ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.321.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 321/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 308.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 331/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2014, č. j. 21 Co 287/2014-74, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem ve výroku I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 5. března 2014, č. j. 27 C 331/2011-58, kterým byla výrokem I. zamítnuta žaloba o zaplacení 308.000,- Kč s příslušenstvím a současně bylo výrokem II. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Podanou žalobou se žalobce domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), způsobenou mu údajně nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 78/2004, ve kterém se domáhal po Ing. M. M., v procesním postavení žalovaného, zaplacení částky 82.449,10,- Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení s dokončením a předáním díla na základě smlouvy o dílo ze dne 10. července 2000 (dále již „namítané řízení“).
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyplývá, že namítané řízení opakovaně probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy, byla v něm vydána řada rozhodnutí procesní povahy a řešeny námitky podjatosti vznesené žalobcem. Na jeho počátku bylo zatíženo průtahy řízení a poté bylo na řadu let přerušeno do skončení jiného řízení, jehož výsledek byl nakonec podle právního názoru odvolacího soudu v namítaném řízení pro věc bez významu. Žalobce proti rozhodnutí o přerušení řízení nepodal včas odvolání, naopak se bránil proti rozhodnutí o pokračování v řízení. Žalobce opakovaně zmařil jednání. Nárok na témže právním základě týkající se shora uvedené smluvní pokuty za prodlení s dokončením a předáním díla na základě smlouvy o dílo ze dne 10. července 2000, uplatnil třemi samostatnými žalobami, takže o nároku probíhala tři samostatná řízení vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 240/2002, sp. zn. 62 C 191/2002 a sp. zn. 32 C 78/2004, přičemž ve vztahu k prvním dvěma z nich byl již z titulu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup odškodněn a žalovanou mu bylo vyplaceno odškodnění přiměřeného zadostiučinění ve výši 90.000,-Kč a 101.666,- Kč. Namítané řízení v době rozhodování soudu prvního stupně trvalo deset let a půl roku a nebylo skončeno.
Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na ekonomiku řízení mohl žalobce nárok na smluvní pokutu uplatnit v jediném řízení a výši smluvní pokuty narůstající časem řešit formou rozšíření žaloby. Svým postupem sice neporušil žádná ustanovení občanského soudního řádu, avšak tím způsobil, že mezi týmiž účastníky z téhož právního důvodu probíhala ohledně téže smluvní pokuty, pouze v různém období, tři řízení. Tuto skutečnost bylo nezbytné podle odvolacího soudu vzít při odškodnění v úvahu a neposuzovat uvedená tří řízení zcela samostatně a nezávisle, ale v těchto souvislostech. I podle odvolacího soudu žalobci se dostalo již přiměřeného zadostiučinění.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Dovolatel jeho přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel v rozsáhlém dovolání podrobnou argumentací, včetně citace související judikatury, zpochybňuje všechny důvody, na základě kterých odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že uplatněný nárok dovolatele není opodstatněný. Dovolatel pak zvláště nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, podle kterého je dosavadní odškodnění žalobce v celkové výši 191.666,- Kč dostačující, neboť „tato částka již významně převyšuje samotnou cenu díla sjednanou na 122.148,40,- Kč“ . Dovolatel navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího rozsudku bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení) a v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobce není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel uplatnil především dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou k výkladu §31a OdpŠk nesprávně posoudil právní otázku, zda lze při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzít v úvahu, že odškodnění poškozeného je dostačující, pokud převyšuje žalovanou částku v řízení, ve kterém poškozenému vznikla nemajetková újma z důvodu nesprávného úředního postupu orgánu státu (zde soudu) spočívajícího v nepřiměřené délce řízení.
Tato právní otázka je v ustálené judikatuře dovolacího soudu řešena tak, že zadostiučinění poskytované podle §31a odst. 2 OdpŠk v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, ledaže by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 374/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
S tím souvisí dovolatelem uplatněná právní otázka, zda byl odvolací soud oprávněn při hodnocení přiměřenosti délky řízení nahlížet jako na jeden celek na namítané řízení, v němž probíhala tři související řízení vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 240/2002, sú. zn. 62 C 191/2002 a sp. zn. 32 C 78/2004. Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 982/2010.).
V citovaném rozsudku dovolací soud dospěl k závěru, že ačkoliv lze v určitých případech uvažovat o tom, že dvě řízení probíhající (částečně) souběžně, popř. na sebe navazující, mohou být pro účely stanovení rozhodné délky řízení a úvahu o její přiměřenosti zvažována současně, jako například v případě řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí, které je nutnou podmínkou rozvodu manželství jejich rodičů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009) nebo řízení o vymožení určité pohledávky a na ně navazujícího řízení exekučního, nebude tomu tak v případě, kdy žalobce dobrovolně ustane ve vedení jednoho řízení a následně zahájí řízení nové, byť by jejich předmět byl (částečně) totožný. Taková řízení spolu totiž nesouvisí natolik úzce, aby je bylo možno pro účely posouzení přiměřené délky řízení posuzovat jako řízení jediné. Výjimku v tomto směru představují též řízení vzájemně závislá; o taková řízení se však nejedná, když jejich předměty spolu nesouvisí natolik úzce, aby je bylo třeba posuzovat jako řízení jediné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 982/2010). V této souvislosti je zejména podstatné, když posuzovaná řízení nemají totožný okruh účastníků ani předmět (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014).
Podle zjištění odvolacího soudu a podle obsahu spisu v namítaném řízení probíhala uvedená tři související řízení vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 240/2002, sp. zn. 62 C 191/2002 a sp. zn. 32 C 78/2004, o nároku dovolatele na zaplacení shora uvedené smluvní pokuty za prodlení s dokončením a předáním díla na základě smlouvy o dílo ze dne 10. července 2000. Dovolatel uplatnil tento nárok u uvedeného okresního soudu třemi žalobami vztahujícími se pouze k jinému časovému období údajného prodlení žalovaného v namítaném řízení. Usnesením cit. okresního soudu ze dne 8. ledna 2013 bylo rozhodnuto o spojení citovaných řízení vedených u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 78/2004 a sp. zn. 62 C 191/2002 ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 32 C 78/2004. Dovolací soud shledal, že citovaná řízení souvisejí s totožným okruhem účastníků a předmětem řízení. Proto považoval za správný postup odvolacího soudu, který pro účely stanovení rozhodné délky řízení a pro úvahu o její přiměřenosti zvažoval namítané řízení jako řízení jediné.
Další dovolací námitky dovolací soud posuzoval z hlediska shora uvedeného závěru ustálené judikatury, spočívajícího v tom, zda by pro mimořádnou výši zadostiučinění dovolateli svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.
Námitka dovolatele, že odvolací soud nevzal v úvahu, že namítané řízení bylo bezdůvodně přerušeno na pět roků, není opodstatněná, neboť nemá oporu v závěrech napadeného rozhodnutí.
Ohledně dovolací námitky, že odvolací soud posoudil nesprávně právní otázku významu namítaného řízení pro žalobce v rozporu s judikaturou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 675/2013 a sp. zn. 30 Cdo 765/2010) dovolací soud shledal, že odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 765/2010, při posouzení kritéria významu řízení dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přihlédl ke všemu ve vztahu k předmětu řízení , co bylo pro dovolatele „v sázce“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo rozsudek ESLP ze dne 18. dubna 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii /velký senát/, č. 30979/96, §43, ESLP 2000-VII). Odvolací soud dospěl k závěru o nižším významu namítaného řízení pro žalobce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 3326/2009 a sp. zn. 30 Cdo 3908/2009). Další dovolatelem citovaná judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k uvedené právní otázce není z hlediska uvedeného uplatněného dovolacího důvodu právně významná, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jak vyplývá z jeho odůvodnění, není s touto judikaturou v rozporu.
Nelze přisvědčit námitce dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro neúplnost, spočívající v tom, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí neuvedl základní částku včetně její procentní modifikace dle kritérií OdpŠk. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že odškodnění poškozeného je dostačující, pokud převyšuje žalovanou částku v řízení, ve kterém poškozenému vznikla nemajetková újma z důvodu nesprávného úředního postupu orgánu státu (zde soudu) spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Správnost tohoto závěru odvolacího soudu dovolací soud podrobně prověřil z hlediska platné judikatury, a proto odkazuje na shora uvedené odůvodnění této otázky. Z tohoto důvodu nemohlo též dojít k namítanému porušení principu rovnosti účastníků řízení ani ústavněprávní zásady hodnotit podobná řízení obdobně.
Bezpředmětná je námitka dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěrem nálezu Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05, který dovodil, že sebenáročnější spor nesmí trvat v právním státě takovou dobu, která představuje extrémní délku řízení, jež oslabuje důvěryhodnost justice. V daném případě totiž odvolací soud celkovou délku namítaného řízení v trvání 10 a půl roku posoudil jako nepřiměřenou.
Dovolací námitka, že samotná délka reparačního řízení v této věci v trvání téměř čtyř let je nepřiměřeně dlouhá a že by žalobci z tohoto důvodu mělo být přiznáno vyšší peněžité zadostiučinění (viz např. Apicella proti Itálii, Golha proti Itálii, a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2011, část VI.), nemá oporu v obsahu spisu, ze kterého se podává, že kompenzační řízení bylo před soudy obou stupňů plynulé.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací námitky vylučují závěr, že by dovolateli svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk pro přiznání mimořádné výše zadostiučinění.
Námitky dovolatele rovněž nenastolují takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu