ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2953.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2953/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně LANAVE, s. r. o. , identifikační číslo osoby 285 07 975, se sídlem v Hostivicích, Husovo náměstí 14, zastoupené Mgr. Alexanderem Nettem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 2 794 023 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 11/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 25 Co 481/2014-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 25. 8. 2014, č. j. 10 C 11/2013-153, žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2 794 023 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení p. a. z této částky od 12. 1. 2013 do zaplacení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 25 Co 481/2014-179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Z obsahu spisu vyplývá, že dne 22. 5. 2009 uzavřela žalobkyně s R. K., vydávajícím se za J. S., smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout J. S. úvěr ve výši 3 081 100 Kč. Pro úvěr byl sjednán úrok ve výši 2,5 % z půjčené částky měsíčně a J. S. se zavázal vrátit žalobci úvěr s úrokem nejpozději do 22. 8. 2009. Podpisy smluvních stran byly ověřeny JUDr. E. N., notářkou v Praze. Téhož dne uzavřel žalobce s osobou vydávající se za J. S. smlouvu o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem zapsaným na LV č. 277 v katastrálním území H., jejíž součástí bylo i prohlášení o tom, že mezi stranami je nesporné, že dne 22. 5. 2009 uzavřeli shora uvedenou smlouvu o úvěru. Taktéž na této smlouvě byly podpisy ověřeny notářkou JUDr. E. N.. Téhož dne sepsala notářka JUDr. E. N. notářský zápis sp. zn. N 365/2009, NZ 250/2009, jehož obsahem byla dohoda o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady s možností přímé vykonatelnosti. Žalobkyně zaplatila za služby notářky částku 13 923 Kč.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 9 To 9/2012, byl R. K., vydávající se za J. S., shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle ustanovení §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, spočívajícím právě ve výše popsaném skutku, kdy se odsouzený za použití padělaných dokladů vydával za J. S. a pod touto identitou uzavřel smlouvu o úvěru, smlouvu o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem a dohodu o uznání dluhu s žalobkyní. Odsouzenému a jeho spolupachateli byla citovaným rozsudkem uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně žalobkyni částku 2 513 923 Kč. Tuto částku po odsouzeném a jeho spolupachateli žalobkyně dosud nevymohla.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přiznání částky 2 794 023 s příslušenstvím jako škody způsobené nesprávným úředním postupem notářky JUDr. E. N.. Nesprávný úřední postup notářky měl dle žalobkyně spočívat v tom, že ověřila totožnost podle padělaného dokladu. Stát přitom musí dle žalobkyně zajistit, aby jeho orgány byly tak technicky zajištěny, aby k podvodům nedocházelo.
Soud prvního stupně shledal, že výkonem státní správy jsou úkony notáře jako soudního komisaře a sepisování notářských zápisů o právních úkonech podle oddílu prvního a druhého část šesté zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu. Takovým úkonem bylo v projednávané věci pouze sepsání notářského zápisu o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady s možností přímé vykonatelnosti. Pokud notářka při sepisu notářského zápisu nerozeznala falešnou totožnost R. K. vydávajícího se za J. S., jedná se o nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Naopak další osvědčovací činnost notáře (legalizace) není výkonem státní správy ve smyslu OdpŠk, a proto nemůže založit nesprávný úřední postup notáře. Soud prvního stupně uvedl, že příčinná souvislost je dána pouze mezi legalizací, kterou však nelze považovat za výkon státní správy, a škodou vzniklou žalobkyni, a nikoliv mezi nesprávným úředním postupem notářky spočívajícím v neodhalení nepravé totožnosti při sepisu notářského zápisu. Nadto soud prvního stupně uvedl, že je žaloba předčasná, když dosud probíhá exekuční řízení s R. K..
Odvolací soud rozsudek se v odůvodnění rozsudku ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když shodně uvedl, že postup notářky, který je v příčinné souvislosti se vznikem škody, není nesprávným úředním postupem, a naopak jednání notářky, ve kterém lze spatřovat nesprávný úřední postup notářky, není v příčinné souvislosti se vznikem škody. Odkázal přitom na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně řádné a včasné dovolání, kterým napadla výrok I. rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka se domnívá, že dovolání je přípustné, neboť dovolacím soudem vyřešená právní otázka, zda je notářem provedená legalizace výkonem státní správy ve smyslu OdpŠk, by měla být posouzena jinak. Dovolatelka se domnívá, že si dovolací soud nesprávně vykládá ustanovení §4 odst. 1 OdpŠk, neboť spojka „i“ z logiky věci nikdy nemůže omezovat původní výčet, ale naopak k výčtu něco přidává. Dovolatelka se nadto domnívá, že závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn 25 Cdo 1620/2007 jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09. Dovolatelka dále taktéž namítá, že nesprávně odvolací soud posoudil otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem notářky spočívajícím v neodhalení nepravé totožnosti R. K. při sepisu notářského zápisu a vzniklou škodou, když uvádí, že jednotlivé úkony notářky nelze hodnotit odděleně, neboť pokud by při jakémkoliv z úkonů notářky byla odhalena nepravá totožnost R. K., nebylo by nikdy plněno ani na základě dalších právních jednání, která byla toho dne u notářky sepsána, a nedošlo by tak ke vzniku škody.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 19. 2. 2015 a jelikož řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn 25 Cdo 1620/2007, publikovaný pod R 32/2010) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Podle ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle ustanovení §3 odst. 1 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen „úřední osoby“).
Podle ustanovení §4 odst. 1 OdpŠk se za výkon státní správy podle §3 odst. 1 písm. b) považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, zápisy skutečností do veřejného rejstříku provedené notářem podle zákona upravujícího veřejné rejstříky právnických a fyzických osob, úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.
Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením otázky, zda je legalizace notářem výkonem státní správy ve smyslu OdpŠk, odvolacím soudem. Touto otázkou se již dovolací soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn 25 Cdo 1620/2007, R 32/2010. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že zákonem stanovenou formou pro ověření pravosti podpisu je legalizační doložka, která je listinou o ověření, tedy veřejnou listinou (srov. §6 notářského řádu); legalizační doložka může být vyznačena na listině, na níž jsou podpisy, jejichž pravost má být ověřena, nebo může být vyhotovena samostatně a poté pevně spojena s předloženou listinou; v obou případech se ověřovací doložka považuje za samostatnou listinu o ověření. Legalizace v podobě ověřovací doložky je veřejnou listinou, nicméně nejedná se o veřejnou listinu o právních úkonech, ale toliko o osvědčení právně významné skutečnosti, za něž nese přímou odpovědnost notář. Okolnost, že veřejná listina (ověřovací doložka) je vyznačena na písemnosti, která obsahuje právní úkon, nečiní z legalizační doložky veřejnou listinu o právním úkonu ve smyslu §4 OdpŠk. Podle názoru nejvyššího soudu není přesvědčivá argumentace gramatickým výkladem, když ze spojky „i“ užité v §4 odst. 1 Odpšk je dovozováno, že stát odpovídá i za jinou činnost notáře než jen sepisování veřejných listin o právních úkonech a za úkony notáře jako soudního komisaře, protože tento výklad neobstojí při výkladu systematickém. Ustanovení §4 OdpŠk, podle něhož za výkon státní správy podle §3 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, navazuje na předcházející ustanovení §3 OdpŠk, podle nějž stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona („úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona. Spojka „i“ směřuje ke konkretizaci §3 písm. b) zákona, který nehovoří přímo o notářích a exekutorech, ale pouze o úředních osobách, kterým byl výkon státní správy svěřen zákonem nebo na základě zákona; znamená to tedy, že za „úřední osoby“ se pro účely tohoto zákona považují i notář a exekutor při určitých úkonech. Spojka „i“ tak nesměřuje k činnosti, nýbrž k subjektu. Dovolací soud proto uzavřel, že legalizace notářem není výkonem státní správy ve smyslu OdpŠk.
Dovolací soud neshledal důvod se od této rozhodovací praxe odchýlit. Neshledal ani rozpor dosavadní judikatury v této otázce s dovolatelkou citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09. V citovaném nálezu se totiž Ústavní soud zabýval tím, jaké nároky lze klást na notáře při rozpoznávání falsifikátu plné moci při sepisu notářského zápisu a neshledal jako správný závěr Nejvyšší soudu, že notář je povinen posoudit, zda se nejedná o falsifikát z pohledu běžné obezřetnosti a profesní zkušenosti. Nález se tedy vůbec nezabýval tím, zda jde v případě legalizace notářem o výkon státní správy ve smyslu OdpŠk, a odkaz na něj je tedy nepřiléhavý.
Dovolatelka dále namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti mezi nerozpoznáním falsifikátu průkazu totožnosti notářkou při sepisu notářského zápisu o dohodě o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady s možností přímé vykonatelnosti a vznikem škody.
K tomu dovolací soud uvádí, že obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V posuzované věci sdílel odvolací soud názor soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem notářky spočívajícím v nerozpoznání falsifikátu průkazu totožnosti při sepisu notářského zápisu o dohodě o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady s možností přímé vykonatelnosti a vznikem škody.
Uvedený závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou škodou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Podle ustanovení §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv na nesprávném skutkovém závěru. Přezkum otázky příčinné souvislosti dovolacím soudem tedy není přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. 3.2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu