ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2755.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2755/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 19 C 47/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. února 2015, č. j. 9 Co 1180/2013-86, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Teplicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. července 2013, č. j. 19 C 47/2013-53, zavázal žalovanou povinností, aby zaplatila žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod s. zn. 11 C 650/93 (dále též „posuzované řízení“), částku 183.562,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, žalobu do částky 316.437,50 Kč s příslušenstvím zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. února 2015, č. j. 9 Co 1180/2013-86, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že celková doba posuzovaného řízení (více než 18 let) byla nepřiměřeně dlouhá. Podle odvolacího soudu s ohledem na složitost předmětné věci, procesní aktivitu účastníků a náročné dokazování mělo a mohlo být posuzované řízení v obou stupních (prvoinstančního i odvolacího) řízení skončeno maximálně již do čtyř let. Celkové době posuzovaného řízení odpovídá soudem prvního stupně přiznaná základní částka pro odškodnění ve výši 19.000,- Kč za jeden rok řízení. Odvolací soud redukoval (v poloviční sazbě) zadostiučinění za jím vymezené období částkou po 9.500,- Kč, přičemž dovodil „navíc důvod pro přiznání poloviční sazby též za poslední dva roky a 4 měsíce trvání řízení, tzn. pro tu část řízení, kdy třetím rozsudkem v pořadí, okresní soud žalobu žalobce zamítl a protože žalobce se odvolal pouze do nákladového výroku, jímž mu bylo pro neúspěch uloženo nahradit náklady žalovaného, uvedená, konečná část řízení, a to až do právní moci usnesení odvolacího soudu, jímž byl rozsudek v uvedeném nákladovém výroku potvrzen, se ve vztahu k žalobci již netýkala věci samé. Protože...bylo možno skončit uvedené řízení do čtyř let od zahájení, činí...základní sazba zadostiučinění celkem 292.917,- Kč [za 18 let a cca 7 měsíců trvání řízení ji tvoří za první 4 roky částka 4 x 9.500,- Kč (24. 11. 93 – 24. 11. 97), za dalších 12 let a 3 měsíce částka 12 x 19.000,- Kč + 3 x 1.583,- Kč (25. 11. 97 až 5. 3. 2010) a za poslední 2 roky a 4 měsíce částka 2 x 9.500,- Kč + 4 x 792,- Kč)].“
Poté odvolací soud se zabýval kritérii ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“). Pokud jde o kritérium významu posuzovaného řízení, odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 9. října 2012, č. j. 30 Cdo 3412/2011, zdůraznil, že „V daném případě šlo o žalobu na peněžité plnění v částce 70.000,- Kč. K příslušenství této, nijak zásadně vysoké pohledávky, jakož i k nákladům řízení, nelze podle krajského soudu přihlédnout vzhledem k neúspěchu ve sporu. Žalobce uvedl, že morální nemajetková újma jako důsledek délky řízení, mu byla způsobena v podobě mnohaletého stresu a nejistoty z nekončícího soudního řízení, v podobě přetrvávající frustrace z nevymahatelnosti práva a z nutnosti opakovaně se dostavovat k jednání soudu. Původní řízení, díky povaze svého předmětu, nemělo pro žalobce zvýšený význam...a nešlo ani o řízení, které by bylo třeba vyřídit přednostně, byl-li by žalobce pokročilého věku nebo by to odůvodňoval jeho zdravotní stav...Žalobce netvrdil a neprokazoval žádné skutečnosti, které by pro něho samotného význam předmětu řízení umocňovaly (např. existenční závislost na žalované částce a s tím související negativní následky pro jeho profesní či osobní život apod.). Shora uvedenému podle krajského soudu tudíž odpovídá snížení základní částky o 45 %, takže výsledkem by byla částka 190.402,- Kč.“
Závěrem odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že plnění, jehož se žalobci od žalované dostalo (žalovaná žalobci zaplatila částku 182.875,- Kč) 2,6 násobně překračuje v posuzovaném řízení žalovanou částku, a že výše zadostiučinění má především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, který byl v daném případě dán výší žalované částky 70.000,- Kč, je konečná výše zadostiučinění, která byla žalovanou vyplacena žalobci, více než odpovídající. Je tomu tak proto, že finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, slouží výlučně k tomu, aby poškozenému nahradilo toliko nemajetkovou újmu; nelze ji proto chápat jako nástroj ke kompenzaci případného neúspěchu v řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu dovolání lze (pro stručnost) vyvodit, že jádrem dovolání jsou vesměs námitky dovolatele směřující proti nesprávní aplikaci §31a odst. 3 OdpŠk. Pokud dovolatel namítá odvolacímu soudu, že jeho rozsudek je takřka nepřezkoumatelný, pak uplatňuje (jinou) vadu řízení, k níž by bylo nutné podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu. Přitom z pohledu skutkových zjištění a právního posouzení věci nepanují u napadeného rozsudku pochybnosti, jaký skutkový základ a jaký právně kvalifikační závěr odvolací soud v daném případě učinil. Je sice pravdou, že odvolací soud dospěl k závěru, že výše odškodnění činí 190.402,- Kč, přičemž žalobu o zaplacení částky 183.562,50 Kč s příslušenstvím zamítl s tím, že žalovaná již vyplatila dovolateli částku 182.875,- Kč, což vskutku v tomto výčtu číselných údajů není souladné, současně je však třeba přihlédnout i k té části odůvodnění napadeného rozsudku, ve které odvolací soud zcela jasně zdůrazňuje, žalobci již vyplacené zadostiučinění žalovanou přesahuje 2,6 násobně výši jistiny, jejíhož přisouzení se dovolatel v původním řízení (nedůvodně) domáhal, takže se dovolateli dostalo (což vyplývá již z kontextu odůvodnění napadeného rozsudku ve vazbě na odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3412/2011) zadostiučinění v mimořádné výši (tj. ve výši peněžitého plnění přesahující peněžité plnění, jehož přisouzení se dovolatel domáhal v původním řízení). Lze tedy v tomto směru uzavřít, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zohlednil právně relevantní okolnosti a své hodnotící závěry, s odkazem na jím citovanou judikaturu dovolacího soudu, srozumitelným způsobem vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku.
Z judikatury Nejvyššího soudu žádným způsobem nevyplývá, že by řízení, jeho předmětem je peněžité plnění (což je velká množina různých typů řízení), patřilo mezi řízení se značným významem pro poškozeného. Mezi taková řízení patří dle části IV. Stanoviska trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.) (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 2779/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Jestliže odvolací soud dovodil, že se dovolateli od žalované již dostalo zadostiučinění v mimořádné výši, když mu bylo poskytnuto v cca 2,6 násobku oproti jím požadovanému plnění, a dospěl-li odvolací soud k závěru, že v tomto případě – s ohledem na význam posuzovaného řízení pro dovolatele – „K příslušenství této, nijak zásadně vysoké pohledávky...nelze...přihlédnout vzhledem k neúspěchu žalobce ve sporu...“ , pak je zřejmé, že odvolací soud při rozhodování nevycházel z pouhé mechanické aplikace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 (jak je mu dovolatelem podsouváno), nýbrž k tomuto závěru dospěl po posouzení onoho kritéria významu posuzovaného řízení pro dovolatele. Tento závěr odvolací soud učinil s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, přičemž právně kvalifikační závěr, k němuž odvolací soud dospěl, není z pohledu dovolacího soudu zatížen nelogičností, defektem rozhodovací svévole či extrémním rozporem s obsahem spisu, respektive je v souladu s učiněnými závěry, jak byly vyloženy v odůvodnění napadeného rozsudku (na jejichž základě by nebylo možné takovéto právní posouzení věci vůbec učinit).
Nelze přitom ani dospět k závěru, že by odvolací soud při rozhodování o zadostiučinění - k čemuž směřovala námitka dovolatele stran duplicitního zkrácení zadostiučinění, když odvolací soud přistoupil ke zkrácení i za období posledních dvou let posuzovaného řízení - postupoval v rozporu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, v němž se zdůrazňuje, že při stanovení výše zadostiučinění částku, k níž soud dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 OdpŠk, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.
Především však Nejvyšší soud sdílí závěr odvolacího soudu, že výše dovolateli již žalovanou poskytnutého peněžitého zadostiučinění je zcela dostačující, respektive nelze - vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem případu a hodnotícím závěrům, k nimž dospěl odvolací soud - uzavřít, že by výše tohoto zadostiučinění byla zjevně nepřiměřená.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá p. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu