až přímo z ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která se stala pro Československou republiku závaznou dne 18. 3. 1992. Soud prvního stupně proto výši nároku počítal až od roku 1992 a dospěl ke konečné částce 475 000 Kč, kterou žalobci přiznal.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali žalobce i žalovaná odvolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nicméně s právním posouzením věci se neztotožnil, a to již v otázce existence nesprávného úředního postupu. Přihlášku k soupisu majetku, podanou dne 15. 3. 1947 právním předchůdcem žalobce, označil odvolací soud pouze jako podmínku nutnou pro přiznání nároku na náhradu za nemovitý majetek zanechaný na Z. U. Předchůdce žalobce kromě podané přihlášky neučinil žádné jiné podání, kterým by bylo zahájeno správní řízení. Odvolací soud věc uzavřel tak, že přihláškou nemohlo být zahájeno správní řízení. Správní řízení od roku 1947 neběželo a žalobce tudíž nemohl být v legitimním očekávání, že správní orgán vydá ve věci rozhodnutí podle příslušných právních předpisů. Správní řízení začalo běžet až žádostí o odškodnění doručenou dne 27. 8. 2007 Ministerstvu financí ČR, kterou podala dcera A. K., R. H. Toto správní řízení skončilo usnesením o zastavení řízení ze dne 30. 1. 2012 č. j. MF-20363/2012/44. Odvolací soud uvedl, že toto řízení trvalo 4 roky a 5 měsíců, přičemž neshledal, že by trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Žádost ze dne 19. 5. 2005, kterou podal Ing. J. H., která obsahovala jako přílohu seznam členů Občanského sdružení Podkarpatská Rus, kde je pod č. 75 označen původní žadatel A. K. a právní nástupkyně R. H., nepovažoval odvolací soud za řádnou žádost R. H. o odškodnění. Důvodem byla skutečnost, že plná moc byla R. H. udělena dne 12. 11. 2004 a Ing. J. H. ji přijal až dne 7. 7. 2005. Dále tato žádost nebyla doplněna žádnými doklady, které by prokazovaly její nárok. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku I., kterou se žalobci přiznávalo odškodnění v částce 475 000 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Za tuto otázku považuje dovolatel otázku posouzení zahájení a průběhu správního řízení týkajícího se poskytnutí náhrady za majetek zanechaný na Z. U. a současně otázku existence nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, když dospěl k závěru, že správní řízení týkající se nároku na náhradu nemovitého majetku zanechaného na Z. U. mohlo být zahájeno pouze na základě podání zvláštní žádosti, nikoliv na základě přihlášky k soupisu majetku z roku 1947. Na základě tohoto nesprávného právního posouzení předpokladů zahájení správního řízení dospěl odvolacího soud k nesprávnému závěru, že správní řízení nebylo nikdy zahájeno a žalovaná tak nemohla být v prodlení s vydáním rozhodnutí, respektive se nedopustila nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Dovolání bylo doplněno podáním dovolatele ze dne 18. 2. 2015, v němž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, jenž se zabývá problematikou uplatnění nároku o náhradu za majetek zanechaný na Z. U., zejména pak kontinuitou právních předpisů upravujících danou otázku. Dovolatel dále namítá vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž by dovolatel s tímto postupem souhlasil či by byly splněny další podmínky ust. §214 o. s. ř. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že trvá na tom, že řízení o přihlášce k soupisu majetku právního předchůdce žalobce bylo vedeno Ministerstvem vnitra a nelze jej ztotožňovat s řízením o odškodnění za majetek zanechaný na Z. U. vedeném Ministerstvem financí. Samotné podání přihlášky podle vládního nařízení nemohlo založit nárok na náhradu ani legitimní očekávání k poskytnutí náhrady a nemohlo mít za následek zahájení řízení. K legitimnímu očekávání dovolatele žalovaná uvedla, že dovolatel si musel být vědom, že nesplňuje podmínky pro vyplacení náhrady. Žalovaná dále poukázala na to, že právnímu předchůdci dovolatele A. K. nebyl dopis ze dne 10. 4. 1962 doručen, nicméně na originálu obálky, poté, co se vrátila správnímu orgánu, bylo uvedeno, že se má vyčkat, až se přihlásí dědicové. Ze spisu není patrný jakýkoliv záznam, že by se dědicové o vyplacení náhrady jakýmkoliv způsobem před rokem 1989 zajímali. Aktivita dědiců je patrná až ode dne udělení plné moci Ing. H., což je až 43 let po úmrtí A. K. Žalovaná tím zpochybnila jak legitimní očekávání žalobce, tak existenci stavu nejistoty v důsledku neskončeného řízení, kterým by vznikala nemajetková újma, za kterou by náležela kompenzace, přičemž odkázala na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro posouzení právní otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené, a to otázky, zda podání přihlášky k soupisu majetku dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. vedlo k zahájení náhradového řízení podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“), a vyhlášky č. 159/1952 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška“), tudíž zda bylo vedeno řízení, jehož délku lze posuzovat z hlediska její přiměřenosti.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení je postiženo zmatečností ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolateli byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Podle §214 odst. 1 o. s. ř. k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání.
Jednání není třeba podle §214 odst. 2 o. s. ř. nařizovat, jestliže
a) se odmítá odvolání;
b) se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení;
c) odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé;
d) se zrušuje rozhodnutí podle §219a odst. 1;
e) odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti.
Podle §214 odst. 3 o. s. ř. není třeba jednání nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že odvolání projednal se souhlasem účastníků bez jednání. Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud přípisem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 68 Co 187/2014-175, vyzval žalovanou a jejího zástupce, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy odvolacímu soudu sdělili, zda souhlasí s tím, aby o odvolání žalobce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, přičemž je poučil, že pokud nesdělí odvolacímu soudu v uvedené lhůtě své stanovisko, bude odvolací soud vycházet z předpokladu, že proti navrženému postupu nemají námitky. Výzva byla žalované doručena dne 16. 5. 2014 a jejímu zástupci dne 19. 5. 2014. Podáním ze dne 22. 5. 2014, téhož dne odeslaného odvolacímu soudu, zástupce žalované soudu sdělil, že nesouhlasí s tím, aby bylo o odvolání žalobce (ale i žalované) rozhodnuto bez nařízení jednání. Z obsahu spisu neplyne, že by obdobná výzva byla adresována rovněž žalobci, případně jeho zástupkyni. Žalobce tak nebyl o navrhovaném postupu nikterak vyrozuměn a žalovaná s tímto postupem výslovně vyjádřila svůj nesouhlas. Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro nenařízení jednání k projednání odvolání dle §214 o. s. ř. Nenařídila-li podle §214 odst. 1 o. s. ř. k projednání odvolání předsedkyně senátu odvolacího soudu jednání, pochybila. Jedná se o takovou vadu, která představuje porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, a proto rozhodnutí odvolacího soudu nemůže z tohoto důvodu obstát. Dovolací soud nemůže tuto vadu, resp. zmatečnost, pominout a tato zmatečnost má za následek, že dovolací soud musí napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (srov. Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš a kol. C. H. BECK, r. 2009, str. 1937). Jiné vady v řízení dovolací soud neshledal.
Dovolací soud se dále zabýval výše vymezenou právní otázkou, přičemž shledal dovolání důvodným.
K posouzení okamžiku zahájení náhradového řízení je nezbytné uvést přehled vývoje právní úpravy upravující danou problematiku. Po druhé světové válce došlo dne 29. 6. 1945 s účinností od 30. 1. 1946 k uzavření Mezinárodní smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik uveřejněné pod č. 186/1946 Sb. Tato smlouva stanovila ve svém prvním článku následující: „Zakarpatská Ukrajina (podľa československej ústavy nazvaná Podkarpatská Rus), ktorá bola pojatá na základe smluvy zo dňa 10. septembra 1919, uzavretej v St.-Germain-en-Laye ako samosprávny celok do rámci Československej republiky, sjednoťuje sa v súhlase so želaním, prejaveným obyvateľstvom Zakarpatskej Ukrajiny a na základe priateľskej dohody medzi obidvoma Vysokými smluvnými stranami, so svojou odvekou otčinou - Ukrajinou a vteľuje sa do rámca Ukrajinskej sovietskej socialistickej republiky.“ Zakarpatská Ukrajina poté přestala být součástí československého státu. Spolu s mezinárodní smlouvou byl přijat i protokol, který se zabýval otázkou občanství a majetkem zanechaným na Zakarpatské Ukrajině. Článek 2 protokolu stanovil, že osoby české a slovenské národnosti, které mají trvalé bydliště na území Zakarpatské Ukrajiny, mají právo optovat československé státní občanství. Tento článek dále stanovil, že osoby, které využijí práva opce, mají nárok na odškodnění za nemovitý majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny. Stejně tak mají být za nemovitý majetek odškodněny osoby, které musely území Zakarpatské Ukrajiny opustit v důsledku nepřátelské okupace.
Prvním právním předpisem provádějícím výše uvedenou mezinárodní smlouvu bylo již výše zmíněné vládní nařízení č. 8/1947 Sb. Smyslem vládního nařízení bylo vytvořit soupis nemovitého majetku, za který pak měl stát poskytnout odškodnění, jak stanoví §1 tohoto nařízení. Avšak samotné nařízení nijak řízení o odškodnění neupravovalo. V §8 bylo pouze stanoveno, že z podané přihlášky k soupisu majetku nevzniká straně právní nárok na odškodění a samotná úprava odškodnění se vyhrazuje zvláštním předpisům.
Od vydání vládního nařízení zůstal stát nečinným až do roku 1958, kdy byl přijat zákon č. 42/1958 Sb. Tímto právním předpisem bylo pouze stanoveno, že bude poskytnuta náhrada za zanechaný nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině podle podmínek stanovených vládou, resp. ministerstvem financí. Na základě tohoto zákonného zmocnění byla o rok později přijata vyhláška č. 159/1959 Ú.l. Ustanovení §2 odst. 1 této vyhlášky zní: „(1) Podmínkou pro přiznání nároku na náhradu je též, že byla podána včas přihláška k náhradě. (2) Přihláškou k náhradě je přihláška k soupisu majetku podaná podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, ve lhůtě do 31. března 1947 nebo podaná optanty, kteří v přihlašovací lhůtě byli ještě na Zakarpatské Ukrajině, ministerstvu vnitra, ve lhůtě do 1 měsíce po přesídlení ze Zakarpatské Ukrajiny do Československé republiky; u jiných osob, než na které se vztahuje ustanovení předcházející věty, rozumí se přihláškou k náhradě přihláška podaná do 30. června 1959 podle vyhlášky ministerstva financí č. 43/1959 Ú.l.“ V následujícím §3 došlo k omezení rozsahu poskytované náhrady, kdy bylo stanoveno, že náhrada se bude poskytovat pouze za nemovitý majetek, který měl povahu osobního nebo drobného soukromého vlastnictví. Vyhláškou z roku 1959 končí na dlouhou dobu činnost zákonodárce v oblasti týkající se náhrad za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině. K dalšímu vývoji dochází až v novém tisíciletí, kdy je zákon č. 42/1958 Sb. dvakrát novelizován, a to zákonem č. 342/2006 Sb. a zákonem č. 227/2009 Sb.
Dovolací soud se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu v otázce výkladu §2 odst. 1 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l.. Z pouhého jazykového výkladu by mohlo být dovozeno, že samotná přihláška je pouze jednou z podmínek řízení a je tedy nutné ještě podání zvláštní žádosti, kterou by se skutečně zahájilo řízení. Nicméně v případě problematiky odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině je nutné vycházet ze zásad, které definoval Ústavní soud pro výklad restitučních předpisů, neboť výše uvedené právní předpisy Ústavní soud podřadil pod kategorii restitučního zákonodárství (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11). K výkladu restitučních předpisů uvádí Ústavní soud zejména následující: „Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ke splnění účelu a cíle restitucí je proto zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nebo osob jednajících v podstatě za stát nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10). Jinak řečeno, při výkladu restitučních předpisů není možné postupovat restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutné vykládat je velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08). Vyhláška, ani zákon č. 42/1958 Sb., výslovně nepočítají se speciálním novým podáním, kterým by se náhradové řízení zahajovalo. Nutnost nového podání je možné vyvozovat pouze na základě striktního gramatického výkladu §2 odst. 1 vyhlášky. Avšak vzhledem k výše uvedenému není takovýto výklad u restitučních předpisů žádoucí.
Nadto je nezbytné uvést, že v případě požadavku speciálního podání by musela být tato podmínka přímo uvedena v zákoně č. 42/1958 Sb. nebo ve vyhlášce. V souvislosti s dlouhou nečinností ze strany zákonodárce při přijímání právní úpravy předpokládané mezinárodní smlouvou by bylo nespravedlivé zatěžovat původní vlastníky nemovitostí, o které zásahem státu přišli, dalším podáním, jehož nutnost nebyla z právního předpisu při běžném výkladu náležitě patrna. V souladu s tímto argumentem je také způsob, jakým byl výklad prováděn na přelomu 50. a 60. let, tedy krátce po účinnosti dotčených předpisů. Ministerstvo financí ČSR, které se přihláškami v uvedené době zabývalo, žádné nové podání nepožadovalo. Případem se zabývalo po skutkové stránce, jak plyne z důkazů provedených soudem prvního stupně. Žádosti právního předchůdce dovolatele nebylo v 60. letech vyhověno nikoliv z důvodu procesních nedostatků, ale toliko na základě soudobé totalitní ideologie. Jak plyne z odtajněných materiálů z Národního archívu, předložených dovolatelem před soudem prvního stupně, tak tehdejší vláda považovala za neúčelné poskytovat finanční prostředky kapitalistům a privilegovaným třídám za zanechaný majetek. Z obecných postojů vlády i z konkrétních vyjádření správního orgánu je patrné, že správní orgán se v dotčené době žádostí skutečně zabýval po skutkové stránce. Není proto možné bez legitimního důvodu měnit výklad tehdejších právních předpisů k tíži dotčených osob uložením nové povinnosti, která v dané době nejenže výslovně neplynula z právních předpisů, ale neplynula ani z aplikační praxe správního orgánu. Dovolací soud na základě výše uvedeného, s přihlédnutím k zásadám výkladu restitučních předpisů, dospěl k závěru, že přihláškou k soupisu majetku bylo na základě vyhlášky zahájeno náhradové řízení. Tento závěr potvrzuje i rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14).
Jelikož odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že řízení, jehož nepřiměřená délka má být posuzována, vůbec neprobíhalo, přičemž dovolací soud shledal tento závěr nesprávným, nadto je řízení postiženo zmatečnostní vadou, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
Odvolací soud se tak v dalším řízení bude nejdříve zabývat vymezením rozhodné délky řízení, jejíž přiměřenost má být posuzována. Aniž by dovolací soud předjímal právní závěry odvolacího soudu, poukazuje dále na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) a judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k problematice vymezení rozhodné délky řízení.
Rozhodná délka řízení podle judikatury Evropského soudu a Nejvyššího soudu je vymezena svým počátkem a koncem. Rozhodný počátek a rozhodný konec řízení z hlediska posuzování délky řízení se ne vždy striktně odvíjí od počátku a konce řízení dle procesních předpisů, neboť vždy je nutné mít na zřeteli, že má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Proto Nejvyšší soud např. ve vztahu k vykonávacímu řízení dovodil, že je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012), nebo ve vztahu k insolvenčnímu řízení dovodil, že z hlediska posouzení délky řízení je koncem řízení den, kdy insolvenční správce splnil vůči poškozenému (konkrétnímu oprávněnému v insolvenčním řízení) pravomocné rozvrhové usnesení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 132/2012). Pokud tudíž v některém bodě řízení bylo účastníku řízení zřejmé, že mu nebude vyhověno, je nutné z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení tento okamžik považovat za konec řízení, ač řízení nebylo formálně ukončeno v souladu s procesními předpisy, neboť v dalším průběhu řízení, již pouze formálně trvajícího, účastník nemohl být v nejistotě ohledně jeho výsledku (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013). Rovněž při určování rozhodného počátku řízení je nutno mít na zřeteli, kdy dané řízení bylo způsobilé účastníku působit újmu spočívající v nejistotě ohledně jeho výsledku. Proto např. v případě trestních řízení Evropský soud stanoví rozhodný počátek řízení dnem, kdy se poškozený o trestním stíhání dozvěděl, přestože na základě procesních předpisů bylo trestní stíhání zahájeno dříve (např. rozsudek ESLP ve věci Ipsilanti proti Řecku, stížnost č. 56599/00, ze dne 6. 3. 2003, odst. 31). Také u civilních řízení Nejvyšší soud dovodil, že žalovanému, jenž o zahájení řízení nevěděl, nemohla za dobu od zahájení řízení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Účastníku řízení totiž může vznikat újma jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník je takto vnímá. Jestliže tomu tak není, tedy osoba považující se za poškozeného si není vědoma toho, že nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, se vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 10. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu