ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2783.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2783/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce STUDIO PRESS s.r.o. , identifikační číslo osoby 61682331, se sídlem v Praze 3 - Žižkově, V Kapslovně 2770, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 148 698 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 21/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, č. j. 35 Co 171/2013-172, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 35 Co 171/2013-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 9. 2013 č. j. 35 Co 171/2013-172, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 35 Co 171/2013-187, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2012, č. j. 25 C 21/2011-132, jímž byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci částku 148 698 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil důvod dovolání, ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak potvrdil rovněž Ústavní soud: „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Bylo-li by možno pokládat samotný bod IV. dovolání poukazující na tam uvedenou judikaturu Ústavního soudu a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, o zákazu překvapivého rozhodnutí ze strany odvolacího soudu, za pokus dovolatele vyjádřit poměr rozhodnutí odvolacího soudu k judikatuře dovolacího soudu, je dosažení závěru o uvedení důvodu přípustnosti dovolání obsahově ve vztahu k tomuto předmětu dovolacího řízení vyloučeno, neboť napadený rozsudek se zjevně staví na totožný závěr jako soud prvního stupně o neexistenci naplnění předpokladu vzniku škody, k čemuž navíc dodává závěr i o neexistenci dalších škodních předpokladů. Bod IV. dovolání je tak zjevně bezpředmětným a nesrozumitelným uváděním judikatury.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu